Jinej stesk - upravená povídka Ježek

Nečekal jsem, že na mě ten člověk promluví. Kdyby to neudělal, byla by teď moje kapsa prázdná. Je to zvláštní: co všechno uvede do pohybu jediné slovo… Nevím ani, jak se ten člověk jmenoval.

Vešel do kupé chvíli po mně, zrovna když vlak přejížděl přes most. Pořád to vidím jasně před sebou: jeho oči, krev pod nosem a černou tašku, kterou položil vedle sebe. Vešel a beze slova se sesunul na sedačku naproti, zády ke směru, kterým jsme se řítili, hlavu opřel o rozvibrované sklo okna a díval se z něj ven.

Krajina se měnila a byla stále stejná. Protínali jsme pole a louky, ve kterých nebyl život. Tu a tam slepenec domů, kostelní věž. Na obzoru se překračovaly modré kopce a nad nimi se držela dokonalá šeď nebe. Prořídlé ráno ubíhalo za oknem.

V kupé nebylo teplo. Ruce jsem měl zavrtané do velké, mikinové kapsy a přemýšlel o svém koncertu, z kterého jsem právě jel. Jinej stesk – tak se jmenuje naše kapela. Hráli jsme před publikem vůbec poprvé a skoro nic se nepodařilo. Pak, ve dvě hodiny ráno smývání bílé barvy z obličeje u umyvadla bez zrcadla, krátký spánek a v šest hodin čtyřicet šest minut skřípání rozjíždějícího se vlaku, který jsem málem nestihl.

„Připomínáte mi někoho,“ řekl zničehonic můj spolucestující.

„Myslím, že ne,“ odpověděl jsem, aniž bych na něj pohlédl. Hlas jsem měl vykřičený a nechtěl jsem mluvit.

„Já si na vás pomatuju, určitě jsme se někdy viděli...“

„Ne.“

Odtáhl hlavu od skla a zadíval se na mě. Jeho obličejem něco probleskovalo. Jako by za jeho tváří žila ještě jiná tvář.

„Znáte to tu?“ zeptal se mě.

„Jo.“

„Já taky. Jedu za bratrem,“ vysvětloval.

Nevěděl jsem, proč mi to říká.

„Vy za někým jedete?“

„Jo.“

Pokýval hlavou. Pak rozepnul černou tašku, která ležela vedle něj a zašátral v ní. Vytáhl spláclou Snickersku. Strhl z ní obal a hodil ho do koše, do toho vlakového, vyklápěcího a zase ho zavřel. Ozvalo se ostré, prázdné klapnutí. Rozlomil tyčinku na dva díly, do jednoho se zakousl a druhý mi podával. Zavrtěl jsem hlavou. Ale ruka s tyčinkou se nestáhla; až když svůj kousek dojedl, konečně to vzdal a snědl i ten, který mi nabízel. Pak znovu opřel čelo o chvějící se sklo a zíral někam do polí. Doufal jsem, že brzo vystoupí. Proč si vlastně sedl zrovna ke mně? Vždyť celý vlak byl nejspíš prázdný.

            Netrvalo dlouho a znovu se zeptal: „Kam jedete?“

„Do Přerova.“

„Já do Otrokovic. To jsou tři zastávky. Jedu za bratrem…Jedete dlouho?“

„Z Rohatce.“

„Já taky…Byl jsem tam včera na koncertě.“

„Opravdu?! To byl totiž můj koncert.“

Zasmál se (vyfoukl vzduch a něco v něm zarachotilo). „Takže vás znám…počkat…Stesk nebo tak, že? Byl jste ten zpěvák s bílým ksichtem?“

„Jinej stesk. Jo, to jsem byl já.“

„Takže si na mě pamatujete! Napil jste se z mojí flašky, plácal jsem vás po zádech, bylo tam víc lidí…“

„Nevzpomínám si na vás. Ale, jak se vám to líbilo?“

„Já, no, ani jsem to moc neposlouchal, ale…“

„Proč jste tam teda byl?“

„To je složitý.“ Ohmatal si zaschlou krev pod nosem a vyhlédl z okna; jako by v geometrii polí hledal nějakou trhlinu. Vypadalo to, že tím rozhovor skončil. Pak ale promluvil: „Začalo to hrozně dávno…Vždycky bylo něco, co už se nedalo vydržet. Věci, co se nedaj řešit. Tak jsem šel, nevim, někam do hospody, na koncert, mezi lidi jako já, zlil jsem se a prostě no…začal jsem je mlátit,“ usmál se, jako by plakal.

„Proč?“

„Nevim. Přestávám s tím už tři roky…“

Ticho zesílilo rachocení vlaku. Oba jsme hleděli z okna, každý jinak, a přece nás něco spojovalo. Modř neznámých kopců se přelévala na obzoru.

„Takže na tom koncertě jste se mlátil?“

„Jo.“

„A co pak?“

„Co pak…Šel jsem na nádraží. Chtěl jsem odjet pryč, ale nic nejelo. Tak jsem si sed na tudle tašku a čekal. Bylo ráno, tak čtyři, nikdo tam nebyl…Měl jsem na sebe hroznej vztek. Říkal jsem si dyť já s tím nikdy nepřestanu…Asi jsem na chvilku usnul, probudil jsem se a viděl přijíždět vlak. Tři světla ve tmě, co se blížily. Došel jsem až úplně na okraj nástupiště a díval jsem se, jak se to blíží. Pak mě ale někdo popadnul a strhl zpátky. Úplně cizí člověk. Neviděl jsem ho přicházet; nevim, co tam dělal. Ptal se mě, co se stalo, a já mu pověděl to, co vám. Říkal mi, že musím mít někoho, koho budu mít rád...“

Zmlkl. Zabořil ruku do černé tašky a rozepnul jakousi kapsu. Rozepínal ji pomalu a její zip vydával dvojhlasý, brblavý zvuk. Zalovil v kapse a konečně tu věc vytáhl – ježka v kleci.

