Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seV sedmém nebi
Autor
Edvin1
Myslím, že i o tomhle by se mělo psát. Prosím, vezměte v úvahu, že jsem kronikář, že pouze popisuji, co se děje, a nevyjadřuji své názory.
Vlastně ten den začal docela hezky - vyšlápli jsme si na nákup ještě před východem slunce, kdy je v Bavorském lese nejkrásněji. I když jsme prošli jen okrajem lesa, našel jsem dva hřiby, a to je vždycky dobré znamení.
Pak les skončil. Ještě jsme šli kousek po cyklostezce, a už se před námi otevřelo rozlehlé parkoviště supermarketu. U jeho okraje skupina dětí a rodičů. Na zádech novou školní tašku od dědečka, v rukou tradiční kornout od babičky, plný překvapení. Hurá do školy!
Ale kam se podělo jejich obvyklé štěbetání? Schlíple stojí, na ústech roušky. Čekají na autobus s řidičem bez roušky. On ji nemusí. V autobusu si sednou každý zvlášť, hledí před sebe a mlčí.
Před obchodem stojí lidé, i oni mají roušky na tvářích. Jako by vstoupili do řádu mlčících sester. Ta fronta se táhne přes půl parkoviště, i když je jich jen pár. Čekají, až se obchod otevře.
Postavili jsme se na konec fronty. Manželka se rozhlíží, hledá spřízněnou duši. Paní před námi roušku svírá v dlani. “Vy se toho viru nebojíte?” říká manželka, ale tak, aby to ten pán, co stojí nejblíž, neslyšel. Paní si nás prohlíží. Zřejmě je s tím, co vidí, spokojená. “Bojím se, ale ne ňákýho mikroba. Bojím se lidí...” říká, “znala jste někoho, co na tu nemoc zemřel?” Manželka zavrtěla hlavou. “Já taky ne,” řekla paní.
“Víte, můj táta šel jako vždycky v létě k doktorovi, aby mu dal převodku do nemocnice. On marodil už nejmíň deset let na plíce a potřeboval, aby mu z nich v nemocnici jednou za čas odsáli vodu, co se mu tam hromadila. Vždycky, když mu to udělali, za dva dny byl zase doma a do příštího léta měl pokoj. Ale tentokrát, jen co jsme ho tam zavezli, doktoři prohlásili, že má toho čínskýho mikroba a zavřeli ho na infekčním.” Z očí se jí řinuly slzy a ona nedbala na to, že se po nás lidi začali otáčet. “A co jsme jim o tátově neduhu říkali, slyšet nechtěli.”
“Každej zatracenej den jsme stáli před špitálem a hleděli do prázdnejch oken! Jako bychom doufali, že on se zvedne i s tím lůžkem co na ně byl připoutanej, a vykoukne z okna. Kdo ví, co se v něm dělo. Beztak nám vyčítal, že jsme na něj zapomněli. Možná, když umíral, brečel stejně jako já teď. A vůbec nejhorší bylo, že dcerka se s ním nesměla rozloučit. Ona měla dědečka radši než tátu a mě dohromady.”
Obchod otevřel své brány a řada před námi se pohnula. “Zemřel jako pes, sám a přivázanej k posteli... Oni nám potom, když už nežil, oznámili, že to byl omyl. Že žádnýho čínskýho mikroba v sobě neměl. A neřekli ani ‘promiň’.”
Pohnuli jsme se taky. Manželka se dotkla jejího ramene, a ona její ruku na svém rameni stiskla. “Dcerka nám po nocích ze sna křičí a mně to může srdce utrhnout,” řekla ještě, nasadila si mokrou roušku a vešla dovnitř.
Seděli jsme doma a moc nám do řeči nebylo. A když už jsem to ticho a vzdechy, manželčiny i moje, nemohl vydržet, navrhl jsem, abychom šli ven. Slunce a pohyb jsou dobré na depku. Sedli jsme na kola a šlapali dvacet kilometrů do sousedního městečka. Adrenalin nás přivedl na jiné myšlenky.
A když jsme byli od domova nejdál, píchl jsem. Manželku jsem poslal napřed, a sám jsem kolo tlačil až domů.
“Si to představ, nejmíň patnáct lidí se mě po cestě ptalo, jestli mi můžou nějak pomoct,” řekl jsem ženě, když jsem dorazil. “I jedna babička, co na cyklostezce v kočárku uspávala vnouče. A z baráčku vedle stezky vyběhl kluk jako náš Leošek a přesvědčoval mě, abych mu to kolo svěřil, že mi ho zítra přiveze domů spravený.”
“Nejsou všecky lidi zlí,” řekla manželka.
“Naštěstí,” řekl jsem a sedl si ke stolu. Manželka udělala moji oblíbenou zelňačku a já byl na chvíli v sedmém nebi.
21 názorů
Četl jsem několik odmítavých komentářů a nelze popřít, že po formální stránce by se měla více neutralizovat navenek projevená autorská emoce a ponechat její doznění na čtenáři.. Ale důležitější je i druhá strana téže mince. Osobní výpověď, postoj, které nechtějí kalkulovat s city čtenáře, jakkoliv to tak může vypadat, a pro mne jako jednoho z nich jsou povzbuzující. Tip.
Marcela.K.
