ŤAPŠLAP JDE DO SVĚTA!!! Díl sedmnáctý a předposlední!!!

Na mýtinku v dubovém lese, kde jsme minule zanechali našeho hrdinu, zvědavě pokukovalo mezi listovím ranní sluníčko a šimralo Ťapšlapa na nosánku. Vstávej, ty ospalo, jako by říkalo, času je málo, do čtyř odpoledne musíš být u spojováku do posledního, osmnáctého dílu, a Převozník na nikoho nečeká!

Jenže Ťapšlap nevstával. Spal jako špalek, byl už z toho ťapání a šlapání dočista uondaný, a krokolomný let v jestřábích spárech mu na síle nepřidal.Navíc se ve spaní převaloval, protože se mu buhvíproč zdálo o škvarkové zmrzlině, a je to div, že si celý sen nepozvracel.

„Tak už vstávej, ty lenochu líná!“ ozval se pištivý, protivný hlásek zvyklý rozkazovat a popohánět ostatní. „Sluníčko už je skoro na obloze, a ty chrníš jako medvěd!“

Ťapšlap, to se ví, se ani nehnul.

„Vstávej, vstávej, vstávej“ vřeštěl hlásek, a helemese, patřil Berušce, která pobíhala Ťapšlapovi po obličejíku, a při každém zvolání poskočila sounož a dupla Ťapšlapa do tváře. Při posledním zvolání skočila sounož na pěkně vyzrálý, podebraný beďar, žlutý jako dobře uleželý skřítčí sýr, a mastný jako jačí máslo, který nárazem praskl a vyhřezl svůj bledý, sliznatý obsah vzhůru, směrem k obloze, připomínaje zářící světlici vyhladovělého polárníka Nobileho, poslední prosbu adresovanou civilizovanému světu – proboha, dobří lidé, pomozte, pomozte přece!

Ostrá bolest z prokopnutého firunglu Ťapšlapa dokonale probrala, mátožně se postavil, sundal si z obličeje neodbytnou Berušku a postavil ji na nedaleký pařez. Trpaslíci byli titam, bezprostřední okolí Ťapšlap nepoznával.

„Vstávat! Vstávat a cvičit!“ vřeštěla beruška jako starý mazák, co rád honí rekruty po buzerplace.

„A proč?“ ptal se Ťapšlap rozmrzele a zívl.

„Protože je ráno!“ ječela Beruška drásavou fistulkou.

„Jenže já mám ještě noc!“ Odpověděl Ťapšlap a chtěl si zase lehnout.

„Já ti dám noc! Okamžitě vyraž na cestu, už na tebe čekají, máš hodinu a půl spoždění, maršrůta směr jiho-jiho-východ, ostrým pochodéééééém VCHOD! Levá, pravá, levá, pravá“

Ťapšlap si s hrůzou uvědomil, že jeho nohy poslouchají Berušku, a ne svého biologického majitele, a že tedy chtě-nechtě mašíruje vražedným tempem udaným směrem. Doprovázeli bychom ho ze soucitu a solidarity, ale není čas! Proto následuje…

----------------------------------/ STŘIH! /-------------------------------------

… a to už Ťapšlap přichází na další mýtinu, až podezřele podobnou té první. Jako by se v divadle vyměnily kulisy. Na mítině si hoví dva skřítci, jeden hubený, vysoký, přísných rysů, druhý baculatý, rozložitý, s labužnickým úsměvem pokuřuje tlustý kubánský doutník.

„Pan Ťapšlap?“

„Jo, to jsem já!“

„Bellini a Cellini, metalurgové, kovotepci, a výhradní špeditéři Svatoleszských filmových studií. Máme pro vás zásilku od štábu, tady to prosím podepište!“

„Ehhhh…“ zarazil se Ťapšlap, „prosím, já asi neumím psát. Tedy myslím si to, nikdy jsem to nezkoušel.“

„To navadí,“ řekl baculatý skřítek-pohodář a přehodil si doutník do druhého koutku úst,“ otiskněte tam třeba palec, dyť je to stejně jedno.“

„Výborně, takže podle manifestu máte dostat, válečného oře, gotické sedlo, bitevní dřevec, meč byste měl mít u sebe, k tomu těžkou bitevní sekeru, biják neboli morgenštern, štít s erbem Ťapky a Šlapky na Bílém poli, sto žoldnéřů jako doprovod a cvičeného orla.“

Hubený skřítek leskl prsty a objevila se skrovná bedýnka.