Můj spolucestující pokračoval: „Todle jsem mu ukázal – říkal jsem mu, že je to vzpomínka. Na někoho, koho mám rád. Ale někdy mi připomíná i mě samotnýho. On kývnul. Pak se mě ptal, jestli mám rodinu. Řekl jsem, že bratr kdysi žil v Otrokovicích. Dal mi trochu peněz na cestu, abych ho navštívil.“

Nedíval jsem se na něj. Oči jsem pořád opíral o kopce v dálce, které se překračovaly jako my sami.

„A bydlí tam pořád?“ zeptal jsem se ho.

„Kdo?“

„Váš bratr?“

„Nevim.“

„Nechcete mu zavolat?“

„To nejde, změnil si číslo.“

A zase jako zpod hladiny vyvstalo rachtání, hrdelní ticho vlaku. Vzpomněl jsem si na včerejší koncert a pocítil únavu. Tříštění nástrojů a zpola zvířecí řev, který mi podrásal hlasivky, to vše se najednou zdálo daleké, neskutečné a nesmyslné. Jako ozvěna, která se ani nemá zaslechnout.

Můj spolucestující si mě teď nevšímal, držel v ruce hlavolam a upíral na něj oči. Byl to zvláštní pohled. Jako by si odcizeně a se steskem prohlížel sám sebe.

„Umíte to…dostat ven?“

„Ne.“

Vlak zastavil. Pár lidí nastoupilo. Přes zdi jsem zaslechl neznámé hlasy. Svět kolem se probouzel ze spánku a mně se zdálo, že usínám.

„Příští vystupuju,“ řekl můj spolucestující.

Kývnul jsem.

„Dojdu si ještě na záchod. Pohlídáte mi to tady?“

Znovu jsem kývl.

Ježka v kleci položil do tašky, zvedl se a vyšel z kupé ven. Chvíli jsem civěl z okna a přemýšlel. Nedalo mi to. Naklonil jsem se k tašce a hlavolam z ní vytáhl. Byl kovový, těžký. Klec měla celkem sedm děr a uvnitř cinkal lapený ježek: nevelká koule s různě dlouhými, tupými ostny. Bezděky, skoro automaticky jsem začal ježka prsty otáčet, nachylovat, posunovat. Ruce se mi chvěly. A tu slyším kroky.

Stejně samovolně jako jsem si s ježkem začal hrát, jsem ho teď strčil do kapsy mikiny. Otevřely se dveře a můj spolucestující vešel dovnitř. Dělal jsem, že se dívám z okna. Svalil se na sedačku naproti, přitáhl si tašku a nakoukl do ní. Úkosem jsem zahlédl zděšení v jeho očích. Koukal jsem dál z okna a srdce mi bušilo.

„Kde je můj hlavolam?“

„Nevím.“ To slovo ze mě vyšlo slabě, jako nějaký skřek.

„Měl jsem ho přece tady…za minutu vystupuju…Kde je?!“

Zmocnil se mě děs. Nevěděl jsem, co by mi ten člověk udělal, kdyby zjistil, že jsem mu ježka vzal, že ho mám u sebe.

„Odcházel jste s ním. Odešel jste na záchod a držel ho v ruce...“

Popadl svou tašku a jako zvíře vyletěl z kupé. Jeho dusání se prohnalo úzkou chodbou vlaku. Bouchnutí dveří. Pak náhlé, neúčastné ticho. Seděl jsem bez hnutí na sedačce, zpocený a bez dechu.

Zpomalovali jsme. Modrá skvrna v dálce se měnila v ceduli Otrokovice. Vlak zaskřípal a zarazil se. Lidé vystupovali, scházeli po schůdcích a já je sledoval. Stará paní. Nějaký kluk. Další stará paní. Vypadalo to, že můj spolucestující už nevystoupí. Pak ale, na poslední chvíli, vyběhl z vlaku. Svíral svou černou tašku, zoufale, zběsile se rozhlížel, trhal sebou. Cestující odcházeli a nikdo z nich si ho nevšímal. On vyskočil zpátky na schůdky, jako by chtěl vběhnout zpět do vlaku, ale hned zase seskočil, začal hrabat ve své tašce a mezitím provrtalo vzduch zapískání a dveře se zavřely.

Vlak se zvolna rozjížděl, když se muž s černou taškou otočil a pohlédl přímo na mě. Rychle jsem se skrčil a zůstal skrčený ještě dlouho po tom, co se Otrokovice ztratily z dohledu.

Nevím ani, jak se jmenoval. Ruce mám schované v kapse mikiny. Jednou svírám klec a druhou pomalu točím s ježkem. Nevyndávám ho na světlo, mám strach. Otáčím a nachyluji ježka, a ten najednou zacinká a nepochopitelně se oddělí od klece. Držím ho v ruce. Je těžký. Studený.