Zážitkový dárek

Můj přítel Richard je vášnivý cyklista a tak není divu, že i na vánoce naděluje cyklistické dárky. Nikoli věcné, třeba v podobě světla či zvonku na kolo, ale zážitkové.

Letos například přišel s nápadem, že na Štědrý den vyjedeme vlakem z Prahy před osmou do Ouholic a odtamtud pojedeme na kole zpět do Prahy. Jen asi 45 kilometrů. Odpověděla jsem, že to budu večer tak vyřízená, že zaspím večeři i ježíška.

Přišel tedy s jiným plánem. Pojedeme z Letné směrem na Petřín, sjedeme do Dalejského údolí, dojedeme do Zličína a odtamtud kolem Vltavy domů. Ptala jsem se, jak dlouho by to jel on. Prý tak dvě a půl hodiny. Opáčila jsem, že já to pojedu určitě nejmíň hodin pět. To uznal.

Nakonec přišel s tím, že pojedeme po cyklostezce z Tróje do Klecan a můžeme projet Draháňskou roklí. S tím jsem tedy souhlasila, ale upozornila jsem, že v rokli bude jistě po dvou dnech, co pršelo, dost bláta.

Tak jsme tedy po poledni na Štědrý den vyrazili. Nejprve jsme projeli Stromovkou směrem k Tróji. Oproti obvyklé situaci, kdy se na cestách v tomto parku plete spousta lidí, malé děti na kolech a koloběžkách, maminky s kočárky, psi bez vodítka, tu bylo pár lidí. Sláva, radovala jsem se, je tu skoro prázdno, asi všichni smaží kapra nebo zdobí stromek.

Dojeli jsme k Vltavě a přejeli přes novou lávku k zoologické zahradě. Cyklostezka je asfaltovaná, tak se po ní jezdí dobře. Projeli jsme kolem trojského psího útulku a pokračovali na Zdiby. Když jsme minuli odbočku na Drahaňskou rokli, zaradovala jsem se podruhé. To je dobře, dnes asi nepojedeme po polních cestách jako obvykle, ale po cyklostezce nebo asfaltové silnici.

Dojeli jsme do Klecan a usedli na chvíli před zavřenými stánky s občerstvením.

„Teď pojedeme do Máslovic,“ vyhlásil Richard. V tuto chvíli mi už nezbylo než souhlasit. Za Klecanami jsme sjeli z kopečka na kamenitou cestu s loužemi kolem Vltavy. No, docela to jde, říkala jsem si, myslela jsem, že to bude horší. To jsem ovšem netušila, co mě čeká.

Na rozcestí, kde jedna cesta vede do Husince a druhá do Máslovic, jsme se vydali dál po cestičce kolem řeky, louží přibývalo, postupně bylo i bláto. Projížděla jsem ve vyjetých kolejích po autech každou louží a přemýšlela, jestli mi to ujede a spadnu teď nebo až za chvíli. „Ty se bahníš?“ komentoval to Richard, který louže objížděl.

Vtom jsem před sebou uviděla kousek cesty plný bláta vedoucí z kopečka a navíc mírně do zatáčky. Raději jsem seskočila. Richard jel dál, ale za zatáčkou mu to uklouzlo a spadl. „Taky se bahníš?“ oplatila jsem mu to.

Bahna přibývalo a cesta byla navíc protkána mokrými kořeny. Čím dál lepší, uvažovala jsem. Už jsem jízdu vzdala a vedla kolo. Richard odolával, ale po nějakém čase to taky vzdal.

„Tohle ještě není nejhorší, před náma jsou ještě dost blbý úseky, tam je to nebezpečný i za sucha,“ pravil patrně proto, aby mi dodal odvahy.

„Jak je to ještě daleko?“ chtěla jsem vědět.

„Do Máslovic na přívoz je to ještě tak tři kilometry,“ odhadoval.

„A nedá se odbočit dřív?“

„Za chvíli je odbočka do kopce na Vodochody.“

„Tak jedem na Vodochody,“ řekla jsem rezolutně.

Všimla jsem si na stromě cedule varující, že následující cesta není vhodná pro cyklisty. Dobře že už nejedem dál, oddechla jsem si.

Odbočka opravdu vedla do prudkého kopce chvílemi po balvanech. Richard si stoupl mezi obě kola, že je nahoru vytlačí, věděl, že já bych to nezvládla. Chvílemi musel tlačit každé zvlášť. Vystoupali jsme za ohyb a tam jsme uviděli nízko nad cestou zešikma tenký kmen stromu.

„Odhoď ten strom!“ volal Richard.

Ze všech sil jsem se snažila stromem cloumat, ale nehnul se, byl zaklesnutý nebo už možná znovu přirostlý. Richardovi nezbylo než s oběma koly v podřepu strom podejít. Závěrečné dva metry byly ještě strmější, takže nás to oba stálo velké úsilí obě kola na silnici vytáhnout.  

Ukázalo se, že i silnice vede do prudkého dosti dlouhého kopce. Richard kopec vyjel, ale já jsem kolo z posledních sil tlačila.

„Aha, to nejsou Vodochody, ale Větrušice,“ přečetl Richard ceduli s názvem obce.

Konečně jsem mohla být spokojená. Jeli jsme po silnici!

Z Větrušic jsme sjeli dlouhou serpentinou dolů zpět do Klecan. Potom nás čekala už jen známá cyklostezka do Tróje a Stromovkou domů.

Doma jsem padla na postel neschopná jakéhokoli pohybu.

„Co bude s tím kaprem?“ nakoukl Richard do dveří.

A na můj vyčerpaný pohled dodal: "Strčím ho do trouby."