„Hmmm, to musí být nějaký omyl,“ řekl, „jak se to všechno dovnitř mohlo vejít?“

Po otevření zásilky se ukázalo, že obsahuje pouze kápézetku, klubko provázku, jehlu, nůž, křesadlo, ešus, geologické kladívko značky Gnome, fusekle Dědoles, mazání na chůzí opruzené skřítčí pozadíčko, a nádherný kožený měšec se zlatým vyšíváním tohoto znění: „Všechno ostatní, co měl Ť. na začátku pohádky“.

„Tam šáhni, kdyby něco chybělo, a byl sis jistý, žes to tenkrát u sebe měl.“ řekl tlouštík, který začal najednou našemu hrdinovi tykat, jakoby nic.

„Ale ne abys podváděl a tahal zevnitř třeba dorty a kremrole! To by bylo zle!“ varoval ho čahoun, který se k tykání přidal.

„Ale jak to harampádí všechno poberu?“ strachoval se náš protagonista. „Beruška říkala, že mám spěchat, a je to bezmála celé vetešnictví.“

„No právě,“ řekl čahoun. „Dnešní scenáristé mívají v hlavách řezanku a otruby. Jsme tu naštěstí ale my z produkce, abychom to zachraňovali, a tak pro tebe máme tenhle poslední dárek.

Byl to pěkný kožený batoh s nápisem „Inventář“.

„Inventáře se dost prosadily v počítačových hrách, vejde se do nich všechno, a obsah nic neváží. Můžeš nést třeba troje kompletní plátové brnění, deset mečů, jídlo pro dva regimenty, a ani se nezadýcháš,“ vysvětloval tlouštík.

„Můžu si dát dovnitř třeba medvěda? Nebo slona?“

„Můžeš, ale nedoporučoval bych to. Až budeš pak hledat třeba fusekle Dědoles, a vytáneš rozzuřeného medvěda, budeme mít všichni co dělat.“

„Míval jsem taky takový pěkný mečík, dárek od brouka Kovaříka, nevíte, kam přišel?“

Čahoun znovu prolétl zrakem manifest: „Jak se tu píše, meč bys měl mít. Jestli’s ho zašantročil, musíš si poradit sám. Aspoň si příště budeš při techtlování a mechtlování na mechu dávat pozor, hehe.“

„Hehe,“ přidal se k veselí tlouštík.

„A teď už mazej, nestůj tu jako tvrdé Y, maršrůta Jih, jiho-západ, direkción Mullda, pochodéééém VCHOD! Levá, dva, levá, dva, LEVÁ…!“

Ťapšlap zjistil, že jeho nožičky už zase poslouchají někoho jiného, a než se nadál, pelášil zase lesní pěšinou, jako by mu v patách hořelo.

„A nezapomínej na nové firemní heslo – STRUČNOST, JASNOST A JEDNODUCHOST!!!“, neslo se za Ťapšlapem voňavým lesním povětřím hulákání špeditérské dvojice.

Tohle není vandrování, ani putování, přemýšlel Ťapšlap smutně. To je drezúra vyhynutím ohrožené zvěře. Ale co, doklepu to do večera, přežiju finále, shrábnu honorář, a víc mě tu nikdo neuvidí…

----------------------------------/ STŘIH! /-------------------------------------

Lesní cestička se najedou doširoka rozevřela jako hlava anakondy polykající skoro dospělého koloucha, a Ťapšlapovi se naskytl pohled na nádhernou, kvítím provoněnou louku, hrající tísícerými barvami lučního kvítí (zde měl být středně dlouhý lyrický popis přírodních krás, ale byl redakcí zašit do pytle a hozen do říčky Mlhavy, aby se ušetřil čas, síly čtenářů a peníze).

Ťapšlap se rozhlédl – a co uviděl ho přimělo se zastavit, a pokusit se opatrně odplížit stejnou cestou, kterou přišel. Jenže už bylo pozdě.

Na louce seděl obrovský lesní troll, a kolem něj… Ťapšlapovy známé skřítky – Elfinka, Duhilka, Mydlinka, Mřenka, Božka, Pokožka i Roznožka, a hráli s trollem známou hospodskou hru Vole, padni! – a vždycky když troll prohrál, tak na něj volaly: „Vole, padní!“ a všichni se vespolek smáli, až se za břicho popadali.

