Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKrychlík a Koule
Autor
stan19
Krychlík a Koule
Toho dne se Krychlík probudil později než obvykle. Slunce svítilo vysoko, bylo skoro poledne. Krychlík se zamračil. Pokládal se za dokonalý tvar, a proto se mu zdálo patřičné, aby i jeho denní rutina, zejména vstávání, bylo přesné a nevychýlené jako on sám. „Zítra si na to musím dát pozor,“ zabručel.
Když ho oči začaly poslouchat a mlhovitý svět kolem něj se zostřil, zívl, protáhl si své milované hrany a pustil se do ranní rozcvičky. S hlasitým hekáním se začal koulet dopředu a zase zpátky. Krychlík byl z rodu Krychlí, jejichž těla jsou sice neskonale krásná a hranatá, avšak právě tato hranatost značně ztěžuje jakýkoli pohyb. Plynulost, to bylo pro Krychlíka něco nedosažitelného. Jeho koulení vlastně nebylo koulení, ale hlučné a bolestivé překlápění. Při každém obratu trhnul svým tělem nahoru a dopředu, vyhoupl se na jednu se svých hran, a pak se nakláněl a nakláněl, až se jeho tělo pomaličku převážilo a s žuchnutím sebou pláclo o zem. Krychlík tušil, že jeho dokonalé tělo není na koulení stavěné, ale protože rozcvička je nezbytnou součástí správné denní rutiny, překlápěl se a funěl dál.
Deska bílého stolu, jeho svět, byla jako natřená sluncem. Záře, až z ní bolely oči. Ta deska vypadala asi jako sněhová pláň. Surově rovná, nekončící pláň. Ať jste se dívali kterýmkoli směrem, všude to bylo stejné, stejně pusté, stejně rovné. Říkalo se však, že když člověk půjde stále jedním směrem a nepustí se ho, nakonec dojde na kraj světa. Krychlík slyšel už kdejaké historky, tu někdo tvrdil, že došel na kraj a uviděl toto, jiný spatřil zase támhleto, ale on ničemu z toho nevěřil. Vždyť není možné, aby tenhle svět někde končil, říkal si. Ale stejně si rád představoval, co všechno by v takovém jiném světě mohlo existovat. A když se toho přesluněného dopoledne udýchaně a hlučně překlápěl, potil se a hekal, myslel v duchu na něco podobného našim stromům, jen v jeho mysli stály obráceně, na větvích, a byly mnohem, mnohem větší.
Krychlík nevěděl, že ho z povzdáli pozoruje Koule. Ach ta Koule. Kdybyste se Krychlíka byli zeptali, kdo je na desce stolu nejotravnější, nejnemožnější a nejnafoukanější, jistě by vám prozradil, že právě ona. Krychlík neměl Kouli rád, zdálo se mu, že je tuze nafoukaná; jako balón, pomyslel si pokaždé, když si na ni vzpomněl. A Koule? Ta si myslela to stejné o Krychlíkovi.
Když Krychlík usoudil, že ranní rozcvička je splněná, zastavil se, aby se vydýchal. Hromové rány jeho překlápění ustaly. Bylo ticho. Ticho, které přiškrcuje. Ale najednou za sebou uslyšel měkké zašumění. Otočil se a zamračil. Mračil se ještě víc a hůř, než když si ráno uvědomil, že vstal pozdě. Pomalu se k němu kutálela Koule.
„Copak to děláš, snažíš se snad koulet?“ zašveholila.
„Cvičím. To je něco, co bys mohla zkusit – místo flákání.“
„Já že se flákám? Milý Krychlíku, já taky cvičím, a dokonce mnohem ladněji než ty. Dívej jak se koulííím!“ A Koule se rozkutálela kolem Krychlíka, a on se na ni díval, zlostně a žárlivě.
„No, a k čemu ti to jako je?“ vyhrkl nasupeně, „Koulení není všecko.“
„Jistě, to není. Ale je to mnoho.“
Krychlík nevěděl, co na to říct, a tak se alespoň pokoušel o přísný pohled.
„Na koulení se mi nejvíc líbí rychlost,“ pokračovala Koule, „ty jí bohužel moc nemáš, jsi spíše Kpomalík.“
Takový odporný žert Krychlíka rozlítil, přestože už ho od Koule slyšel nejmíň stokrát. Vztekle zachrčel něco nesrozumitelného. Pak to zopakoval, už zřetelněji: „Umíš se koulet hlučně?“
Ticho.
„Ne!“ odpověděl za Kouli.
