Pulčín je nejvýš položená obec na Vsetínsku. „Trampská hospoda“, z níž jsme vyšli, leží spolu s autobusovou zastávkou ve výšce šesti set čtyřiceti metrů.

Jaké to tu asi je za zimních fujavic, na takovém vidrholci, všem větrům otevřeném?

Rozhlíželi jsme se po vzdáleném i blízkém obzoru a v mapě srovnávali, kde se vlastně v těch kopcích nacházíme. Když jsme se konečně v nepochybném bodě našli, spokojeně jsme vykročili nechávajíce se vést červenou turistickou značkou k dnešnímu cíli, k přírodní rezervaci Pulčín-Hradisko, prý největšímu skalnímu městu v pískovcích této části moravských Karpat. Podle orientační tabule má být odtud jeden kilometr.

Po pár desítkách kroků jsem najednou pocítil, že mi něco podstatného schází.

A jejej! Hůl, má věrná opora! Nechal jsem ji doma.

Jak to, že mi nechyběla na Čertových skalách?

No, jak…, bylo to kousek od silnice, nebyl přede mnou kilometrový pochod.

Ach jo, neměla by se ta cesta tak prudce svažovat. O kolik sejdeme, o to větší nás pak čeká stoupání, Hradisko prý je ve výšce sedmi set sedmdesáti metrů.

Vzpamatuj se. Snad nechceš říct, že už se začneš bát každého stoupání.

Zatnul jsem zuby a raději věnoval pozornost výhledům, jež se odtud rozvíjely přes blízké až po ty nejvzdálenější kopce, zastřené modravým kouřmem.

Šli jsme stále dolů v­sí a za posledním stavením jsme ty skály uviděli, jak stojí v plné kráse téměř nám na dosah, jen přes modře a žlutě rozkvetlou louku a jedno mělké údolí. Šedé, z­části zakryté bujnou zelení, stoupaly v hrbolaté řadě zleva od nejmenších, co vyrůstaly snad až ze samého dosud nám skrytého potoka, a doprava se zvyšovaly. Za nejvyšší skálou hradba končila. Odtud k vrcholu se prostírala jen temná zeleň smrků, místy proděravělá světlounkými buky, právě olistěnými. Na samém vršku se nad les tyčily proti nebi téměř černé pyramidy jedlí.

Až tam tedy máme namířeno, uvědomil jsem si a pocítil, jak se mi utahuje drátěná smyčka ve stehně, tenká a žhavá jako v tam to ráno pod jabloní.

Sešli jsme až dolů. Na podmáčeném břehu, tam kde naše cesta přetínala potok mělkým brodem, kvetl koberec blatouchů. Janinka zajásala; zrovna dnes je cestou mezi kvetoucími lukami, mokřinami a po příkopech vytrvale hledala a při tom vzdychala, jakou spoustu roků už žádný neviděla.

Tady je máš, děvče, z­e světa ti nezmizely, jen za nimi musíš k potůčku pod Pulčínem.

Přidřepla si opatrně, aby blýskavým žluťáskům nepomačkala korunky, a jen se z nich tiše radovala.

Tu se mi z paměti pod vlivem toho okamžiku vyloupl čas její svatby. Přála si vdávat se na zámku a svatební kytici chtěla mít z pomněnek. Zámek se jí splnil, ve staroslavné­ Telči. O pomněnky se postarala sama. Hlídala si je celé jaro tam u nich doma, v lesích kolem Sázavy, v pravý čas si kytičku natrhala a dívčí sen si tak uskutečnila.

Teď se z těch blatouchů těšila úplně stejně. A já, když jsem viděl tu neskrývanou radost ze vzácného nálezu, to ulehčení a náhlou bezstarostnost, zastyděl jsem se: O co ti jde? V nejnižším bodě už jsi, teď už přijde jenom stoupání, a to taky skončí, skončilo i na Králičáku. Tak čeho se ještě bojíš?

Rozhodl jsem se, nastavil poznamenanou nohu tak, jak jsem ji v minulých dnech učil, aby snesla tvrdý náraz, a odrážením druhou jsem přeskákal potok po kamenech.

