Lukáš

   Lukáš absolvoval na výbornou jazykové gymnázium. Byl přijat na uviverzitu, kde patřil k nejlepším a mezi vrstevníky se řadil k oblíbeným společníkům. Směřoval k našlápnuté kariéře a šťastnému manželství. Ale přišel čtvrtý ročník na fakultě a měsíc únor...

   Lukášovu otci objevili lékaři v těle rakovinu. Zničený touto zprávou si nestihl zapsat předměty na další semestr a byl formálně vyloučet ze studia. A jako zlatý hřeb se s ním rozešla jeho dívka. Drcený takovým přívalem nečekaných katastrof šel jednoho večera do vesnické hospody. Ve chvíli, kdy už měl evidentně vypito víc, než jeho tělo i mysl unese, vešel do lokálu Pavel. Místní negramota, který Lukášovi většinu života záviděl. "Není ta tvoje tak trochu děvka?", zamířil a trefil opovržlivě pronesenou otázkou jedno z nejbolavějších míst. Během několika málo vteřin se o Pavlův obličej rozbil letící půllitr a následně se stal terčem několika zásahů pěstí. Rozlícený Lukáš jím nakonec ještě praštil o podlahu a sebral klíče od auta, které Pavlovi v pádu vypadly z bundy.

   Opilý nasedl do jeho vozu a vyjel vstříc noci, bez cíle, hlavně co nejdál. Silnice byla namrzlá, Lukáš jel rychle a v jedné zatáčce neudržel volant, auto sjelo a čelně narazil do stromu. Nehodu přežil, sanitka jej odvezla do nemocnice, odkud byl po pár dnech propuštěn. Avšak nikoliv domů, ale do vyšetřovací vazby.

   Soud vše sečetl - ublížení na zdraví, ničení cizího majetku, řízení pod vlivem alkoholu a krádež automobilu - 26 let nepodmíněně, o čtyři roky víc, než kolik Lukášovi naměřil kalendář ode dne narození.

   Ve vězení měl štěstí. Mohl, alespoň dálkově samostudiem, znovu začít a dokončit studium jazyků. Se spoluvězněm na cele neměl problém a hlavně si výborně sedl s vězeňským psychologem i kaplanem, kteří mu oba pomohli se postupně, pomalu dostat ze začarovaného kruhu bolesti. Díky vzornému chování mu byl trest zkrácen a po třinácti letech coby pětatřicetiletý opustil zdi Mírovského zámku. 

   Svoboda! Svoboda? Jeho dívka se mezitím vdala, ovdovělá matka nechtěla o jeho návratu domů ani slyšet a do rodné vsi už beztak nemohl. Dveře se zavřely. Zkoušel hledat zaměstnání a byt, ale všude narazil na problém s výpisem z rejstříku trestů. Zůstal sám a bezprizorní. To, co mu dali kaplan s doktorem ve věznici se rozplynulo v mlhu. Stal se z něj tulák a bezdomovec.

   Byl květen. Spaní v senících a posedech už bylo zase o něco komfortnější. Jednou, když se vrátil z asi 8 km vzdáleného města, kde si vyžebral chleba, nějaké salámy, minerálku, a z nasbíraných peněz ještě koupil krabici vína, našel v u sebe v seníku plačící dítě. Dal mu trochu najíst, zkoušel ho uklidnit a společně se vydali zpět k městu. Již za tmy dorazili k policejní stanici, kde Lukáš zazvonil a chtěl nechat dítě čekat na policisty samo, neb s nimi konverzoval jen velmi nerad. To se k němu však silně přitisklo a než stihl udělat krok za roh, vyšli dva uniformovaní muži.

   Dítě bylo pohřešovanou dcerou místního podnikatele. Ten z vděčnosti nabídl Lukášovi větší sumu peněz. V tom se v něm však probudila slova jeho dvou průvodců z basy a tak podnikateli sdělil svůj příběh a požádal, že by pro něj vysvobozením bylo, kdyby jej navzdory kriminálnímu zářezu v životopise zaměstnal. A tak se i stalo. Podnikatel využil jeho jazykových schopností a učinil jej jednatelem pro španělsky mluvící země jižní a centrální Ameriky.

    Po několika měsících kdy pracoval v dané firmě přiletěl do Kolumbie, kde zrovna byl, zájezd českých důchodců. Jedna z účastnic, postarší žena, ztratila při putování pralesem doklady. Ty tam náhodou našel druhého dne zrovna odpočívající obchodní jednatel - Lukáš. Otevřel peněženku, vyndal občanský průkaz a rozplakal se. Dojel do Medellinu na velvyslanectví, kde se s onou dámou střetnul a doklady jí vrátil. "Mnohokrát vám děkuji, mladý muži. Už jsem byla bezradná!", pravila mu vděčně žena. "Odpusť mi mami, já jsem bezradný asi pořád...", vysoukal ze sebe on. Odpustila mu, objali se a návrat na svobodu byl dokonán.