Písmák To se ví, že mi to není jedno, Průša je ten nejhodnější člověk na světě a když to říkám já, druhý nejhodnější na světě, tak to má váhu!
Jenže přes hubu mu dát nemůžu, stejně by to bylo k ničemu a tak pořád poslouchám to jeho: "Nechci o tom mluvit...", tohle on říká pokaždé, když se zablýskne na vztah. Vždycky je to stejný, celý se třese nadějí, když mi říká: "Zítra máme schůzku!", to na té své seznamce navázal konverzaci a dali si slovo. A pak přijde, oči sklopený a zase to svoje: "Nechci o tom mluvit..."
Jenže dneska mluvit chtěl. Asi už to nemohl unést sám. A dozvěděl jsem se hodně divný věci.
"To moje první rande, já ani nespal, jak to se mnou lomcovalo," dal se Průša do vyprávění.
"Tak sednu do auta, rozumí se, že jsem jel já za ní. A jak jedu, najednou přede mnou Škodovka zapíchnutá do stromu. Co bys dělal ty?" Nereagoval jsem a Průša pokračoval: "Tak zastavím, byl tam uvnitř chlap, rozbitou hlavu, ležel na volantu. Tak jsem ho vytáhl, nějak jsem mu to ovázal, volám pro pomoc, chlapovi to začalo najednou stříkat, tak se to snažím všelijak utěsnit, přijela sanitka a policajti, tak to se mnou probírali, já celej od krve, takže na schůzku jsem ani nejel. Ještě ke všemu jsem si nevzal její číslo. Takže jí potom z domova volám, že jako proč jsem nepřijel, všechno vysvětluju, ale to už poznáš, že ti ten druhej nevěří, že je přesvědčenej, že mu říkáš něco jinýho, než se ve skutečnosti stalo. A pak řekla, ať se nezlobím, že už radši ne. No a tak dopadlo moje první rande...," Průša se provinile zasmál.
"Jenže potom jsem si začal psát s tou Katkou, víš...," věděl jsem, Průša byl tenkrát v sedmým nebi a přestěhoval se do osmýho, když mu písemně kývla na osobní setkání. Pak se vrátil a řekl: "Nechci o tom mluvit..."
"Tenkrát jsem si uložil její číslo, kdyby něco. Jedu a v poli leží na boku Hyundai. A ze dveří visela ženská. Snažila se vyškrábat, jenže ztratila vědomí. Ošklivý. Co bys udělal na mým místě?" Jenže já tenkrát na rande nejel, co mu mám na to říct.
"Tak jsem ji tahal z auta dobrou půl hodinu, po centimetrech, co já mohl vědět, co všechno má zlámanýho. Pak zase sanita, sepisování, volal jsem Kateřině, chtěl jsem to vysvětlit, ale nevzala to, ani mi potom neodepsala. Skončilo to. No nic, vlastně jsme si jenom psali, tak co..." A ta věta vyzněla do prázdna, kde už není nic než smutek.
"Potom jsi měl tu Šárku, pokud si pamatuju," snažil jsem se.
"Jo, Šárka, ta se chtěla sejít hned, bez dopisování, i jsme spolu dost času protelefonovali, tak jsem se za ní rozjel, vypadalo to slibně. A když jsem to měl do města tak deset minut, smetl přede mnou náklaďák kolaře do příkopu. Dopadnul a nezvednul se. Náklaďák jel dál. Jak bys to řešil, kdyby tě na náměstí čekala holka a v pangejtě se válel chlap s bicyklem na maděru? A největší sranda, úplně blbý místo, žádnej signál, nebylo jak zavolat ani záchranku ani Šárku. Naložil jsem ho do auta a odvezl do nemocnice. Zdržení dvě hodiny. Šárka mi do telefonu řekla, že kromě mě měla vvyhlídnutýho ještě jednoho, do poslední chvíle váhala, spíš to viděla se mnou, ale když jsem nepřišel na schůzku... Prostě teď už se schází s tím druhým."
Věci se pomalu, ale jistě stávaly těžko uvěřitelnými až nemožnými. Ale Průša by se netopil ve smutku z vymyšlených příběhů. Co na to říct? Že bude dobře? Že s Hankou, za kterou zítra pojede, protože si dle napsaného a zaslaného padli do oka, to bude úplně jiný? Ale vlastně proč by nemohlo?
"Vlastně proč bys zítra neměl potkat tu první a poslední, Průšo? vykřikl jsem. Přeci jen pozvedl hlavu, to bylo dobré znamení. Ještě v něm trochu chuti bojovat o svoje štěstí zůstalo. Proč by ten nejhodnější člověk na světě nemohl dojet za svou budoucí láskou, aniž by se před ním někdo vyboural a rozhodl tak o jeho dalším životě?
Druhý den jsem se dozvěděl, že Průša měl havárku, vnitřní krvácení, jezdily kolem auta, ale nikdo nezastavil. Tak mu rande zase nevyšlo, kdo ví, jestli se Hanka cítila uražená, když čekala půl hodiny navíc na náměstí u kašny než šla domů. Nakonec v nemocnici umřel. To je škoda, strašně rád bych si s ním vyříkal názory na míru dobra, kterou jsme povinni druhým prokazovat. A to zvláště tenkrát, když si tím sami ubíráme. Ne v maličkostech, ne v nahraditelných podružnostech, ale když si tím vyřezáváme velké kusy vlastního života a házíme je pod nohy druhých, aby je měli v suchu.
A kam teď půjde Průša? Duše, ponořená ve smrt, je nadlehčována silou, která je rovna váze dobra duší vykonaného. Takže do nebe.
--- Epilog---
Průšova duše mířila k nebeské bráně, bohužel cestou potkala jinou duši, rozplácnutou o futra, nějak se netrefila nebo co. Průša se ji pokoušel resuscitovat tak dlouho, až mu bránu zavřeli. Takže mu nezbylo, než jít tam, kde mají pořád otevřeno...