Ťapšlap se sice pokusil učinit neviditelný, přikrčil se plavně, jako špionážní pes voříšek a chystal se splynout s okolím, ale tu si ho všimla Pokožka a volala na celé kolo:

„Jé, Ťapšlape, kde se tu bereš?“

A hned se k němu rozběhla s otevřeno náručí, a v očích jí plála estrogenová srdíčka velká jako mlýnské kameny. A to bylo objímání a pusinkování z toho šťastného shledání, Ťapšlap šel z ruky do ruky, až ho zcela opustily rudimentální zbytky vlastní vůle, vlál ve vichru cizích rukou jako cár praporu dávno zaniklé říše, a myslel si – až mě roztrhají na kusy, udělejte ze mě, prosím, zobání pro ptáčky, ať to má aspoň nějaký smysl. Jen trollisko se kupodivu nehýbalo, a šibalsky Ťapšlapa pozorovalo zpoza huňatého obočí pohledem, který prozrazoval překvapivou inteligenci.

Když si skřítky s Ťapšlapem dosyta pohrály, tak ho zase postavily na pevnou zem.

„Jsme moc rády, že tě zase vidíme!“ začala Božka.

„A nemusíš se bát, že tě budeme uhánět, jako kdysi“ pokračovala Roznožka

„My už dnes chápeme, že chlap se musí napřed v životě najít…“ špitla Elfinka

„… něco dokázat…“ navázala Duhilka

„… a teprve pak, až bude sám chtít…“ pištěla Mřenka

„… tak je ten správný čas založit rodinu.“ uzavřela dunivým basem Božka.

Ťapšlap nic nechápal. Měl pocit, jakoby ho sežral medvěd, ale pak ho zase vyplivl, řekl mu „počkej tady, hned budu zpátky“, a šel si domů pro sváteční prostírání a vidličku na sýry.

„No a co tu dělá ten troll?“ zašeptal Ťapšlap ke skřítkám a nenápadně naznačoval posunkem, koho má na mysli.

„Já?“ Ozvalo se trollisko pěkným, sytým barytonem „Venca Hrombác, jméno mé, ale přátelé mi říkají Štístko. To jsem ovšem dlouho nevěděl, protože jsem žádné neměl. Každého, kdo se se mnou chtěl přátelit, jsem hned sežral. Jednou jsem chytil do pytle tuhle tvoje kamarádky, a dávám vařit vodu s rozmarýnem a tymiánem do kotle, když tu přihopsal takový zelený mužík s hůlčičkou, jen tak na půl jednohubky ho bylo, a řekl mi takovým zvláštním hlasem:“

„Vždyť ty přece nemusíš jíst lidi a skřítky“

„Vždyť já nemusím jíst lidi a skřítky“, opakoval jsem po něm, kdo ví proč.

„Vždycky ses přece chtěl stát vegetariánem,“ pokračoval ten zelený, ušatý skřet.

„Vždycky jsem se chtěl stát vegetariánem.“

„No tak je nech běžet!“

„Tak jsem rozvázal pytel, z tymiánu a bazalky jsme si udělali pesto (skřítčí sýr měly skřítky s sebou), a všichni jsme si moc pochutnali. A to byl začátek jednoho krásného přátelství!“

„No ale čím se teď budeš živit?“ zajímal se Ťapšlap?

„S loupením u mostu končím, i s lidožroutstvím, to je jisté. Naopak jsem chtěl pomoci rozvinout v kraji říční dopravu – vodních toků je tu dost, a mostů málo a mizerných. Tak jsem na inzerát kontaktoval nějaké loďaře až z dalekého Novgorodu, říkají si „Vory v Zákoně“, jsou to moc akurátní, spořádaní a hodní chlapíci, co si potrpí na předpisy, a hlavně aby všechno bylo legální. Říkali, že poté, co z lesa prý utekl hipík Eduard s Marjánkou se potýkají s krizí na straně poptávky, tak hledají nová odbytiště v chýších a osadách při vodních tocích. Neptej se mě, co to všechno znamená, dají mi vor, náklad a lejstra, a já pojedu, kam se řekne. Co vezu mě nezajímá, neptám se darmo, jsem jen hloupé trollisko, no né?“

Opět stejné šibalské zamrkání, tak netypické pro trollí rasu.

„No, zní to hezky, to jó,“ odpověděl Ťapšlap opatrně.