Bez zastavení jsem se vydal vzhůru do skal.

K hladkému výstupu po prvních stupních mi pomohl řetěz zakovaný do stěny, který končil na plošince obehnané chatrným zábradlím. Tam jsem čekal a mezitím se zajímal o stromy v pustém kamení kolem, jak se asi v těch plochých miskách s naplaveninou písku vůbec můžou udržet.

Z jednoho takového „záhonku“ dva či tři metry pode mnou vyrůstal štíhlý bouček. Bujnými výhonky dával světu na odiv, jak dobře se uchytil, jak pohodlné tu má živobytí.

„Zatím!“ sýčkoval jsem nerad. „Ještě nemáš vyhráno.“

Pak jsem se ale rozhlédl po vyspělejších soukmenovcích, co rostou z pusté skály, a naznal, že ani u tohoto není vyloučené, že se mu podaří nahmatat kořenem výživnou prasklinu a v ní se uchytit možná natrvalo.

V opadlém listí blízko boučku se pohnul list, vykoukl čumáček a dvě černá vypoulená očka. Vzápětí se trhavými poskoky vysoukala celá myš s tmavým pruhem na zádech a dlouhatánským ocáskem. Za hlasitého šustění čile pobíhala, převracela listy, hledala něco na zub; co, to se poznat nedalo, jen se každou chvíli zastavila, žmoulala cosi v tlapkách a rychle mlela čumáčkem.

Vystoupili ke mně mladí a čekali jsme na Janu.

Myšice si v listí nerušeně rejdila. My, jejím zrakem neobsáhnutelní obři, jsme byli cizí svět, nic jsme pro ni neznamenali. Do dírky pod kořenem se vrátila, až sama chtěla.

Poslední stoupala Jana. Když už tady ten řetěz byl, milostivě se ho přidržovala, ale nejspíš by se bez něj i obešla, podle toho, jak se tvářila. Očividně byla ve svém živlu. Po mnoha letech znova v Pulčinách! Není to nádhera?

Jen dorazila, hned nás pobízela dál.

Má chromá noha na strmém chodníku jakž takž poslouchala, mohl jsem se kdykoliv přidržet skály nebo stromu, takže celou váhu těla nikdy naráz nenesla. Kdo však neposlouchal, byla babička: odbočovala z vyšlapaného chodníku, všude lezla, všechno zkoušela, řádila jak z řetězu utržená. Napomínání, aby to s tím svým předváděním nepřeháněla, se s žádnou odezvou nesetkávalo.

Pavel si ji bral na mušku nejčastěji v takových situacích, kdy jsme trnuli, jestli to nebude poslední snímek živé babičky. Ale pokaždé vyvázla.

Sálala z ní energie, já jsem pyšně hlásal: „Vidíte to, děcka? Toto je žena do nepohody, žádná princezna na hrášku,“ a snažil se sám vžívat do jejích prožitků.

Mé chvíle však jsou jiné, mě takový nápor štěstí přivádí spíš k zasnění. To pak začnu závidět káním a krkavcům volný let nad krajinou. Říkám si: Jaké to tam asi je, svobodně si křižovat průzračným prostorem, rýsovat si po nebi ty své nerozluštitelné křivky bez konce, a toho, kdo se plahočí po zemi, nebrat na vědomí?

Jak stoletý krkavec připadal jsem si dnes na těch skalách uprostřed májového bujení buků, bříz a borovic. Jako stařešina, co už po ničem netouží a vyletěl si jen tak, aby se volně vznášel nad zelenými loukami, šachovnicemi mezí, bílými vločkami trnek, nad pravítkem cesty, jež běží až za obzor a je lemována dosud neprobuzenými šípky, nad lesem rozzelenalým jarními odstíny od­ bukově jásavého po zachmuřený jedlový, nad srázy, kde pod řídkými korunami prosvítají šedá skaliska…, nade vším, co ho ještě dojímá, starého krkavce, který všechno viděl, všechno zkusil, a teď se chce jen vznášet, čmárat chaotické tahy tuší po zamračeném nebi – a­­ vy dole, když vás to baví, luštěte si je.

