Sporný nápad

Sporný nápad

Ještě nebyl rukopis Do hor v nakladatelství – l­ežel dosud v hlubinách pevného disku jediného počítače –, j­eště jsme ani neměli možnost zkontrolovat Miluščinu obrázkovou přílohu ke knize, jejíž těžký zrod právě v kuchyni líčila mamince, když se odtud k mému sluchu doneslo: „Až napíše do hor dvě, to už budu líp vědět, jak na to.“

Skoro jsem nadskočil.

Otevřu do kuchyně a­­ vidím idylku: babička obdivuje sedmnáctiměsíčního šohaje, jak si se vším sám poradí; jak se pohodlně uvelebil mamince na klíně, sám jí rozpíná knoflíčky a rozhrnuje hadříky, co brání přístupu k nalitým zdrojům zdravé výživy, jak bez váhání do jednoho zaboří pusu i nosík, div se nezadusí – a­ teď se okolo můžou prohánět hromy blesky, už se ho nic netýká.

„Jaks to myslela?“ obořím se na Milku, idylka neidylka.

Ta se však z míry vyvést nedá: „Musíš přece pokračovat, co bys dělal?“

„Ty nechápeš, že kniha je jednou hotová, a pro mě uzavřená?“

„A co Pepa? Co Honzík? Kde si o nich přečteme? A kolik je nového dál!“

„Pořád je a bude něco novýho.“

„A o tom teď právě budeš psát.“

„Nebudu, mám jiný plány.“

„Ty můžeš odložit.“

„Jo? Na kdy?“

„Na potom.“

„Víš ty vůbec, jak dlouho jsem tu knihu psal? A promítni si, kolik mně je roků a co můžu ještě stihnout…“

Zamračila se: „Toho nech, takové řeči neposlouchám.“

„Stejně všechno nikdy nenapíšu.“

„Všechno nemusíš, jenom co je důležité.“

Neuznalá, neústupná, sakramentská žába. To by se napřed člověk musel doopravdy naštvat, aby ji střásl. Tak daleko naštěstí nejsme, tak jen zakroutím hlavou: „Děvče, jak ty to děláš, že pro tebe nic není problém.“

„A je snad?“ uculí se, nevinnost sama.

Babička mlčí. Až se divím. Asi ji holka musela taky dost překvapit, když k tomu zatím nenašla slova.

Zato Pavel, doposud tichý, skoro za mnou v šijovně na pohovce u svého noutbuku zapomenutý, se k Milčině provokaci znenadání přidal: „Taky si myslím.“

„Co.“

„Že musíš napsat pokračování, Do hor dvě.“

Sprásknu ruce: „Páni! Ty taky!?“

Vlastně – p­roč se tomu divím?

Vstal jsem, stoupl si mezi futra a líp se rozhlédl po kuchyni. Pavlova Janinka měla v očích ten známý pozorovatelský lesk, jako že sice trpělivě vyčkává, do ničeho nezasahuje, ale že stejně ví, jak to bude dál. Babička Jana, ta už začíná být na straně pokušitelky, to vidím, ponoukl ji teď Pavel a za chvilku Milušku pochválí, že měla dobrý nápad. Pepovi, tomu hraje ve tváři obvyklý zasněný úsměv a jeho pohled míří vysoko nad hlavy přítomných. Je mi jasné, ve které ze svých tří beden právě duchem vězí.

„Vidím, že to máte za hotovou věc, jak vás tak pozoruju. Všichni… Nebo ty ne, Pepo?“

„Co?“ trhl sebou. Je v ní, v té prázdné, odpočívací.

„Nic, nic, nenech se rušit.“

Ostatním jsem pohrozil: „Bude to ale trvat, než se dočkáte! Roky!“

„Nikdo tě nehoní, Jaroušku, času máš, kolik chceš, viď, Miluško?“ jala se mě konejšit má dobrá žena, již vzpamatovaná.

Milka si zapnula blůzku, sytého Janíčka postavila na zem – ten jako čamrda, s­­ babičkou v patách, u­tíkal na chodbu a rovnou ke kotli – a­­ se špatně potlačovanou nechutí zamručela: „Roky by to zrovna trvat nemuselo…“

„Budeš se muset smířit, já rychle psát neumím, když to má k něčemu být,“ řekl jsem pokud možno rozhodně.

Ostatní se tvářili, že chápou, i ten násilím probraný Pepa pokyvoval.

Jen já jsem až příliš pomalu zjišťoval, nač se jim to chystám naletět, přičemž jsem na to šel úplně opačně než bych měl. Ovlivněn Milkou jsem před sebou místo alespoň slaboulinkého nápadu, o čem má kniha být, viděl velká písmena s jejím názvem, který ona jen tak naslepo plácla. Do hor 2. Dokonce mě napadlo, že třeba s římskou číslicí: Do hor II. Anebo úplně, ale úplně jinak? Zkrátka – míhaly se mi hloupé halucinace beze smyslu.

