Ubytovna Radost

Ubytovna Radost

Kolem sedmé večer bývá na úmývárně těsno. Odděleni gumovými závěsy chlapi si mydlí pytlíky, ženské dřou černočernou tmu. Jedna po druhé pak postavy vystupují z mlžného oparu, jakým se prostupuje na svět prvního dne.

Když správce baráku zavře hlavní uzávěr, zas až ráno, zahalasí, zpod dveří pokojů zavoní játrová paštika, kořalka a láska. A sny skončí v černočerné tmě.

Mrtvá

V oboře Hvězda našli mrtvou dívku. Z chuti po ohavné radosti ji tam jako laň kdosi zákeřně strhl. A bledou a rozcuchanou v slabinách zanechal mezi keři k hrůze náhodného chodce. Až se mu navečer manželka nabídne podťatá a stejně bledá v pase, odvrátí tvář a proleje se hořlavinou. A začne počítat hodiny do chvíle, kdy usvědčí ho děsnou vinou.  

Jako ptáček

Za okny vřela tokijská noc, ale Ašimoto Šizuku seděl v křesle a pozoroval svou ženu, jak plete vlněnou šálu.

Díváš se na mě jako ptáček, Keiko zvedla oči ke svému rýžovou pálenkou nadobro opilému muži. Ve skutečnosti Ašimoto se skleněným pohledem očí rozklížených pohyby pletacích jehlic a ústy staženými šklebem připomínal masku smutné figury z divadla Nó.

Když usnul, Keiko mu omotala šálu kolem krku a pevně utáhla její konce. A zatímco za okny tokijskou noc pomalu střídalo ráno, Ašimoto odlétal vstříc vycházejícímu slunci jako ptáček.