Koule mlčela. Koulet se hlučně skutečně nedovedla.
„Máš rohy? Máš hrany? Ne!“ vybuchoval Krychlík. „Tak nedělej, že seš lepší tvar než já.“ Vlna vítězství se v něm rozlila jako rtuť.
„K čemu ti ale jsou ty tvoje hrany?“ špitla Koule.
Krychlík zmlkl. Jeho hrany byly dokonalé, zcela nezbytné, jak rád říkával, a náramně užitečné, jenom, jenom si teď nedokázal vzpomenout proč.
„Jsou prostě hezký,“ vypravil ze sebe.
„To mně se zdají…no, víš, trochu staromódní, trochu neestetické,“ brebentila Koule, měřila si Krychlíka, mhouřila oči a znalecky při tom nakláněla hlavu, „mám radši svůj tvar, podle mě je lepší.“
Rozepře mezi Krychlíkem a Koulí by zřejmě trvala až do západu slunce, kdyby je na své pouti zrovna nepotkal Chuchvalec Prachu. Chvíli s pobavením přihlížel té hádce, tomu vleklému a marnému sporu, až se do ní nakonec přimíchal, tak jak to prach mívá ve zvyku.
„Copak se nemůžete normálně dohodnout?“ zeptal se posměšně.
Krychlík a Koule, kteří si nevšimli, že je někdo poslouchá, se překvapeně otočili za hlasem. Hlasem poněkud nakřáplým, něco skrývajícím. Chuchvalec tu stál a vznášel se zároveň, usmíval se, ale jeho ústa vypadala spíš jako prasklina v hlíně.
„Jde o to…“ začal Krychlík, ale Koule ho přerušila: „nedokáže pochopit, že…“
Teď mluvili oba zároveň a z toho, jak se Krychlíkův mrzoutský a Koulin zpěvavý hlas překrývaly a mísily se nedalo pranic vyrozumět. Ale Prach chápavě přikyvoval a nakonec prohlásil: „Měli byste zajít za Vosou přítelkyní, ona vás rozsoudí a budete mít klid.“
Krychlík si pomyslel: Vosa přítelkyně mi jistě dá za pravdu, že jsem lepší tvar já. Vždyť toho přece tolik umím! Koule si pomyslela to stejné, a tak nebylo o čem dál diskutovat. Vzhůru za Vosou přítelkyní! Kde že to bydlí? Prach zřejmě uhádl, že neznají cestu a poradil: „Jděte tudy, tím směrem, kde zapadává slunce. Není to daleko.“ Potom se otočil a napůl se odkutálel, napůl odletěl pryč, zmenšoval se v bílé dálce, až se stal její součástí a zmizel. Krychlík a Koule se ještě dlouho dívali na místo, kde splynul s nekonečnem. Pak vyrazili.
Koule se kutálela, Krychlík překlápěl. Pohybovali se mlčky, oba byli příliš zahloubáni do slastných představ, než aby měli chuť se hádat. Oba už v duchu viděli Vosu přítelkyni, jak se usmívá a praví: Samozřejmě, že nejlepší tvar jsi ty, můj milý.
Koule byla mnohem rychlejší než Krychlík, přímo svištěla vpřed, ale pokaždé, když se mu začala příliš vzdalovat, se zastavila a trpělivě čekala, až se k ní Krychlík dopřeklápí. Snad to byl od Koule projev blahosklonnosti a respektu k jejímu rivalovi. Snad jen zůstávala nablízku, aby mohla svou rychlost před někým předvádět. A Krychlík? Ten se tvářil přísně a snažil se vypadat, jako že koulení dobře zvládá.
Prach měl pravdu. Vosa přítelkyně nebydlela daleko. Brzo byli u ní. Vyhřívala se na zešedlé gumě s okousanými rohy a nebylo jasné, jestli spí nebo ne. Vypadala mnohem starší, než jak si ji Krychlík představoval. Byla velká a chlupatá. Žlutá a černá. Dlouhé nohy, tenounké jako provázky, ji trčely do stran. Zbytek těla byl tlustý – asi jako nějaká pořádně naběhlá žíla. Vosa přítelkyně nespala – pootočila hlavu a zadívala se na prázdnou šnečí Ulitku, která ležela opodál. Až teď si jí Krychlík a Koule všimli. Obří, neprostupně černé oči zřejmě naznačily nějaké přání. Ulitka se zvedla, přispěchala za Vosou přítelkyní a ta do ní něco zabzučela. Bzukot na chvíli zaplnil prázdnou šnečí schránku a temně zašuměl. Pak se Ulitka obrátila k naší dvojici a řekla: „Vosa přítelkyně se ptá, co chcete?“
Koule, která si cestou nacvičovala řeč, hned spustila: „Dobrý den, milá Voso přítelkyně, ráda bych věděla, zdali jsem lepší tvar já, Koule, nebo on,“ a kývla směrem ke Krychlíkovi. Ten se poněkud vyjeveně díval na Vosu, na žluté proužky a strašné oči, a nic neříkal.
