Třída smrti

Třídu smrti jsem napsal na sklonku roku 2008, kdy už jsem měl pár nepublikovaných hororových povídek za sebou. Inspiroval jsem se vlastními základoškolskými léty a poprvé zkusil prozkoumat témata, která mě morbidně fascinují do teď a sice jak člověka může pokroutit strach a jak se stává člověk člověku vlkem. V roce 2010 příběh vyšel v komiksové podobě v magazínu Crew a o tři roky později podle něj vznikl stejnojmenný - populární a oceněný - animák, který najdete na Youtube. Jako povídka ale nikdy nikde otištěn nebyl, tak mě napadlo hodit ho sem.  V podobných temných vyprávěnkách s dětskými hrdiny jsem se našel a píšu je do dnes. 

První třída 

 

   Snad na každé školní fotografii někdo chybí a tahle není výjimkou.

   Tomkovský, bledý kluk, který se ukázal ve škole všeho všudy třikrát, umřel o Vánocích na rakovinu. Nevím už čeho, bylo to v době, kdy byla jen jedna a ještě ji neměl každý druhý. Na fotografii na konci roku se nad ním zavřela voda a zůstalo po něm jen přeškrtnuté jméno v třídní knize.

   Prakticky jsme toho bledého kluka neznali a tak se na něj rychle zapomnělo.

   Rychle, ale ne na dlouho.

 

Druhá třída 

 

   Šaraje jsme znali všichni dobře. Ve druhé třídě bylo na rasismus ještě brzy a s Šarajem žádné problémy nebyly. Problémy – aniž bychom to tušili – měl naopak on.

   Jenže zpráva o jeho smrti přišla pár dní před koncem školního roku a zanikla v prázdninovém veselí.

   Až později jsme se dozvěděli o tom týrání u nich doma.

 

Třetí třída

 

   Bouda byl pravák a svůj speciální kufřík s věcmi na výtvarku nesl toho únorového odpoledne výjimečně v levé ruce proto, že v pravé držel rozečtenou Kometu. Nemít kufřík v levé ale v pravé, poležel by si v nemocnici mnohem déle. Kdyby si ale nečetl, určitě by to auto nepřehlédl.

  „Ta třída je snad prokletá,“ postěžovala si krátce nato naše třídní ve sborovně. „V první třídě ten chlapec s rakovinou, v druhé Šaraj a teď málem i Bouda. To je třída smrti!“

   Za chvíli nám tak říkala celá škola. Folklór ještě přiživil Boudův promáčknutý kufřík, kterým se po návratu z nemocnice všude chlubil. Jak se ale brzy ukázalo, kufřík mu život nezachránil. Jen ho prodloužil.

   O tři měsíce později se Bouda v tělocviku pozvracel a odjel z něj rovnou do nemocnice.

   Už se z ní nevrátil.

 

Čtvrtá třída

 

   Poprvé jsme se doslechli, že se šesťáci sázejí, kdo z nás zemře jako další, někdy v říjnu.

   Vedli si sešit, kde jsme měli každý svou stránku a na ní vypsáno, jestli děláme nějaký rizikový sport, býváme často nemocní, máme na cestě ze školy hodně přechodů přes rušné silnice a tak podobně. Brzy se do té zábavy zapojila celá škola.

   Hřebačkovou katapultovaly na první místo dva týdny doma s chřipkou. K šuškání za zády a škodolibým dotazům na její zdraví se postupně začaly přidávat nadávky, nadávky začaly doprovázet rány. Holky na to upozornily třídní, ale ta si jen promluvila s Hřebačkovou a nic neudělala.

   Jak nám později řekla Kadlecová, její jediná kamarádka, toho květnového odpoledne zavřelo několik starších holek Hřebačkovou na záchodě a dobíraly si ji, že ještě s nikým nechodila. Marně je prosila, aby ji pustily. Když se pokusila utéct, jedna jí podrazila nohy, takže spadla na zem. Jiná jí na ně hned sedla, aby nemohla vstát.

   Poslední, co Kadlecová zaslechla než ji vystrčili ven z místnosti, bylo „PŘECE NEUMŘEŠ JAKO PANNA!“

   Druhý den Hřebačková nepřišla do školy.

   Když se její matka vrátila o pár hodin později domů z práce, našla ji oběšenou na šále, kterou jí koupila ze strachu, aby zase neonemocněla.

 

Pátá třída

 

   Čtyři roky. Čtyři mrtví.

   Byli jsme opravdu prokletí? Byli někteří z nás odsouzení nějakou vyšší mocí k smrti? Jestliže ve čtvrté třídě tomu na škole věřili snad jen ti nejmenší a nejpověrčivější, po smrti Hřebačkové tomu věřili všichni. Včetně nás.

   Ze dne na den se od nás celá škola odtáhla jako od malomocných. Výjimku tvořili jen ti, kteří nás pravidelně terorizovali, nejvíc naši bývalí kamarádi z jiných tříd, aby ostatním dokázali, že s námi nemají nic společného.

   Třídní premiant Cagaš věděl, že Hřebačkovou rozhodně nezabilo žádné prokletí a nemínil čekat až k tomu dojde znovu. Přesvědčil sígry Císaře, Frýzu a Meluzína a po škole si počkali na sedmáka, který měl sázkový sešit u sebe, a - aniž by mu zkřivili vlas a aniž by je někdo viděl - mu ho vzali. Druhý den s ním Cagaš zaklepal na dveře ředitelny.