Ale nemohl bych jednou – j­en tak, třeba podle Jaňulčina proslaveného kalendáře – sepsat prostou vzpomínkovou knížku o tom, co je nejvíc zajímá, co prožili a z čeho si tak rádi schovávají ty své obrázky? Tak obyčejně, jen jak se píšou poznámky do bločku? Napsat datum a­ stručně poznamenat, co se v ten a ten významný den přihodilo. Poskládat věty do rychlých řádků, jen samá fakta, moc se s tím nepárat – a­ být hotov do roka a do dne. Milka by k tomu přidala ten svůj barevný svět, jak ona ho vidí… A­ já bych se pak v klidu mohl věnovat svému dávno plánovanému spisování.

Ale to už bych vůbec nemusel psát já, mohla by Miluška rovnou udělat fotoknihu, připsat ke každému obrázku vtipnou glosu a bylo by to. Třeba dřív než do roka.

Jenže oni to chtějí ode mě. Kdo ví proč? Asi že mám nejvíc času.

Když je to tak, budete se muset, moji milí, smířit, že rychlé řádky nejsou pro mě, takovou knížku já napsat neumím.

Vyzbrojen tímto odhodláním jsem je přelétl pohledem. Pepa už z prázdné bedny přesídlil do té všeobecně pracovní (má ještě jednu, sexuální, do ní leze nejraději s Milkou doma v Čechách, tady je mu nejlíp v té prázdné). Zvedl jsem varovně prst:

„Ale mluvit si do toho nedám! Nanejvýš s faktickou připomínkou. Za tu vám leda poděkuju, viď, Jaňulko.“

A jejda, začínám si klást podmínky, to už je, jako bych se jim zavazoval. Jak vidím, běží to naostro. Co teď?!

Vtom mě osvítila spásná myšlenka: Vždyť o nic nejde, vůbec nic se nezmění. Je přece známo, že každý spisovatel píše po celý život jednu a tutéž knihu, kdyby jich z nakladatelství vyšlo třeba padesát. Pořád tu jednu knihu svého života, svých prožitků, svého myšlení, třebaže ty prožitky a to myšlení přisoudí jiným postavám, vymyšleným či skutečným. Můžu tedy i já v psaní své jediné knihy s klidem pokračovat. A když je to tak, zapletu do ní i něco – nebo snad všechno (?!) – z toho, co si nějakou dobu střádám pro svůj poslední svazek, jenž má být jenom pro Janu a jehož začátek leží ladem v počítači pod prozatímním názvem Důvěrně.

Tak vida, bude to ona, pořád ta jediná kniha, jmenovat se může jak je komu libo, třeba Do hor II. Anebo úplně jinak. Hurá!

Toto už jim vykládat nebudu, svěřím se s tím samotné Janě, až odjedou.

Jak vidím, mám před sebou neplánované dobrodružství. Možná mě bude bavit.

Upokojen jsem si sedl. Bylo rozhodnuto.

Teď už jen čekat, až na mě přijde to známé nutkání, co na čas odešlo s prozatím poslední kapitolou nedopsané knihy. Dříve či později se dostaví, o tom nepochybuji.

Znovu si však uvědomuji: škoda, že u mě to není tak, že se do toho dám, a už to běží, už se utěšeně kupí slova, přibývají řádky. Mé psaní probíhá tak, že čtu několikrát dokola první větu, potom, když napíšu druhou, čtu obě od začátku, přidám třetí a znova čtu od začátku… atakdále.­ Za toho hnidopišského navracení čtu postupně první až pátou, první až desátou větu, mnohokrát někde něco vyměním, přesunu, přidám, vypustím. Donekonečna pochopitelně ne, jednou se se zněním první, druhé až třeba desáté věty spokojím, bez škobrtnutí jimi propluji, uznám jejich srozumitelnost, dám jim požehnání a s novým kolotočem začnu od jedenácté.

Ovšemže nic nepočítám, to by tak scházelo! Jen se tím dílem, které se rodí, pokaždé ploužím jako šnek. Bez výjimky. Každým. Než mi věta zazní, jak znít má, než si spokojeně řeknu „Tak ji nechám“, to to trvá. Tož taková je výhoda důchodce: mám čas.

Z toho je vidět, že mě ani nenapadne stanovit si denní normu, například počet napsaných stran, jak to dělají spisovatelé, kteří vydávají knihy a psaním se živí. Ne, já jsem šťastný za každé posunutí o pár řádků, věčně s nimi nespokojený. Nevěřím si. Jak věřit, když není odezva, když nevím, jak budou má slova přijímána? Můžou mi dobře znít, ano, mně, ale co když jiným duní prázdnotou?