Vosa přítelkyně chvíli mlčela, ale pak začala zase bzučet a Ulitka, když to vyposlechla, pravila: „Váš spor není těžké rozřešit. Lepším tvarem je jednoduše ten, kdo sem přivede více stejných nebo velice podobných tvarů, jako je on sám.“
Je moudrá, blesklo hlavou Krychlíkovi, asi jsem dobře udělal, že jsem se sem vypravil. Kouli napadlo to samé.
Ulitka pokračovala: „Vosa přítelkyně vás za tři hodiny očekává. Přepočítá vaše výsledky.“
Krychlík a Koule kývli. Oba měli radost. Znám spoustu dalších krychlovitých předmětů, pomyslel si Krychlík. Vždyť je tolik kulatých věcí, smála se Koule v duchu. Už se chystali odejít, když tu Vosa ještě naposled tiše a vážně bzukla. „Tvarům řekněte, že je zve Vosa přítelkyně,“ dodala Ulitka.
Krychlík a Koule kývli podruhé. Kývli a vyrazili. Každý se vydal jiným směrem a brzy se ztratili z dohledu. Kouleli se, hledali tvary a den byl bílý a teplý.
Přesně za tři hodiny byli oba zpět. A nepřikutáleli se sami. Za Koulí se převalovaly tenisáky, různobarevné ping-pongové míčky, hopíky, polystyrenové kuličky, kulatá čokoládová pralinka, nějaké bobule, a dokonce jedno opravdové oko. Koule byla sama překvapená, kolik přátel se s ní ochotně přikoulelo, a připadala si důležitě. Stála v čele své družiny a usmívala se víc než kdy jindy. I Krychlík měl svou svitu, ale protože se pohyboval pomaleji, nestihl obejít tolik přátel. Byli tu tři hrací kostky, všechny jinak velké, ale se stejnými počty puntíků, průzračný krystal, několik čtvercovitých kamínků, ztvrdlé kostičky chleba a pár kostek cukru. Krychlík se neusmíval. Díval se nervózně na Koulinu družinu; bál se, že je větší.
Zavládlo ticho. Vosa přítelkyně, která se od posledního setkání zřejmě ani nepohnula, si prohlížela dva zvláštní roje, které se tu shromáždily. Vypadalo to, že se na ně dívá, ale nevidí je. Koule to už nevydržela: „Tak, Voso přítelkyně?“ A zase ticho. Ale pak Vosa přece jen do Ulitky něco zabzučela. „Vosa přítelkyně vás přepočítá,“ řekla Ulitka. A náhle Vosa zabodla pohled do Krychlíka a jeho skupiny. Takový pohled, až po Krychlíkovy začaly stékat kapičky potu. Potil se ještě víc a hůř, než když ráno cvičil. Pak Vosa přítelkyně obrátila hlavu ke Kouli a její družině. Nakonec zamyšleně zabzučela. „Přivedli jste stejný počet tvarů,“ řekla Ulitka.
Zpocenému Krychlíkovi se trochu ulevilo. Zato Koule byla rozladěná a její úsměv rozprášen. „Co to znamená?“ vykřikla.
