Svědek od skleněné střechy

u vrat sběrného dvora

sedí dva strážní andělé

vyuzený dědek

a tlustý rom

vstávají a nahlížejí mi do auta

jako by to bylo akvárium

plné vzácných ryb

„oblečení nech venku,“ povídá dědek,

„hnědočeši si to proberou.“

vyndávám modré pytle z auta

stokilový rom mi dýchá na záda

a spokojeně se usmívá

(neví že uvnitř jsou jen

dětské velikosti)

dědek posílá k zemi výstavní plivanec

a vrací se na stráž

zatímco slunce dál hoří

a lidé umírají

a noví se zatím rodí

rom trhá první pytel

v rukou svírá overal

a smutně – skoro vyčítavě

se na mě podívá

uhýbám pohledem

k opuštěným pračkám

starým pikslám s barvami

prosezeným pohovkám

vyhoštěným hračkám

všechny ty zbytečné věci kolem

a jejich zbyteční majitelé

zbytečného světa

hnědočeši

běločeši

démoni

či andělé

nasedám do auta

a prach který kola víří

vítr unáší k nebesům

díky prosklené střeše

toho mohu být svědkem