Rice & Curry II

Když průvodce Rushaan poznal, že neprahneme po stolování v mondénních restauracích ani stravě v podobě kebabu, palačinek, pizzy, hamburgerů a jiných globalizovaných turistických laskomin, naopak, že se toužíme seznámit s autentickými jídly na autentických místech, přilnul k nám natolik, až to chvílemi vypadá, že nás chce adoptovat. Kde je to jen možné, formuje nás v roduvěrné Srílančany. Ani neskrývaná družnost místního řidiče není na závadu. Jednak máme domácího průvodce znalého lokálních reálií, jednak z pohledu pouličních businessmanů jsme už uvázli ve spárech jiného domorodce a tak dotírají na bělochy bez eskorty. Ale co je hlavní, můžeme si dopřávat regionálních specialit v pajzlech a kutloších, pardon, v restauracích rodinného typu, kam bychom se sami báli nahlédnout, neřkuli vstoupit.

„Jaká neuvěřitelná náhoda! Na krku poledne a hle, před námi podnik, kde servírují Rice & Curry za super cenu!“ motivuje nás nenápadně řidič, abychom jej pozvali na oběd, přičemž ukazuje na tmavý průchod mezi krámkem s narkotiky a prodejnou potřeb pro sebevražedné atentátníky. Naši představu o restauraci sice podnik tak úplně nesplňuje, ale jelikož se nalézáme v nesmrtelné formě, vcházíme statečně dovnitř. Necháváme si namluvit, že se tu stravuje celé okolí, což nás uklidňuje.

„Obliba jídelny u místních je nejlepším ukazatelem toho, že se nejspíš neotrávíme,“ přisazuje si Rushaan, ovšem tím naše lopotně nabytá sebejistota zase mizí.

Místnost je úzká tmavá nudle bez oken, s ošlapanými kachlíky na podlaze a pochmurnou atmosférou. Něco mezi čekárnou na katastrálním úřadu a pitevnou. Lokál na pomezí knajpy a bufetu, kde všechny otravné formality klasického restauračního provozu ustupují přímému kontaktu s pokrmem a jeho tvůrcem. Nic se tu neschová. Sedí se pouze u dvou plastových stolů po čtyřech místech těsně za pultíkem, který tvoří předěl mezi jídelnou a vyvařovnou. Snažíme se ze všech sil vzbuzovat dojem, že bistra tohoto typu navštěvujeme běžně. I prodavačka, kuchařka a vrchní číšnice v jednom se tváří vyděšeně. Tolik bělochů v podniku ještě neměla. Rushaan objednává pro všechny. Stačí mu dvě tamilská slova. Něco ve smyslu „Jako obvykle,“ nebo „Přineste všechno.“

Jako obvykle se nosí kari. Všechno kari. Ostýchavá kuchařko-servírka zaplňuje stůl miskami s jedenácti druhy omáček. V dalších miskách přináší sambal, chutney a kečup. Dostáváme také mističky s vodou. Ta není k pití, ale k průběžnému umývání prstů. Misek má sice dost, ale lžičku pouze jednu. Chápeme. Jdeme si umýt ruce v lavoru na pultu před kuchyní. Tam také dostáváme každý svůj talíř a igelitový sáček. Nechápeme. Šofér se světáckým výrazem ve tváři, pravícím: „Bráááhmo vidíš to? Jak může být někdo tak blbej,“ názorně ukazuje, že pytlík prostě navlékneme na talíř a zavážeme na uzel. „Po jídle se sáček vyhodí a talíř zůstane čistý, ne? Vy jej snad doma po každém jídle umýváte?“

Nevím, do jaké míry na tom má zásluhu okolní atmosféra, ale každé z podávaných kari je naprosto skvělé. Už sama vůně těch lahůdek mi způsobuje respirační arytmii. Dokonce jsem s chutí do čista ocucal i dva žulové oblázky, které v sobě skrývala omáčka z čehosi zeleného, pro co ani angličtina nemá název a tak to Rushaan vyhýbavě nazývá regionální odrůdou špenátu.

Když některou z misek vyprázdníme, objeví se jako zázrakem znovu plná. Vrtíme hlavami, že už nemůžeme, že už v žádném případě nic nechceme, ale kuchta, blažená z toho, že nám chutná, smaží další a další hromady placek a nosí kvanta misek s kari. Dokud jedlík jí, tak kuchařka vaří.

„Je to lstivá a zákeřná gastro-teroristka! Určitě chce, abychom pukli!“ podezříváme ji neprávem, protože ještě nevíme, že zavrtění hlavou zde znamená, podobně jako v Bulharsku, souhlas.

Také ještě nevíme, že pokud nám chutná indické jídlo, nikdy se nemáme pídit po tom, jak se připravuje, neboť ztráta iluzí je nevyhnutelná. A tak, nic zlého netuše, pojímám myšlenku vyfotit paní kuchařku za sporákem. Šibalsky se usmívám, lascivně olizuji ublemtané prsty, nahlas se podivuji její kulinářské virtuozitě a neobyčejné lahodnosti pokrmů, jakkoli by můj ruměný obličej, nadměrné pocení a zrychlený dech mohl svědčit o opaku. Hostitelka na mě pohlíží jako na hrdinu a má zjevnou radost že trpím, proto ničeho nenamítá, vede mě do kuchyně a nadšeně pózuje.

Těsný kuchyňský koutek úsporně osvětluje tenký sluneční paprsek, nesměle probleskující matným sklem okna. Původně bílé stěny jsou černé od sazí, žluté od kari, hnědé od čočky, zelené od špenátu a nepravidelně hrbolaté letitými nánosy toho všeho. Na hrubě otesané polici se stydí několik začouzených měděných hrnců, pod ní olizuje zprohýbanou pánev modrý plamének hořícího propan-butanu, který se poněkud neochotně odpařuje z rezavé plynové lahve. Mnohý vyznavač naturalismu by byl uchvácen. Opět se ukazuje, že k vytvoření dobré krmě není třeba konvektomatů, mikrovlnných trub, silikonových forem a keramických nožů.

V tradiční srílanské kuchyni je vždy mnohem více věcí než míst a není zařízena na to, aby v ní trdloval nepříčetný bílý tlusťoch. Už po krátké chvíli se za mnou ozývá zlověstný rachot, něco těžkého mě trefuje do hlavy, a jak padám na záda, ve snaze zachytit se čehokoli, strhávám na sebe vratké kusy nábytku a nežádoucí pozornost hostitelky.

„Kavanamáka iruňkal, niňkal koluppu panrikal!“ vříská nešťastnice tamilským jazykem a se zděšením zírá, jak se jí hroutí byznys. Já zírám na devastovanou kuchyň, roztržené šortky, odřenou řiť a rozbitý polarizační filtr.

Srí Lanka je stav mysli - když nesplynete, odtrpíte to. Dopíjíme tedy ještě čaj, oplachujeme si způsobně ruce a chystáme se k odchodu. Přichází se s námi rozloučit servírka a šéfkuchařka v jedné osobě, její manžel, tchýně, tři děti a opravář plynových hořáků. Všichni dojetím jihnou a smutně mávají na rozloučenou. Ceremonie trošku připomíná odjezd britských uchvatitelů zpět do vlasti.

Co dodat, pojedli jsme opulentně, pěkně poděkovali, zaplatili a odešli ze snědeného krámu, zanechavše za sebou hladovou rodinu, nevěřícně zírající na prázdné misky a zpustošenou provozovnu. Dětem se draly do očí slzičky.