Odpověď nepřicházela. Všichni hleděli na Vosu přítelkyni a čekali. Slunce viselo vysoko a bylo všude. Brzy se začne kutálet dolů, napadlo Krychlíka. Náhle se ozval vosí bzukot a zašuměl v prázdném šnečím těle. Šuměl jako z hrozné dálky. „To znamená, že ani koule ani krychle nebudou lepší, dokud jedněch nebude víc,“ řekla Ulitka, „Vosa přítelkyně pro obě strany navrhuje, abyste někoho předělali…“
Předělali. Nikdo se nehýbal. Koule, kuličky a míčky, krychle a kostky stály ve slunci jako sochy. Předělali. Stačí předělat jednoho. Jen jednoho. Jednoho. Průzračný Krystal, mladý, vcelku mlčenlivý tvor, který velmi toužil po tom, pomoct Krychlíkovi spor vyhrát a ukázat, že krychle jsou nejlepší, vykročil směrem k Čokoládové pralince. Možná chtěl něco říct, ale pokud ano, ticho ta slova udusilo. Přibližoval se a třásl. Na jeho tváři svítil pot. Nikdo se neodvažoval pohnout ani ho zastavit. Čokoládová pralinka si uvědomila, že Krystal míří k ní. Tušila proč: byla nejměkčí. Rozklepala se; jako roztočená mince, která se neklidně chvěje a poskakuje a nikdy se nezastaví. Samozřejmě mohla utéct, byla mnohem rychlejší než Krystal, ale nedokázala své tělo uvést v pohyb. Dokonce své tělo ani necítila. Zdálo se jí, že jakoby shora zírá sama na sebe a nemůže nic udělat, ničemu zabránit. Krystal už stál vedle ní, pot mu zalézal do očí a oslepoval ho. Věděl, co chce udělat. Stačí jen šest rovných řezů a promění kulatou pralinku v krychli. A krychle vyhrají. Bude hrdina. Ale…ale nebude to Čokoládové kouli vadit? Nebude, stane se z ní Čokoládová krychle a krychle přece vyhrají. Ne, nebude jí to vadit. Bude šťastná.
Krystal se vyhoupl na jednu se svých hran. Čokoládová pralinka by byla zaječela hrůzou, kdyby mohla, kdyby se jí nezdálo, že jí ticho vnikne do úst jako voda. Bum! Krystal těžce dopadl na zem. Jeho hrana projela měkkým tělem a rozdrtila ho pod sebou. Čokoládová pralinka už nebyla koulí. Až teď, až teď jako by se svět probudil, probral ze zlého snu, který však snem vůbec nebyl. Najednou si všechny koule i krychle uvědomily, co se stalo. Krystal, se zčervenalýma očima, se právě vyhoupl na hranu podruhé, aby provedl další řez, vytvořil další stranu, když se proti němu rozjel jeden hopík, zřejmě kamarád nešťastné pralinky. Vrazil do Krystalu vší silou, až mladík odletěl a plácl sebou o zem. To zase naštvalo jednu z hracích kostek, patrně Krystalovou známou, která se s hlasitým, ticho trhajícím křikem vrhla do souboje. Zbylé hrací kostky ji oddaně následovaly. Bitka na sebe nabalovala tvary jako sněhová koule; brzy se Krychlíkova a Koulina družina smísily a propletly v jeden pulzující roj, který třaskal a chrčel a bušil, a ve kterém se z cizinců stali nepřátelé. Koule vrážely do krychlí a krychle sekaly a řezaly koule. V tom děsivém zmatku kdosi uhodil i Krychlíka, náš hrdina se překotil a tuze se lekl. Ze strachu, z drtivé úzkosti počal se Krychlík zběsile ohánět kolem sebe. Do čehokoliv, co se k němu přiblížilo, zasekl své hrany, potichu, jen se zoufalým oddychováním řezal okolní svět. V té strašné chvíli konečně poznal, k čemu jsou jeho rohy a hrany dobré.
Krychlíkovi se to zdálo jen jako okamžik, jako pouhý zákmit času; pak se všechno zase uklidnilo a ztišilo. Jeho mysl v jakémsi deliriu proplula peřejemi a ocitla se v tiché vodě. Krychlík se rozhlédl a vyděsil se. Bílobílá zem byla posetá troskami jeho někdejších přátel. Odřezky všemožných tvarů a barev, kusy bytostí rozdrcené na kaši, nehybná zohavená těla. Krychlíkem projel mráz, jako neviditelná ruka mu obtočil srdce a už se nepustil. Za sebou slyšel pravidelné rány; když se otočil, poznal hrací kostky. Překlápěly se pryč, chtěly zmizet. Uviděl i Krystala – také se hnal pryč, ale jiným směrem. Měl jeden roh uražený a jeho záda se bolavě leskla v odpoledním slunci. Koule nespatřil Krychlík žádné. Možná, že během toho zmatku některé utekly. Anebo všechny ležely tady. Krychlík se pomalu šinul kolem zničených těl. Viděl polystyrenové kuličky zadupané do země, dva prasklé ping-pongové míčky, rozmáčknuté bobule a temnou šťávu, která z nich unikala, rozsekané oko, děravý tenisák a dokonale rozkrájenou Čokoládovou pralinku. Byly tu však i rozdrcené kostičky chleba, hromádky cukru, ubité krychlovité kamínky. A tam vzadu leží…ano, je to zcela určitě ona… Koule rozpůlená na dva přesné díly. Zdá se, že její rozpolcené tělo se ještě hýbe; snaží se překulit na bok, ale marně.
