Stáří

Stáří je hnusná a neléčitelná choroba.
Vím to, protože stárnu stejně jako Honza a ten stárne ůplně stejně jako Monika a ta stárne úplně jinak než třeba moje babička. Ta už je těžce nemocná, stáří jí propuklo naplno a tak jí dali v práci doživotní volno. Né tak Honzovi, Monice nebo mě. Taky bych chtěl doživotní volno. Tomáš ho má, ale né kůli stáří, má zase úplně jinou nemoc, taky neléčitelnou. Ale oproti starejm lidem se aspoň může hejbat, vyjde schody a za míčem běhá jako kapitán nároďáku.

Rok se s rokem sešel.

Mám podivnej strach. Chytil jsem stáří. Asi na mě nějakej důchodce v tramvaji prsknul nebo tak něco. Mám pocit jako bych měl mechanickou hlavu. Jako by mi v mejch mozkovejch závitech, o kterejch jsem si myslel že jsou celý jen z nějaký šedivý břečky, tak nějak mechanicky vrzalo. Jako by mě bolel každej pohyb. A hlavně si na veřejnosti pobrukuju lidový písničky, což mě nevýslovně štve, poněvadž jsem je nikdy neměl rád.

Už ani nevím jak dlouho to trvá. Dostal jsem invalidní důchod. A to chodím ještě do školy! Má to svý výhody, ale většinou se k nim musí člověk probojovat přes úskalí věku důchodce dost krkolomnejma stezkama. Mám čas na čtení, ale přes šest dioptrií (a to jsem měl zrak jak ostříž!) se čte dost blbě. Mám zrovna tak čas na muziku, ale tančit prostě nemůžu, neboť v případě pádu si zpřelámu všechny kosti v těle. Stejně času mám i na přátele, ale musím říct že si s nima poslední dobou nerozumím. Jsem odepsanej.

Našel jsem si novej koníček. Krmim holuby v parku pod višňovkou - poslední místo kam ještě dojdu. V parku si přečtu noviny a doma pak píšu dopisy redakcím. Nemají mě sice rádi, ale aspoň mě respektují. A stáří se přeci respektovat má, no ne?

---