   Cagaš ale hrubě podcenil protivníka. V ředitelně na něj kromě ředitele čekala i policie, strašlivě zbitý sedmák a několik svědků, kteří potvrdili, že viděli jak ho Cagaš a spol. bezdůvodně přepadli, surově skopali a okradli o vše, co měl u sebe. Marně to Cagaš vyvracel a ukazoval, co v sešitě je. Ředitel se do něj ani nepodíval a jen mu suše oznámil, že všichni čtyři mají dvojku z chování.

   Nakonec ji ale dostali jen Cagaš, Císař a Frýza. Meluzín krátce před vánočními prázdninami zmizel.

   Jeho tělo se našlo o dva dny později ve výtahové šachtě nedalekého zchátralého baráku.

Policie to uzavřela jako nehodu.

 

Šestá třída

 

   Všichni kluci ze školy do té zbořeniny chodili. Všichni znali tu šachtu. A všichni věděli, že jakkoli jednoduché bylo do ní spadnout, Meluzín do ní nespadl. Ne sám od sebe.

   To jsme mohli číst v posměšných pohledech, které se na nás odevšad upíraly. Každý odpor je marný a bude potrestán. Učitelé vám nepomůžou, protože se to nestalo ve škole. Policajti vám nepomůžou, protože nikdo nebude mluvit. Jste nám vydáni napospas, protože už jste mrtví.

   A tak jsme si začali krýt záda. O přestávkách jsme neopouštěli třídu, na záchod chodili jen v hodině nebo ve skupině. Kdo mohl, nechal se po škole vyzvedávat od rodičů nebo starších sourozenců.

   Končí říjen a tohle všechno mi letí hlavou, zatímco se mě dva osmáci pokouší v parku ukopat k smrti. S Kulhavým jsme byli srážet kaštany. Už se stmívalo, když se objevili ti dva. Kulhavý jim utekl, já ne.

   Jednoho jsem poznal, i když na jméno si nevzpomenu. Když zemřel Meluzín, proběhla školou zpráva, že na něj měl jako jediný vsazeno a vyhrál hromadu peněz. Možná by to dávalo smysl v detektivce, ale ve skutečném životě ani trochu nechápu, že musím umřít pro pár stovek. Při sběru kaštanů do školního sběru.

   V duchu se loučím s rodiči. Se ségrou. S Kulhavým. Měli jsme vypadnout hned, jak se začalo stmívat.

   Každou chvíli bude tma.

 

Sedmá třída

 

   Když se vrátím z nemocnice, ve třídě zavládne zklamání. Začátkem prosince se dočkají.

   Frýza se proboří na zamrzlém rybníku. Císař ho vytáhne, ale už je pozdě. Ve třídě nám pak naznačí, že sice nebyli žádní myslitelé, ale ani takoví idioti, aby bruslili na tenkém ledě. Tedy ne dobrovolně.

   Na začátku sedmičky nám pro změnu jeden žák přibude.

   Průša je nedbalý frajer z pasťáku a oproti klukům ve třídě je výrazně napřed. Hlavně pokud jde o naše holky. Chová se k nim s nenuceností pasáka a ony se nemohou rozhodnout, zda jim jeho oplzlé návrhy a osahávání, na které se my ostatní nezmůžem, lichotí nebo je uráží.

   To my kluci v tom máme jasno. Uráží nás. Jenže Průša prý kamarádí a po nocích chodí krást s nejostřejšími cikány na škole.

   Problém se ale brzy vyřeší sám. V prosinci Průšu nějaký z jeho kumpánů ubodá k smrti.

 

Osmá třída

 

   Osmička. Lyžák.

   Cagaš leží zkroucený ve sněhu u mých nohou a kašle na ně krev. Pravá noha je na první pohled zlomená, lyže na ní je zarovnaná s botou. U stromů na kraji sjezdovky prudce zabrzdí Císař, sundá lyže a rychle za námi slézá do lesa.

   Říkám mu, ať u Cagaše počká, že pro někoho dojdu, ale zadrží mě. Pozorně se rozhlédne okolo až pohledem skončí na mě. Ptám se, co chce dělat. „Coby,“ řekne a jeho obličej se zatvrdí.

   „Počkat.“

   Počkat. Až se Meluzín nakloní nad šachtu, aby do ní plivnul. Až bude Frýza v ledové vodě dost dlouho. Až se k němu Průša otočí zády. Až s Cagašem vjedou do té zatáčky.

  Jen tak bude mít pokaždé jistotu, že ten jeden mrtvý ročně nebude on. Tedy pokud si pospíší a pokaždé to stihne do Vánoc. Z těch prvních čtyř totiž nikdo nezemřel před Vánoci.

   Ježíšikriste.

   Vytrhnu se mu a upadnu do sněhu. Ochromený hrůzou se nedokážu postavit na nohy a tak se aspoň ze všech sil hrabu pryč. A pak zaslechnu tu otázku. Otázku, která mě zastaví.

   „Co když jsem tím zachránil i tebe?“

 

  A tak čekáme spolu.

---