Krychlíkem prolézala úzkost. Pomalu, jen pomalu si začínal uvědomovat, co se stalo. Jistě to byl i on, kdo měl na té zkáze podíl. I on. Avšak necítil smutek ani lítost, neplakal; cítil jenom nesnesitelnou prázdnotu. Všeprostupující, dusivou, těžknoucí prázdnotu. Byla v něm, ale i v každém, kdo tu ležel před ním. Ale v něm byla nejvíc a nejhůř. Zdálo se mu, že je duchem v zemi duchů. Pouhou iluzí mezi iluzemi v bílé poušti širé desky stolu.
Z tupého pohroužení ho vytrhlo křupnutí. Vylekaně se ohlédl. Spatřil Vosu přítelkyni, na kterou mezitím úplně zapomněl. Právě zvedala nohu z rozdrcené Ulitky, která zřejmě nestačila uhnout, když se přítelkyně náhle rozhodla slézt z gumy a šlápla na ni. Krychlík viděl Vosu poprvé lézt; pomalu, kolébavým krokem se blížila k Čokoládové pralince, která právě začínala tát. A už byla u ní. Sklonila hlavu a začala chlemtat sladkou čokoládovou krev. Slunce najednou ztratilo půlku jasu, zatáhlo paprsky a bylo daleko.
Krychlík Vosu pozoroval. I kdyby všechno byla iluze, ona ne. S hlavou napůl hnědou od čokolády šlapala tu po tělech krychlí a koulí jako obludný přízrak skutečnosti. Už před ní nebylo úniku. Krychlíkova tvář se pojednou zvláštně rozhořela. Nad prázdnotou jeho duše zakroužil vztek. Vždyť za všechno může ona. To kvůli ní se to stalo. A vztek rostl a rostl. Krychlík náhle pocítil chuť vrhnout se na Vosu a usekat ji, jednu po druhé, ty její provázkové nohy. Zlobil se mnohem víc a hůř než při všech svých hádkách s koulí dohromady. Užuž se chystal zaútočit, když tu Vosa zvedla hlavu a podívala se na něj. Černé oči ho zastavily. Oči jako dvě propasti do lebky, jako díry do prázdnoty. A Vosa přítelkyně naposled zabzučela, tiše a temně, jako by šeptala. Už tu nebyl nikdo, kdo by to přeložil, ale Krychlík stejně tušil, co říká. Vyhrál jsi, vyhrál jsi; to byla ta konečná slova. Vlna hněvu se v Krychlíkovi překlopila, ponenáhlu klouzala zpátky a mizela; na jejím místě zbyl jenom strach. A strach se měnil v hrůzu. Hrůzu z obří Vosy, z nafouklého, žlutočerného těla a dlouhých nožiček, hrůzu z bzučení a nestvůrných očí. Krychlíkem opět projel mráz. Neovladatelně se zatřásl. Na pomstu už nebylo ani pomyšlení; vyrazil pryč, překlápěl se, jak nejrychleji a nejtišeji dovedl. Bál se otáčet.
Slunce měnilo barvu jako by se v něm vařil čaj. Z bílé se brzy stala oranžová a oranžová zrudla. Krychlík nevěděl, kam jít; loudal se, procházel místy, kde nikdy předtím nebyl. Poušť kolem něj vyhasla. Chtěl ještě chvíli putovat, ještě se trochu vzdálit. Potom, až se úplně setmí, někde zůstane a usne. A se snem přijde zapomnění. Ano, zapomnění. Všiml si, že vedle něj pluje jeho stín. Bezstarostný, černý stín. Byl mnohem větší než Krychlík sám. Natahoval se do prázdna, nic neříkal a hladce, bez vůle se šinul po drsné zemi.
Najednou, bez přemýšlení, si Krychlík něco uvědomil: Vždyť za všechno může Prach. To kvůli němu se to stalo. Kdyby nebylo jeho, nikdy by se s Koulí za Vosou přítelkyní nevypravili – jen by se hádali, možná si i nadávali, ale den by nakonec stejně skončil a začal by nový. Vztek, který předtím kamsi odtekl, se vracel a rozléval se mu po mozku. Rostl a rostl. A Krychlík, snad tuše, že by dnes stejně neusnul, se v té chvíli rozhodl: vydám se směrem, kterým Prach putoval, doženu ho a všechno mu vrátím. Nevěděl sice přesně, kam Prach mířil, ale i tak odhadl nový kurs a vyrazil. Rány jeho překlápění zněly jako bušení na dveře.
