Iniciace

I.
Vratkou chůzí se snažil dohnat temnotu vlastního stínu, vrhaného pod nohy chladným měsíčním světlem. Neustávající tlak v hlavě ho přerušovaně zbavoval kontaktu s tělem, strojově plnícím úkol náhle vyvstalý z pulzujícího chaosu nevědomí. S námahou otevřel těžká vrata stáje a vstoupil dovnitř. V jedné kóji stál pohublý tažný kůň. Z hřebu zaraženého do spáry kamenné zdi sňal ohlávku s kusem konopného provazu a přehodil ji přes trám. Provaz provlékl ohlávkou a zatížil jej. Rukama prosebně vzepjatýma nad hlavu uvázal jednoduchý uzel a rozevřel smyčku. Rozhrnul slámu pod sebou, na nerovnou zem na sebe vyskládal několik cihel, provaz pevně uchopil a dvakrát se na ně pokusil postavit. Při druhém pokuse spadl a udeřil se hlavou do země tak silně, až na chvíli ztratil vědomí. Ze mdlob byl vytržen na rychlosti nabírajícími obrátkami točící se hlavy. Kůň nervózně odfrkoval. Chvíli se na zemi poddával bolesti vycházející z temene, pak znovu postavil převržené cihly. Vstal, uchopil provaz a v dalším nekontrolovaném pádu do smyčky vstrčil hlavu.

II.
Rozevřenými vraty do stáje pomalým tepáním probouzení vnikalo vlhko ranní mlhy. Bočním vchodem ze dvorku neslyšně vstoupila žena s vlasy zahalenými do šátku. Bezhlesná zůstala stát připoutána k okamžiku, v němž spatřila záda svého muže visícího z trámu. Se závanem ranní mlhy ji prostoupil pocit osamocení. "Je tady?!" ozval se mužský hlas ze vchodu, kterým před chvílí vstoupila. Cukla sebou a na moment ji zachvátila panika zloděje chyceného při činu. Jakmile Standa vešel do stáje a pochopil, co se stalo, usedavě se rozplakal. Přistoupil k otci a pomalu otáčel jeho jinovatkou pokryté tělo. Provaz vedoucí od trámu podél levého ucha vychyloval obličej do strany a nořil bradu do krku. Neoholená, fialová tvář s jedním hustým pruhem obočí nad pootevřenými víčky zarudlých očí opovržlivě vyplazovala napuchlý jazyk. Standa překvapeně vydechl, smutek se mísil s rozpaky a studem nad obscénností šklebící se tváře oběšence. Žena se lehce zvrátila na patách dozadu, zhoupnutím přenesla váhu na špičky a přes vztekem stažené rty polohlasně spustila: "Včera tě vyhodili. V obchodě to prodavačka hlásila každému už o desáté. Bůhví, kam si zmizel na celý den, nikdo o tobě nevěděl. Ani ty sám si o sobě beztak nevěděl. Jenom mě zkasírovala za tu flašku, co sis vzal a zmizel. Na dluh už mi teď nic nechávat nebude, to prý musím pochopit. Měli už dost toho, jak si pořád chlastal, už půl roku ti vyhrožovali, že pudeš. A když si ráno ani chodit nemohl… sama sem viděla… sotva si padl na kanape, už svítalo a zase si vstával. Hajzle, nechals mě tu samu… s pěti děckama. Dost tě měli v práci, dost tě mají děcka a dost tě mám aji já." Přistoupila k tělu visícímu jen malý kousek nad zemí a začala prohledávat kapsy vesty i kalhot. "Prase" pronesla, klopíc zrak před oběšencovým výrazem. Ještě stihla otočit tělo, aby zkontrolovala zadní kapsu kalhot, když jí žalem zesláblá Standova ruka srazila šátek z hlavy a poodhalila prošedivělé černé vlasy. Na chvíli se zastavila, ale když vytahovala několik zmačkaných bankovek, už mu hleděla zpříma do očí. "Však sám taky potřebuješ prachy." Zvedla ruku s jednou zmačkanou bankovkou. Brekem zrudlý obličej se mu stáhl v odmítavém gestu."Simona se tě bojí, nechce o to přijít… je těhotná. Neví, jak ti to má říct, ber."