„Tobě jsem chtěl dát, Ťapšlape, tady tu píšťalku od jednoho krysaříka, co si jí u mě zapomněl na cestě z městečka Hammeln, prý by se ti mohla hodit. Měl jsi ji mi původně vzít po našem lítém souboji na nedalekém mostě, ale na bojové scény prý už nemá produkce čas ani peníze. Tak ti jí dávám rovnou, ať se to celé nezdržuje, prý toho máš ještě hodně.“

„Tak dík, a ať ti to s těmi Vory v tom Zákoně vyjde!“

„Uvidíme. Pohublá kráva není ještě automaticky gazelou, jak se tam u nich v Novgorodě říká.“

„Tak ahój, Ťapšlíápku a napiš! XOXOXO“

„Ahoj skřítky, ahoj trollisko!“

----------------------------------/ STŘIH! /-------------------------------------

Zanedlouho opustil Ťapšlap les a došel do širých plání Záparoháčska, kde žijí divocí Sketové, Hůmove, Hlavaři, Chataři a Chachaři, kteří každého hned doženou na malých chlupatých ponících a zamordují, nebo prodají do otroctví. Ale byli zrovna na školení o transformaci kočovných ekonomik na agrární komunity, a tak Ťapšlap prošel jejich zemí bez úhony, a jedna stará babka Chatařka mu dala ještě láhev kumysu a chlupatého poníka na cestu. Ťapšlap měl k sedlu ale nedůvěru, pamatoval si ještě divokou jízdu na závodní kočce, a tak si dal kumys i poníka do Inventáře, a pokračoval dál pěšky.

----------------------------------/ STŘIH! /-------------------------------------

Po nějaké chvíli došel do země Astrofágů, kteří se živí polykáním hvězd, a kde panuje věčná tma, ale byli všichni zrovna na obědě ve spektrální mlhovině Alfa Fňau Patnáct Omikron Gama, a tak si nikdo Ťapšlapa ani nevšiml (jak už jsem řekl, byla tam tma).

----------------------------------/ STŘIH! /-------------------------------------

Po dolech přišly vysoké hory, celkem jich bylo devatero, nakonec strašný a krutý Hrapadras, který házel na pocestné sněhové koule, tak škodolibá to byla hora, ale dneska tam svítilo sluníčko, takže se Ťapšlap ještě opálil a odpočal si.

----------------------------------/ STŘIH! /-------------------------------------

Po devatero horách přišlo devatero údolí, zcela zarostlých masožravými rostlinami, které každého okamžitě sežraly, takže se z těch končin nikdo živý nevrátil. Ale kytky masožravky byly zrovna toho dne najedené, takže spaly, a Ťapšlap si ještě cestou v klidu natrhal luční kvítí, ze kterého si upletl věneček do vlasů, takže trochu připomínal vílu Amálku. Už mu nevadilo ostré cestovní tempo nasazené ráno Beruškou, dokonce samovolně přešel do klusu, a tak cestoval jako kdysi barbar Conan a jeho přítel Subotai velkou rychlostí (a stejně měl ještě pro všechny případy v Inventáři chlupatého poníka).

----------------------------------/ STŘIH! /-------------------------------------

Za údolím se nacházely úrodné pláně, které zavlažovalo devatero řek. Kolem břehů byly zrádné močály a rákosí, ve kterém číhali, maskováni od hlavy až k patě bahení kamufláží, zlí skřítci Rákosníčci. Mluvili podivnou řečí a i podivně vypadali, kladli v sítinách a rákosí strašlivé bambusové pasti na nic netušící pocestné, měli pod zemí vykopanou celou síť tunelů, takže si je lidé pletli s gnómy a permoníky, a živili se hlavně loupežemi a spekulacemi na komoditní burze. Takový lidem je lépe se vyhnout, a proto byl Ťapšlap moc rád, když ho nakonec přes tu zrádnou zem převezli Vory v Zákoně. Byli to ramenatí, bradatí, zamklí chlapíci pochmurných obličejů, se složitým tetováním na tvářích i rukou, zjizvení a věčně nevrlí. Nejdřív Ťapšlapovi všechno ukradli, ale pak mu zas všechno vrátili, protože jim přátelsky domluvil nám již známý troll Venca Hrombác řečený Štístko, který u nich byl ve zkušební lhůtě. Vory v Zákoně dobře věděli, že zkoušet trollí trpělivost ve zkušební lhůtě může být osudné, a tak ještě Ťapšlapovi na usmířenou přidali láhev vodky ostře pálené jako na dvě strany broušená šavlička, a výbornou vorařskou smetanovou zmrzlinu mezi dvěma oplatkami, kterou ale Ťapšlap musel sníst hned, protože na slunci rychle tála. Mňam!