Slunce se propadalo stále níž a níž, až nakonec zapadlo úplně. Krychlík se zastavil a sledoval, jak se noří do potemnělé pouště. Špička krvavého jazyka na obzoru se zatáhne a zmizí. Tak strašně obyčejně a samostatně. Obloha nad Krychlíkem se boří. Den se vykřičel.
Krychlík putoval nocí. Tma byla nevyléčitelná a ochotná všechno pojmout. Rozdávala samotu. Hvězdy nesvítily. Krychlík nevěděl, jak dlouho už se překlápí, nevěděl kde je, ani kam míří. Měl jenom jeden pocit. Stálý, trpký pocit. Zdálo se mu, že bloudí po nekonečném sítu, které ho nedokáže prosít.
Přišla únava. Hrany bolely a rohy byly odřené. Krychlík se překlápěl pomalu, hon na Prach už dávno vzdal. Měl chuť spát.
Náhle se zem před Krychlíkem otevřela. Vypadalo to, že souš tam mizí a začíná moře; černá, klidná voda. Ale voda to nebyla. Krychlík došel až na kraj propasti a hleděl dolů, do prázdnoty. Tak takhle končí svět. Rozevřený otvor do ničeho. Krychlík pouštěl zrak níž a níž do hlubin a v bezejmenné tmě viděl tmu vosích očí, v prázdnu prázdno vosích nekonečných zornic. A pak, tak zvláštně obyčejně, bez přemýšlení, se Krychlík vyhoupl na svou přední hranu a překlopil se dolů do černoty, pryč ze svého světa, do světa jiného. Tma se roztočila. Nepochopitelné ticho. Pád. A konečně: pocit plynulosti. Nikdy nepocítěná, nepředstavitelná lehkost. V Krychlíkovi se zapálilo štěstí. Přál si padat věčně.
Ale podlaha byla blízko. Pád musel skončit. Avšak vteřinu před tím, než se roztříštil na kusy, přepadl Krychlíka záblesk smutku. Nebyl to smutek pro Kouli nebo kterýkoli jiný tvar, ale jiný, nejasný a mnohem rozlehlejší smutek. Jako nůžky mu odstřihl ruce od nebe vylil z něho sílu. Krychlík dopadl na tvrdou zem a jeho tělo se rozletělo na tisíc dílků. Právě v té chvíli se na východě vynořil vějíř slunce.
Kohouti kokrhali a Krychlíkovy ostatky svítily na podlaze. A snad by tam ležel dodnes, kdyby ho do sebe nevsál milosrdný vysavač a neposlal ho zpět do té lehké, nekončící tmy.
26 názorů
Úvodní vlet: Imaginace. Čistě vymodelováno. Nikde žádný zkrabacený herkules. Nějaké drobky:
Bylo to tuze napínavé, v obojetném slova smyslu. Myslím, že za vnitřně větní apoziopezí přec jen nechat mezírku, přiléhat by měla ke slovu jako jiná standardní spodně indexová interpunkce, kdo si to má pamatovat. Detaily v příručce.
errata: až po Krychlíkovi
Co zabavilo zrak jednou na levém, jednou na pravém okraji:
předělali..." /Předělali./Předělali.
a/a/a
(Hned nevím, zda zformátovaný záměr nebo výstup nastavení mého prohlížeče, ale jaká pěkná sloupcová aliterace.)
Spor o dokonalost mi připomněl Fürstovic trable s kdejakým fejkem. V průběhu čtení mi sládne na jazyku myšlenka, jestli třebas nejde o fabulované dějiny turnaje Zlatý řez, což spáchala jistotně přítomnost Vosy přítelkyně a jejího dokonalého zesilovače. Následně zjišťuji, že pravděpodobně spíš o prachsprostý bojový nářez. (V závěru pár marginálních chybek, asi únava materiálu.)
Závěr: Staletý stolní příběh par excellence, i když mi z něj jdou hlavou zornice poněkud do spirály. (Za ústřely se nezlob, musela bych číst víckrát. PS. Sama to mám poněkud nakrájený.)
Dík za přečtení, i když ti to nesedlo. Podobnost s Proměnou nebyla úmyslná.
To, že vyvážení Krychlíkovy naivity by pohádce prospělo, je dobrý postřeh. Dík za něj. S psaním začínám a taková kritika mi pomáhá...