Vytrhli mě. Prý se jde dál.

Jak mě život přeplněný takovými chvilkami odpoutání naučil, návrat se udál hladce: cvak – a byl jsem zpátky, připraven jít.

Na poslední skále zdržela babičku a Pavla schránka, co visela na kmeni borovice, dřevěná, podobná poštovní, s nápisy a kresbami vypálenými nezaměnitelným rukopisem místního umělce, s jehož dílem jsme se již potkali v hospodě, na domovních štítcích a různých výtvorech po vsi. Uvnitř byl sešit s poznámkami kolemjdoucích či kolem šplhajících.

Kdo by se mohl divit tomu, že i naše rozdováděná babka se radostně chopila příležitosti, aby podala zprávu o nás a tomto šťastném dni?

Čekali jsme s Janinkou pod skálou. Tam se cesta rozdělovala na dvě: jedna běžela doprava dolů a zřejmě se po ní dalo dojít obloukem zpátky do Pulčína, druhá mířila doleva nahoru.

Když už čekání trvalo dlouho, řekl jsem: „Radši jdu napřed, kvůli té noze, abyste mě potom nehonili.“ Vykročil jsem doleva do kopce, k Hradisku.

„Jdu s tebou.“

Byla to chyba, ale to jsme ještě nevěděli.

Šlapal jsem jako beran fádní smrkovou kmenovinou a má noha volala po troše odlehčení. Dcerka si všimla suché větve opodál na zemi. Zvedl jsem ji a zkrátil na svou míru. Dobrá bude.

Šourali jsme se po cestě vzhůru vysokým lesem a každou chvilku se otáčeli. Za námi nikdo nešel.

Kde jsou tak dlouho, hádali jsme, znepokojeni.

Až když jsme se blížili k vrcholu, o­bjevili se ti dva daleko mezi kmeny.

Já jsem však, přes občasné cuknutí ostré bolesti v noze, právě přidával do kroku, neboť jsem spatřil něco úžasného na vrcholové plošině.

Nikdy mě nenechá chladným, když najdu jedle, buky a smrky spolu v jedné směsi. Jako tady.

Co asi tomuto řekne Jana, až sem dojde? Zná mě, ví, s jakým zápalem jsem celý život na návratu takového lesního společenství do čistých smrčin ve svém polesí na Vysočině pracoval, nacházela t­am více či méně zdařilé příklady. A tady na malé ploše je všechno jak má být, bez ohledu na věk stromů: staré, mladé a nejmladší, nechybí ani břízy a jeřáby. Punc tomu obrazu vtiskují pravidelné válce vyspělých zdravých jedlí, radost pohledět. Tak má vypadat přirozený les těchto nadmořských poloh.

Tento útvar se ovšem udržel jen díky balvanům, které sem znemožňují přístup těžké technice, dokonce i koním.

Tabulky na kmeni staré jedle u pěšiny odkazovaly na blízké i vzdálené turistické cíle v obou směrech. Ta úplně nahoře hlásala, že jsme na Hradisku, v nadmořské výšce 772 metrů.

Když ke mně všichni tři dofuněli, vyzval jsem svou ženu: „Dívej se, babičko, na tu nádheru, vidíš to?“

Tu jsem na ni teprve pohlédl a viděl, že tady mé nadšení úrodnou půdu nenajde.

„Co sis to vymyslel, drápat se až sem!?“ zpražila mě, zadýchaná, „chtěli jsme přece jít spodem, po té cestě, co vede zpátky do Pulčína.“

„Aha, to jsem nevěděl, nezlob se… Ale…, když už jsme tady, rozhlídni se, vidíš ty zdravý jedle? A ty štíhlý buky? Úplná oáza přirozenýho lesa!“ rozplýval jsem se, dosud tou krásou nenasycený.

To ji neobměkčilo, odvrkla „To mě nezajímá“ a naschvál se nepodívala.