III.
Řetězy za zvuků klapání malého kladkostroje řinčely a pomalu nadzvedávaly motor. V trámu, na kterém se kladkostroj houpal, slabě zapraskalo. Oldřich vytáhl poslední šroub kotvící motor v rámu motocyklu a pomohl mu do volného prostoru, zatímco druhou rukou tahal za volně visící řetěz. Když ho zvedl dost vysoko na to, aby šel obsluhovat vestoje, klekl na slámou pokrytou zem a hledal spadenou matici. Slunce zapadalo za zvlněný obzor kukuřičného strniště a poskytovalo stále méně sytě oranžového světla. "Kdy jdeš domů?". Slova jím projela jako elektrický šok zrovna, když uviděl ztracenou matici. Od bočního vchodu se k němu rychle blížila stará žena. Kolem bezzubých úst se jí příležitostně kudrnatily černé chlupy. Jak vstával, následovala jeho pohyb hlavou, aby ho viděla přes tlusté brýle sedící na konci nosu. "Tohle dej mamě pro králíky." A zvedla před sebe plastový kýbl naplněný kopřivami, na nichž ležela velká sněhově bílá pýchavka. "Chtěl jsem ještě sundat ten válec, ať ho můžu dát na výbrus.". "Běž teď, udělá ti na večeři tu pýchavku a pak se zastav. Táta ti přijel. Zůstává do neděle, pak se vrací." Radostí se mu na okamžik rozzářil obličej. Do rozřízlé plastové nádoby od motorového oleje sesbíral nářadí, matice a podložky, položil ji na zem a popadl kýbl z babiččiny ruky. Ta zůstala stát. Mlčky hleděla před sebe, dokud nezavřel vrata a nepřipravil ji o poslední zbytky světla. Když zamykal, pomalými, kývavými krůčky odpochodovala na rozbahněný dvorek spojující prázdnou stáj s domem.

IV.
Chvatným krokem sešel z cesty a pokračoval dál strání dolů přes promáčenou louku. Odolával nutkání rozběhnout se. Dorazil k hlavnímu vchodu chátrajícího domu, posadil se na schod a rozvazoval si boty. Přes pootevřené dveře k němu z hlavní místnosti doléhal strýcův a otcův hlas:

"S prachama to máš teď jak?"
"Pořád dělám v Česku, pro čechy a platí mě stejně bídně tam jako tady."
"Copak není rozdíl, jestli jdeš z Moravy do Čech?"
 "To neříkám. Polesných tam možná není tolik, za hranice kousek, tak občas něco vyvezeme, když je odbyt dají se na jeden lístek udělat divy."
"Však jako tady!"
"Jenom to neprodáváš sousedovi za flašku rumu, ale němcovi za Eura." zašustil prsty a pokračoval. "Pak jdu do klubu za holkama. Hlavně za jednou. Dostanu co chci a nakonec mě to vyjde docela levně. Teď už chodí i ona ke mně. Ani o prachy si neříká. Ale stejně jí je vždycky dám… aby přišla zase." dodal polohlasem.
"A doma platíš? Byla tady Simona."
"Co?" zaburácel Standa "Že neplatím? Platil sem…" a v přemýšlení se jeho hlas vytratil. "Prostě platím a ani mrd za to nemám. Horší než v bordelu!" odmlčel se, pak horlivost v hlase nahradila rezignace. "Nechtěla mě doma, že chlastám, tak sem šel tak daleko, aby ani necítila, jak to ze mě táhne. Nejsem doma, nevidím děcka, matku, nikoho. A ještě musím platit."
Když domluvil, dveře před ním se mírně pootevřely a do místnosti nahlédly Oldřichovy zářící oči. Standa dupl do podlahy a úsečně křikl:
"Oldřich, komm hier!"