Mně ten styl a způsob převrácení pohádky něco známého připomíná, ale je to o stupínek, ba stupeň lepší než "původní"... Připojuji se k Lakrovovi s výběrem.
Od začátku oceňuji literární útvar "geometrická pohádka", který je (aspoň pro mě) dosud nevídaný a ocenůji taky to, jak je text čitelně ("prostupně") napsaný. S příchodem (příkulem) Koule mě to pohltilo a dál už se vezu na hře slov (..Kpomalík...) Dobře se to čte a shledávám, že ko konci se z té geometrické pohádky stává jakési sociální drama s podstatně širším záběrem, než jaky se dal z počátku tušit. Konec je zprvu smutný, ale "recyklační idealismus" to zachrání. Něco takového, jako je tahle pohádka, už se na Písmáku dlouho neobjevilo (nebo teď málo čtu). Velký Tip a Výběr.
Omlouvám se, ale úvod, nutno dodat, že dlouhý, mi připadal jako snaha "napsat něco jako tamten, co se probudil jako brouk". Krychlík mi není sympatický, spíš mi přijde prostě jako blbec, zřejmě je to tím, že jeho naivita není vyvážená něčím, co by mě, jako čtenáře, bylo sympatické. Celkově musím říct, že mě nápad, zpracování, jazyk, nic z toho mi nesedlo a přišlo mi to jako by se i autor sám trápil.
Já chápu, žes chtěl překvapit. Záleží ale, koho :-) On ten můj koment byl hlavně o tom, jestli jsi měl rozmyšleno, pro jakého čtenáře to vlastně píšeš. Od toho se odvíjí, co je tvým cílem, proč to vlastně píšeš. Když budeš psát pro děti, budeš na ně při psaní myslet, přizpůsobíš tomu děj, způsob vyjadřování a podobně. A budeš si říkat, ano, děti by se měly bavit a přitom se třeba i nenápadně poučit. (A já dodám, doopravdy vyděsit by se asi neměly.) Když to bude pro dospělé, zase budeš psát jinak, jiným způsobem, a sem už se určitě hodí třeba i ten děs a deprese, nemusíš si kdovíjak hlídat ani srozumitelnost a logiku, dospělý zkušený čtenář se srovná s ledasčím. Snad jen bych i v tomto případě zase přemýšlela, co je mým cílem, co chci tomu čtenáři dát, co v něm vyvolat. Tak, jak jsi „poskládal“ tenhle příběh, to na mě působí, jako žes napsal půl pohádky pro děti a v té polovině sis to rozmyslel. Anebo to bylo schválně a tvým cílem bylo prostě čtenáře zaskočit, šokovat. To se určitě povedlo, jen mi takový cíl připadne na dobrého autora trochu málo.
Janino, díky za přečtení a komentář. Mně se zdálo, že by to překlopení pohádky do něčeho zneklidňujícího mohlo být zajímavé. Taky mě to takhle víc bavilo psát (i když horory nemám rád; vlastně jsem žádný asi ani neviděl a nečetl). Ale souhlasím. To překlopení je trochu zrada čtenáře, který chce číst pohádku. Možná by dávalo větší smysl, kdybych to prostě dal do nějaké kategorie horor nebo tak něco. Ale to by asi nepomohlo, protože první půlka textu se zase tváří jen jako pohádka. Asi by to chtělo kategorii pohádkové horory. Myslím, že katarze by mohla být Krychlíkova sebevražda - nevím, jestli rozumím tomu termínu správně. Odstavce příště zklasičtím.
Ta je děsně stará, někdy kolem roku 1968, možná dokonce Silvestr 1967, navíc ji vysílali v rádiu. Tehdy jsem hodně sledoval rádio. Koule tam například říká - Země je kulatá a objevil to Koulumbus. Kryle lakonicky odpoví - Krychlov. Byla to parádní narážka na sovětské bolševické lži.
Já Lucie píšu...
10. 04. 2021Na pohádku jsem narazila v nominaci do PM za březen a jsem za to ráda! Musím se přiznat, že prvotní šok z délky mě málem odradil, ale nenechala jsem se :)
Také se přikláním k použití žánru bajka, víc to sedí na příběh. K příběhu ani nic dodat nemohu, protože bylo vidět, že byl propracovaný a prostě neměl chybu! Je super, že konec byl k ponaučení. Byl tam spád a moc se mi líbily dialogy Krychlíka a Koule (super jména)! Barvitě si popisoval a výběr slov byl bravurní! Krásně se četlo... Originální příběh!
