„NE” a „NESMÍŠ”

„NE” a „NESMÍŠ”

„Ne!” řekla rázně už potřetí vychovatelka ve velké hale, které se říkalo jídelna. „Nech to! Ten oběd ti nic neudělal. Petře, nemůžeš do toho masa jen tak mlátit vidličkou.” Ale Petr jakoby si ani nevšiml, že mu někdo něco říká. Upřeně se díval jen na kus masa, které nechutně plavalo ve žluté omáčce. Soustředil se na pohyb ruky, který vykonávala. Určitě neměl v plánu s tím v nejbližší minutě přestat. „Ne! Nech to být,” pobízela ho dál. Všichni, co byli v jídelně, se dívali jen na něj, na Petra. Ne ale na to jak je vysoký. Ani na jeho hnědé krátké vlasy, kulatý obličej, ďolíčky ve tváři, červené tričko s nápisem „NIKDY NEPŘESTÁVEJ”, tím se také právě teď řídil. Jejich pohled nemířil ani k jeho riflím a ani k ošoupaným pantoflím. Petrovi v hlavě znělo jen: „Ne!” Slovo „Ne” ho doslova hypnotizovalo. Pravá ruka mu ustavičně kmitala. Jeho bicepsy se stahovaly k sobě. Vidličku nepřestával zapichova do falešné svíčkové. Omáčka stříkala kolem jeho dřevěného stolu, kde právě seděl. Hýždě se mu lepily k židli. Cítil pot.

„Ne!” křikla ze dveří jídelny Meda. Petr přestal a jeho pozornost se přenesla na tvář Medy. 

Všichni ztichli, nikdo si nedovolil ani se nadechnout. Jen se na ni dívali, hlavně Petr. Viděl jak šla k výdejnímu okénku, vzala do svých jemných rukou ulepený modrý plastový tác a na něj položila talíř s obědem. Šla ke stolu, který byl opodál Petrovu stolu.  Vzala mezi prsty, na kterých se jí nádherně výjimaly velké prstýnky, vidličku a do pravé ruky nůž a ukrojila malý kousek masa. Opatrně ho dala na jazyk a začala žvýkat. Petr měl přehled o každém jejím pohybu. Představoval si, kdyby jen na chvilku mohl být u ní. Ví, přesně jak voní. Cítí její vanilkovou vůni i přes nesnesitelný pach, který se linul z kuchyně. Petr ví, že každý den má na sobě růžový vrchní díl spodního prádla. Na tom má bílé tílko, z kterého jí toto spodní prádlo vykukuje. Ovládá každý její prstýnek. Zná její barvu očí, její vlasy stažené do culíku. Ví, že na samém vršku levého malíčku má nakreslené malé „p”. Není vytetované. Viděl ji jak si ho každé ráno, kreslí úplně nové. Proč? To on sám nevěděl. Meda se najednou rozmáchla s vidličkou v ruce a začala. Ano, stejně jako Petr. Jediný Petr ví, proč ustavičně zapichují vidličku do masa. Neumí jinak vyjádřit nechuť k tomuto jídlo. Jen takto. 

„Nesmíš!” pověděla ji rozhodně vychovatelka. „Nech toho! To nesmíš dělat!” vysvětlovala ji. Omáčka stříkala okolo. Petr konečně poznal, jak to vypadá, když je agresivní na svůj oběd. Nevěděl co má dělat. Má ji nechat být? To nemůže, záleží mu na ní. Má ji tedy zastavit? Hlavně, aby to nebylo trapné. Neví… „Přestaň s tím,” řekne jí vychovatelka naléhavě. Ona ji, ale nevnímá. Její pozornost je upřena pouze na jídlo. V hlavě jí zní jen: „Nesmíš!” Ze slova „Nesmíš” jí doslova naskočí husí kůže. Ruka  jí opakovatelně jede. 

Petr dumá… Co má dělat? Má jí říct ať přestane? Nechce ale vypadat jako její vychovatelka. Nedá mu to.

„Nesmíš!” křikl na ni Petr. Medě se zastavila ruka. Všechna její pozornost je upřena na Petra. 

Dívají se na sebe, oba s kovovou vidličkou v ruce. Jeho modré oči se střetly s jejími zelenými. Přejel jim mráz po zádech až se zachvěli. Neví co se s nimi děje. Oba, ale  cítí radost, že  se  jejich pohledy konečně potkaly. Nevnímají okolní šum, ani pach jídla. 

 „Co mám dělat? Mám něco říct? Nebo mám odejít?” pomyslel si Petr.

„Co mám dělat? Mám odejít? Jsem trapná, mám na prstu to malé „p”.” pomyslela si.

Ani jeden neměl odvahu říct ani slůvko. Neví to, ale nemají čas. Nebo ho mají moře?

„Mám začít křičet? Být agresivní? Třeba by mě potom okřikla a promluvila by. Tak rád bych ji slyšel…” vzdychl si Petr.

„Třeba kdybych… Neee, to je hloupost. Nejsem přece nějaká ukřičená holka. Vlastně jsem…” promýšlela.

Odbijí 13 hodin a 45 minut. Petrovi zpocené hýždě se odlepují od židle. Zvedá se od stolu. Jeho oči, ale drží neustále kontakt s jejími zelenými. 

„Ahoj.” řekla potichu a usmála se.