V.
Standa seděl v čele stolu. Na plešatící hlavě měl několik mokvajících ranek přerušovaně vedoucích až k oteklým, alkoholem ztupělým očím. Ohromný, několikrát křivě srostlý nos se vyjímal na zjizvené tváři. Zbývající zuby rušily pohled do bezedné temnoty neuhasitelné žízně. Líce přetínaly hluboké vrásky, jež si při občasných záchvatech smíchu zcela podmaňovaly ostatní rysy. Žilnaté ruce tepaly nalitou krví. Z cigarety mezi prsty stoupal tenký proužek kouře. Po straně stolu seděl jeho mladší bratr. Tváře obou odrážely podobný osud.

"Běž do piče! Měl sem dvouválcovou třiapůlu, úplně stejnou, jak má teď Olda." Ten seděl na židli po otcově levici a tiše se opíral dlaněmi o sedadlo. Ramena mu čněla až nad uši, když ho otec na stvrzení své pravdy chytil a přitáhl k sobě tak hrubě, až skoro spadl ze židle. "Viď Oldo?" a vyprskl mu do ucha rumové sliny, šilhaje přitom někam nad bradu, snad v očekávání, že si její pohyb snáze spojí se zvukovým souhlasem. "Jo!" řekl nepřirozeně hluboce Oldřich a u otce vykouzlil zpožděný úsměv, záklon, přetočení pohledu na bratra po pravici a chrchlavé "Cha! Však říkám. Nalej a drž hubu!". Strýc s nesouhlasným mručením vzal ze stolu láhev a rozléval rum. "A nalij i mladýmu, už má na čase.". Před Oldřichem stála podélně vroubkovaná sklenice naplněná až po okraj jantarově oranžovou tekutinou, líbivě zkreslující potemnělou atmosféru místnosti. Vzal ji do ruky a opatrně přiložil ke rtům halícím se v jemné chmýří. Ucítil vůni vánočního cukroví. Olízl si ret a zkoumal sladkou chuť. Napodruhé přiblížil sklenici k nosu a nasál ostrý odér alkoholu, až mu celým tělem proběhlo zamrazení. "Kopej to do sebe, tady nejseš v parfumérii. Takhle pijou chlapi." a s přehnaným zakloněním hlavy do sebe Tonda vylil svou sklenici. "Jestli to nechceš, naval." a vztáhl ruku směrem k Oldřichovi. Ten instinktivně ucukl, sklenici do sebe zbrkle obrátil a polil si tvář. "Budeš dělat se mnou v lese, až doděláš učňák. Naučím tě stahovat dřevo s koněm… Víš vůbec, jakou má kůň výhodu proti té tvé motorce?" Standa se na chvíli odmlčel a pak zařval: "Sám tě doveze domů, když už nemůžeš ani stát." a rozchechtal se na celé kolo.