Jsem opravdu ráda, že jsem překonala počáteční nechuť číst hodně dlouhý text (možná by bylo dobré ho trochu zpřehlednit použitím klasických odstavců s odsazením u prvního řádku). Začnu tím, co se mi na něm líbí. Především je to krásná čeština, elegantní vyjadřování. Je opravdu vzácnost tady číst něco, co úpěnlivě nevolá po jazykové korektuře. Nadchl mě i tvůj poetický styl. Používáš hodně metafor, některé se mi zdají opravdu originální. Díky nim ani popisné části nejsou nudné a výborně se čtou. Třeba tohle: „Byla velká a chlupatá. Žlutá a černá. Dlouhé nohy, tenounké jako provázky, jí trčely do stran. Zbytek těla byl tlustý – asi jako nějaká pořádně naběhlá žíla.“
No a teď přijdou nějaká ale. Předesíláš, že jde o pohádku, a taky zcela pohádkově začínáš vyprávět. Velmi barvitě, výstižně a taky velmi vtipně. Bavila jsem se a říkala jsem si, že se budou bavit i děti. Snad jen výrazy jako denní rutina, neestetické nebo delirium se mi do pohádky moc nehodily, ale koneckonců by to mohla být pohádka pro starší děti. Jenže… někde v polovině se z pohádky stal horor. A to opět povedený horor, vyvolávající pocity, jaké horor vyvolávat má. „Odřezky všemožných tvarů a barev, kusy bytostí rozdrcené na kaši, nehybná zohavená těla. Zdá se, že její rozpolcené tělo se ještě hýbe; snaží se překulit na bok, ale marně. A už byla u ní. Sklonila hlavu a začala chlemtat sladkou čokoládovou krev.“ Něco takového nejen že už není pohádka, ale hlavně je to po tom pohodovém a vtipem hýřícím začátku pořádná „pěst na oko“. Nezlob se, ale ty jsi čtenáře svým způsobem podvedl. Připravil jsi ho na svěží pohádkový příběh a pak jsi ho zavedl někam, kde se mu dělá špatně a kde nakonec všechno končí zmarem a depresí.
V komentáři se tady ozvalo srovnání s Andersenem. Jasně, existují i pohádky smutné, i takové, které nekončí šťastně. Ale tohle je příběh, který se tváří jako milé vtipné povídání, a takový by neměl skončit hrůzou. Ať už by to byla pohádka pro děti nebo pro dospělé. Mimochodem, dokonce i horory, které mám ráda, končí většinou alespoň nějakým druhem katarze. Člověk, i když se tam stane obětí něčeho hrozného, většinou alespoň vzdoruje, bojuje, nebo si třeba v závěru uvědomí něco důležitého… A já nevím, co si mám odnést z tvého příběhu – chuť jít se zastřelit?
Každopádně píšeš skvěle a já budu hodně vyhlížet další tvoje prózy.
Máš nepochybně fantazii a schopnost obraznosti, snad až příliš velké, že je příběh nakonec roztříštěný, jako se roztříštil Krychlík, V komentářích se několikrát objevuje, že je to bajka. To si nemyslím. Z bajky by mělo vyplývat jednoznačné poučení, ale to v tvém příběhu chybí. A je tu ještě jedna věc. Nevím, jestli to znáš, ale před lety vytvořili Jiří Šašek a Darek Vostřel humornou rozhlasovou scénku, v níž jeden představoval krychli a druhý kouli a vedli spolu spor, kdo je lepší. Scénka se vysílala na Silvestra a byla skvělá hlavně proto, že odrážela animozity tehdejšího rozděleného světa. Nicméně za tvou fantazii a obraznost a také za to, že si dokázal udržet pozornost čtenáře až do konce, ti tip patří.
místy se to trochu natahuje, ale jinak mě to bavilo. dík za pohádku na dobrou noc.
Próza_měsíce
30. 03. 2021Díky...
Próza_měsíce
30. 03. 2021Mohli bychom nominovat tvou pohádku do soutěže Próza měsíce /Písmák - 1. "strana" k nahlédnutí/, díky, odpověď napiš prosím sem.
Pohádka nebo spíše bajka je pěkně napsaná - stylem mně tak trochu připomněla příběh H.Ch. Andersena "Pero a kalamář", ale ten nemá tak smutný závěr.
Savage Flame
28. 03. 2021Dekuji. ;) S.F.
Hezká pohádkanebo spíš bajka. Člověk si na ní uvědomí, jak marné a zbytečné jsou jeho hádky. Jen pro děti by možná mohl být veselejší konec.