„Neříkej, že tě to nezajímá,“ nechtělo se mi věřit.

„Nezajímá.“

„Jo, uznávám, měl jsem počkat,“ řekl jsem plný netrpělivosti, kdy už se rozhlédne a začne vykřikovat a do nekonečna objev chválit, tak jak ji znám, „to uznávám, ale nejít sem by přece byla škoda, nemyslíš?“

„Nebyla, sem jsme jít nechtěli.“

„Nechtěli? To mně nikdo neřekl.“

„Protožes neposlouchal, byls zas jako vždycky myšlenkama kdovíkde.“

„No ták… nemrač se­. Mně to za tu námahu stálo.“

„Mně vůbec ne.“

Ach jo, to jsem měl čekat. Křivka emocí vystřelila až moc vysoko, musel přijít ú­tlum a po něm tento sešup. Ta euforická hodinka tam dole je minulost a žádá si odčinění.

Ani mému naléhání a prosbám, aby zde pořídila dokumentární snímek, nevyhověla. Pár jich udělal Pavel. Nebylo to úplně, jak jsem si představoval, ale přece jsme neodcházeli s prázdnou.

Při sestupu jsem zkoušel, jak noze co nejvíc ulevit, natáčel jsem se jedním a druhým bokem dopředu, ba i couval, což se ukázalo nejlepší. A­le copak se tak dá někam dojít?

Jeden výsledek mé zoufalé pokusy měly. Vyvolaly bujarou náladu přihlížejících, div se smíchem nepotrhali.

Brzy se neudržela ani Jana.

Páni drazí, jak jsem si vydechl, jak si teď vykračoval! Bolest nebolest – byla to hotová lázeňská procházka.

*

Teď vám něco povím: hříchy bližních by měly být rychle zapomínány. Zvlášť když jde o ty „nejbližnější“.

Ovšemže já na ten poslední taky zapomenu. Brzy. Jen co se zbavím vlastních výčitek, mám v tom totiž i já prsty. Kdybych byl holky na ten jalovec neupozornil, nevyvolal bych v nich tu posedlost, které nerozumím, k níž pohnutky nechápu a jen se spoléhám, že vzdělaný Evropan ví, kdy v přírodní rezervaci – Pulčínské skály nevyjímaje – má přírodu chránit jako oko v hlavě. A­ toto byl jediný jalovec široko daleko. Možná jediný v celém chráněném území. Měl jsem si jeho objev nechat pro sebe, tu vinu si neodpářu.

„Jé, já bysem si vzala větvičku,“ zachtělo se té mladší.

Ještě jsem se nestačil podivit, na co ji potřebuje, když se přidala ta moje: „Jé, já taky.“ A už se tam hrnuly.

Křičel jsem za nimi: „Běda, jestli nějakou ulomíte!“

Pavel se svým foťákem a džípíeskou se coural kdesi vzadu, o vznikajícím rozbroji nic nevěděl.

„Jenom jednu malou větvičku do vázičky, ani nepozná, že mu nějaká schází,“ snažila se mě na úprku k jalovci přesvědčit má žena, jinak vzorná matka rodu.

Už byly u něj a zálibně se probíraly pichlavým jehličím snažíce se do všech stran rozježené větvičky hladit po srsti.

„Nechte toho! Hned vocaď upalujte,“ vyzýval jsem je, silně pobouřen.

Kdepak! Mnuly jehličky, čichaly k nim, byly z nich u vytržení jako kočky z vůně kozlíku, jen jen se v nich vyválet.

Ta brněnská už dvěma prsty držela halouzku zkusmo v paždí, kde nasedala na starší výhonek, a sledovala, co já na to.

„Běda!“ hrozil jsem. Ale nevěřil, že to udělá.

„Nebuď takovej, dovol mně jenom jednu, tuto malou, to mu neublíží,“ ňuňala.

„Já ti nemám co dovolovat, sama máš vědět, k čemu je přírodní rezervace.“ Pořád jsem tomu nevěřil.