Kamna plála a Oldřich cítil, jak mu rudnou tváře. Svlékl si mikinu, pohodlně se opřel o opěradlo židle a blaženě si užíval zbystření mysli. Neposlouchal skomírající rozhovor, ale ani nemyslel na nic mimo tuto zakouřenou místnost s kamny rozžhavenými do ruda a svíčkou uprostřed politého stolu. Seděl tam s lidmi, které znal celý život, ale teprve teď si připadal, že s nimi doopravdy je. Sebevědomě posunul štamprli směrem k láhvi v jasném gestu. Všem bylo dolito. V hlavě mu stoupal tlak a sebevědomí příjemně narůstalo s každým nádechem. "Já už to kurva nechcu!" Zařval Standa a přes rameno vychrstnul rum na kamna. Ta zasyčela a na okamžik rozzářila celou místnost ohnivou koulí. Všichni tři se opile rozesmáli. Oldřich natáhl ruku po otcově krabičce a vytáhl si z ní poslední cigaretu. Dočkal se špatně artikulované a falešně teatrální reakce: "Dívej se pičichvístka. Moje cigáro. Ses posral ne? Další rum už nemáš." "Však vy taky kouříte, tak co bych si nedal." odvětil Oldřich sebevědomě a naklonil se, aby si odpálil od hořící svíčky. Kouřící cigareta přeletěla celý stůl a skutálela se na zem dřív, než si uvědomil, že mysl není tak bystrá, jak se zdá, a že to míň bolí, když opilý dostaneš facku. Zprudka dosedl na židli, promnul si tvář, pak vstal a vydal se pro ležící cigaretu. "Si ze mě děláš prdel!" rozeřval se Standa a nemotorně předstíral, že vstává. Oldřich došel k cigaretě, zvedl ji ze země a řekl: "Přece nebudeš plýtvat. Cigára sou drahý. A venku stejně taky kouřím… už dlouho." "Řikám ti pocem!" Oldřich seděl na druhé straně stolu a poprvé si doopravdy šluknul. Zavřel oči a vybavil si, jak se vzpříčený v ohromné černé duši z traktoru kutálel z kopce za vesnicí. Jak se večer s celou partou vydali k odlehlému posedu na kraji lesa, kde u rozdělaného ohně kouřili ukradené cigarety svých rodičů. Jak potom s Lucií čekal, až všichni odejdou domů a on ji bude moct líbat a hladit. A jak se mu při tom všem krásně motala hlava, podobně jako teď.

Když znovu otevřel oči, viděl před sebou plameny osvětlené tváře spícího strýce a otce, leželi vedle sebe na stole obklopené převrhnutými a nedopitými sklenicemi. Ještě se chvíli probouzel z polospánku, než si uvědomil, že dohořívající svíčka na stole zapálila rumem nasáklý ubrus. Leželi na stole a plameny se jich už téměř dotýkaly. S vypětím všech sil se přinutil k pomalému pohybu. Vzal deku z pohovky u stěny a na chvíli jí plameny i hlavy překryl. V místnosti potemnělo, protože jediná svíčka, osvětlující místnost byla zhašena. Z kamen vycházel uklidňující hukot, komín táhl a rychle stravoval nasypané uhlí. Slídovou tabulkou do místnosti vnikalo žhnoucí světlo z topeniště. Na věšáku nad otcovým bezvládným tělem visela riflová bunda a vrhala na zeď tančící temný stín. Viktor k ní přistoupil a prohlížel obsah kapes, dokud nenarazil na novou krabičku cigaret s červeným logem Start. Odtrhl celofán, s přetrhnutím kolku otevřel víčko a vytáhl alobalový papír. Vše zmačkal do kuličky a hodil ji do popeláku u kamen. Jednu cigaretu vložil do úst a krabičku schoval do kapsy svých kalhot. Sklonil se k rozpálené litinové hlavě kamen a dotkl se jí cigaretou. Musel přivřít oči, aby ten žár snesl. Usilovně potahoval, než se z cigarety poprvé zakouřilo a na litinové hlavě vzplála tabáková nit. S hořící cigaretou přešel místnost, rozvalil se na pohovku a kouřil. Napadlo ho, jestli by neměl jít spát domů. S myšlenkou si chvíli pohrával podobně, jako si pohrával s hořkým cigaretovým kouřem v ústech. Chuť kouře se mu usadila u kořene jazyku a nepříjemně pálila. Cigaretu zhasil, zavřel oči a zase se kutálel ze svahu.

Vedlejší místnost nebyla oddělena dveřmi. Na posteli tam seděla stará žena s rozpuštěnými bílými vlasy, v níž stín dávno zapomenutého zármutku nesený slábnoucím světlem žhavých uhlíků znovu ožil.