17. 09. 2020Edvine, jsem zdravotní sestra. Něco málo o tom vím a také vím, že bych nikdy nenechala svoji mámu umírat někde opuštěnou... Líbil se mi hned na začátku toho šílenství, jeden anglický důchodce, který ve chvíli, kdy je chtěli zavřít v pečovatelském domě, opustil toto zařízení a nastěhoval se k dceři. Sama teď prodělávám nemoc, jejíhož původce si nosím v sobě, stejně jako nespočet jiných lidí. Čas od času se probudí a pomnoží natolik, že si musím dojít k lékaři pro antibiotika. Vím, že nedokážu zcela zabránit té možnosti onemocnět, ale snažím se "nejít nákazám naproti". Myslím, že to je to, čím by se měli lidé řídit - svojí hlavou. Pokud jim to ovšem vše "hlava bere". Jsem už otrávená z neustálých keců o covidu, které se na nás valí z televize, nesnáším populismus na kterém se snaží vydělat především politici, aby mohli dál plnit svoje kapsy díky lidské blbosti...a lituju staré lidi, kteří těm lhářům věří.
Marcela: Díky za článek! Obsah je asi: "Raději kratší život, ale naplno!" Proč kratší? Život v karanténě by ovšem vůbec delší život nezaručil, ba naopak: Dlouhodobá naprostá izolace od choroboplodných zárodků má za následek, že organismus přestane vytvářet jakékoliv protilátky, což by znamenalo, že první lepší mikrob by dotyčného na místě zabil. A to nemluvím o slunečním záření, potřebném pro vytváření vitaminu D, o nedostatku pohybu, a pro zdravou psychiku nezbytném společenském životě. V případě kovidu pan profesor rozhodně nemá na vybranou mezi kratším životem, bude-li žít jako dosud, a životem delším, ale v naprosté izolaci. Jeho volný styl mu dá život nejen lepší, ale i delší.
Lakrov: Takže fejeton? Souhlas - víceméně ve stylu povídaček Ludvíka Vaculíka o "paní Vaculíkové" a jejich zahrádce, jež psal v posledních svých letech pro Lidovky.:-D Jenže já ten text myslel vážně, on ne vždycky.
Skutečnost, že "ti zlí" jsou ti, v jejichž zájmu je udržet tuhle paniku, z toho textu tak přímo nevyplývá, ale to je asi dobře (že nevyplývá). Dá se říci, že je psán jako dobře cílený novinový článek; ti, kteří pochopí smysl, ho ocení a ti ostatní nemají čeho se chytnout, aby mohli šťourat.
A slovo agitka se k němu samozřejměn nehodí, ale v oné jmenované době bylo synonymem ke slovu agitka tké slovo aktualita, a to tenhle článek je -- v dobrém slova smyslu.
Marcela.K.
15. 09. 2020Jak to chodí v nemocnicích v Bavorsku netuším. Tento názor sem kopíruji od českého lékaře - porodníka. Ztotožnila jsem se sním hned v dubnu :-)
Lakrov: Burcující to mělo být. Díky za přečtení i názor.
Marcela: Ke Tvým námitkám: Za covidového pacienta platí zdejší pojišťovny nemocnicím několikanásobek toho, co platí za "obyčejného". Je tedy v jejich zájmu jej tam podržet. To vysvětluje, proč nemocnice zejí prázdnotou - lidé se tam bojí jít. Bojí se, že jim "najdou" nemoc, jen aby je tam mohli zadržet. Ti zlí jsou - fakt musím i tohle vysvětlovat? - ti, v jejichž zájmu je tahle panika. Marcelo, Vy opravdu nevíte, že v některých zemích covid dávno vymizel, ale lidi jsou pořád strašeni, že tam je?? Navzdory oficiálním statistikám! Zdravotnictví je stejný kšeft, jako každý druhý. A tento text je povídka, pouze výseč celku, nemohou v ní být všecky aspekty této problematiky.
Díky za návštěvu a komentář, Marcelo!
Marcela.K.
14. 09. 2020Je to těžké posuzovat. Nevím, jak dlouho trvá vyhodnocení testu na covid v bavorské nemocnici. Něco mi tam prostě v tom vyprávění smutné dcery"nehraje"... že by člověka drželi zbytečně na tak exponovaném lůžku? A proč vlastně zemřel, když jindy stačilo odsát a poslat domů? A kde jsou ti zlí lidé? Já Tvé povídky znám, tohle mi přijde takové "rychle spíchnuté". A i ta pointa... nevím. Člověka jistě zahřeje účast neznámých lidí, pomoc tam, kde ji nečeká. Ale znám i z praxe, jak se dramatizuje pobyt v nemocnicích...
mě to vzalo.....*/***
Edvine, čtu tě většinou moc ráda, tohle mi však nesedlo... už proto, že se podle mého nepodařilo, jak píšeš v prologu, zůstat nezúčastněným kronikářem.
Přehmaty v nemocnicích se nedějí jen za koronaviru. Ale člověk, který něco takového s příbuzným prožije, si potřebuje ulevit. A každodenní rituály opravdu pomáhají na psychiku. Povídka v sobě shrnuje věci, které se lidem dějí, má tak obecnější přesah. Každý v ní může najít něco, co buď přímo nebo zprostředkovaně prožil.
K3: Je to tak, ale nevylučuje to to, co nám vyprávěla protagonistka tohoto příběhu o pocitech svých a svých rodinných příslušníků. Díky za zastavení.
Movsar: Nevím, jesli jsi padesátá léta zažil. Já ano. Agitka byl text, proslov a jiný verbální projev oslavující stranu, vládu a dělnickou třídu. Všimni si prosím, že zde je to přesně naopak: Protagonistka je naštvaná na vládu, a tím na vládnoucí stranu, za její krutá, amatérsky provedená opatření. O dělnické třídě zde není ani slovo.
aleš: Tak je to. Ale dokázat to může být pro někoho hodně těžké.
Majaks: Máš naprostou pravdu, opravdu je někdy lepší mlčet.
V osamění a smutku asi umírají všichni i když jsou třeba v rodinném kruhu, nakonec to je jen na tom jednom.
důležité je zůstat normální...zachovat si své obvyklé rituály a radosti...