„Když já právě takovou větvičku potřebuju doma. Jenom ta už mně tam chybí.“

„Tady by chyběla,“ zdůraznil jsem, ne však asi dost pádně, ukolébán planým dohadováním a nechápaje, jak strašná může být ženská touha po výzdobě obydlí.

Jako by mě neslyšela, podívala se tázavě na babičku. Nevím, co si v jejím pohledu přečetla či z jejích úst vyslechla, když předtím se mi už zdálo, že ona od kořistnického úmyslu pomalu upouští… Nevím a nechci vědět, jen jsem napjatě sledoval, jak od ní znovu sklouzla pohledem ke mně, chvilinku čekala, a najednou tu větvičku jen tak, jako by nic – u­­štípla, v očích zvědavost, co já na to.

Zmohl jsem se jen na užaslé: „Tys ju utrhla!“ a spínal ruce k nebesům a všem neviditelným svědkům: „Páni drazí! Ona mu tu haluzku urvala!“

Pak už jsem jen, nadobro rozhozen, jejich směrem vykřikl: „Obyčejný vandalky jste!“ a opíraje se o klacek, který mi hrozně ztěžkl, šel jsem od nich.

Vlnami neskonalého údivu, pobouření a vzteku ke mně zezadu dolétlo zkoprnělé: „Promiň!“ Zároveň odtud šel jiný hlas: „Prosím tě, ty naděláš, s jednou větvičkou.“

Milá mladá hříšnice mě doběhla, nastrkovala mi před oči svůj úlovek, ať se podívám, jak je malinký, jenom do té úplně nejmenší vázičky, co doma má, ale já jsem ho nechtěl vidět. Ani ji.

Počkala na babičku a šly spolu. Pavel pořád daleko vzadu.

Po celý zbytek cesty jsem s nimi kloudný hovor nevedl, ač se snažily.

Tak jsme došli až před hospodu. Tam jsem opřel svou náhradní hůl o zeď – tady si stůj, někdo si tě poseká do kamen –, osvěžil se minerálkou z kufru auta, sedl za volant a čekal, až nasednou.

Nenasedaly, stály u vchodu do hospody a čekaly na Pavla.

Stáhl jsem okna. Zvenku ke mně dolétaly nezřetelné útržky babiččina vzrušeného proslovu: „… ty jeho zásady…, těžké…, nikdy nevíš…, jsem si zvykla…“

Co na to Janinka, jsem nepochytil.

Když Pavel dorazil, šla s ním „na otočku“ koupit si něco do hospody.

„Nechceš, abych ti taky něco přinesla?“ zeptala se mě Jana.

„Ne.“

„Šla bych ti to koupit.“

„Nic nemusíš, nechci.“

Sedla si ke mně, na své místo vpředu: „Taky nic nechci.“

Seděli jsme vedle sebe a mluvili o všem možném. O incidentu jsem se odmítl bavit.

Když za chvíli přišli ti dva a Janinka se zas usadila za mnou, podávala mi přes rameno sáček. Zdálo se, že s bonbony.

„Aby ses už nezlobil. Viď, že je máš rád?“

Strkal jsem jí je zpátky, že bonbony nechci, ale bylo to jaksi měkké, ze zvědavosti jsem se podíval.

Popravdě už mě prvotní zlost přecházela. Teď jsem řekl překvapeně: „Jéje, hrozinky!“

Otočil jsem se: „Jak víš, že bych se po nich utloukl?“

„Vím to.“

Potvora. Bělostná lilie nemohla být nevinnější.

A s tímto já mám vést válku?

„Ty korupčnice…! Nemysli si ale, že na to tvý vandalství zapomenu.“

„To si fakt nemyslím. Jak bys mohl!“

Kupodivu to znělo nejen dost zkroušeně, ale i upřímně. Na stvrzení toho zvedla dva prsty k přísaze: „Už budu hodná.“

„Jenom aby!“

Tak jsme se přece vraceli domů v míru a pokoji.

Zas byl svět zalit sluncem; došlo na zlatá slova svatého Pavla v listu Efezským: Slunce ať nezapadá nad vaším hněvem.