neviditelného je víc než viditelného

        Marilyn M. sedí na lavičce s doširoka rozevřeným novinovým tiskem, který ji skoro celou zakrývá.
    NEJSEM JEN TO TĚLO!
    Já vážně nejsem blbá!
    Nedávno jsem se dočetl, že měla vysoké IQ.
    Kdyby tak IQ bylo parametrem, co by se dalo brát vážně.
    Kdyby se tak dal brát vážně člověk.
    Bratr se o to občas pokouší, když řekne: „Počkej! Teď mluvíme vážně.“ 
    „To asi nepůjde,“ říkám mu jemně, jak to jen jde.

    Tlustá černá holka zpívá v podchodě za doprovodu bílého kontrabasu.
    Ten chlap, co na něj hraje má dlouhou šálu, aby bylo jasno, že je umělcem.
    Tak jako si lidé sedají před knihovnu, když říkají něco na kameru.
    Na první pohled musí být jasno.
        Tak jako si žena s velkými prsy oblékne něco průzračného.
        Zrcadla mohou jen stěží naplnit naše očekávání.

„Zdá se mi, že ztrácíme niť.“
„My jsme nějakou měli?“