----------------------------------/ STŘIH! /-------------------------------------

A tak došel náš hrdina až k široké řece Plunkvě, která oddělovala v pohádkovém království zemi Ocamcaď od království Pocamcaď. Řeka to byla široká, plná kamení, krokodýlů a mnohem horších oblud, a vedl přes ní jediný most z bílého kamene.

A na tom mostě někdo stál. Ani velký, ani malý, ani široký ani vysoký, všemi barvami hrál, a přesto byl pořád ve stínu, podivná, shrbená postava, přikrčená, číhající, čekající, pod plachetkou roztodivné stvoření. Ťapšlap hned věděl, kolik uhodilo – MORDPUCH!!!

To jméno znal jen z bájí a vyprávění, šeptalo se v hrůze u poradních ohňů, šamani mu přinášeli obětní sušenky a esíčka, rodiče s ním strašily zlobivé děti, ale jedno bylo jisté – žádný rytíř, žádný kondotiér, lancknecht, žoldnéř, marodér, ševalýr ani grenadýr ho nikdy nedokázali přemoci, ba ani zranit, protože čepele se od něj odrážely, šípy odskakovaly, a dělovým koulím se Mordpuch jen smál, a zajídal s nimi své nebohé oběti. Pověst říkala, že Mordpucha jednou přemohou jezdci na železných ořích z jiného světa a jiné doby, ale co to mělo znamenat, nikdo nevěděl.

Ťapšlap hmátl k pasu pro svojí schiavonnu, ale nahmátl jen polední povětří. Pak si uvědomil, že je úplně neozbrojen. Tak daleko došel, jen aby posloužil Mordpuchovi za svačinu! Kolena se mu roztřásla, v hrůze se nemohl hnout dopředu ani zpátky, nemohl polknout ani plivnout. To už Mordpuch začal otvírat svojí tlamajznu, a bylo vidět, že má hlavu vevntř větší než venku, a to řádově, a že až tlamajznu otevře, tak hravě spolkne celý náš svět, se sluncem i měsícem, což byla podívaná, ze které jeden mohl snadno přijít o rozum. Ťapšlap už se loučil se světem, když tu se najednou ozvalo strašné burácení, a na motorkách (Ťapšlap tedy motorku v životě nevěděl, ale intuitivně chápal, oč kráčí) přijeli čtyři potetovaní vousáči s řetězy a mosaznými cvočky na klopách, srovnali své stroje do řady vedle Ťapšlapa, a dělali výhružně Brrrrum, brrrum, brrrrrrrrum!

„Hej vobludo!“ zvolaly první vousy, a zatočily řetězem nad hlavou

„Udělej si laskavost,“ pronesly nonšalantně druhé, a vytáhly z kabátu samopal Uzi izraelské výroby

„Vodprejskni,“ řekly třetí a rozmáchly se masivní baseballovou pálku s autogramem Barryho Bondse.

„A hned!“ dodaly čtvrté a namířily na morducha repliku slavného koltu zvaného Peacemaker, nabitého tříštivou municí.

Jak to Morduch uviděl, zavyl, zatočil se, a byl pryč.

„Cesta je volná, Ťapšlape, jeď s Pánembohem!“ řekl Řetěz.

„Ale kdo vlastně jste?“

„Říkali nám Meißel von Herrn Heisenberg, neboli Sekáči Heisenbergovi.“

„ Meißel? Máte to dobře přeložené? Neznamená to spíš jako majzlík? A kdo je ten Heisenberg?“

„Heisenberg byl vědec, fyzik, který vynalezl Heisenbergův princip neurčitosti, který říká, že nemůžeš úplně přesně vědět kde je kdo, kdo je co, a kdo je kdo. Pak si popleteš minulost s budoucností, sebe s nesebou, nebe se zamí, Atl s Koatlem, a je zle. Heisenberg si jeden čas vydělával na studia výrobou a distribucí drog, a my jsme byli jeho distribuční síť.“

„Jenže s tím je konec,“ prohlásila pálka. „Od dob, co se hipík Eduard v lese z našeho fetu úplně pomátl, nebylo komu prodávat. Drogy jsou svinstvo, chlapče. My jsme byli kromě toho rasisti, fašouni, a dělali jsme strašné věci. Teď jsme se ale změnili, abychom to dali jasně najevo, tak jsme se přejmenovali na „Weiße Krähen”, neboli „Bílé Vrány“, protože bílá je symbol čistoty a dobroty, a my teď chceme lidem pomáhat, a ne škodit. S rasismem a drogami je konec.“

„Německé kultury se ale úplně vzdávat nechceme, protože nám pořád chutnají bratwursty, schnitzel a sauerkraut.“

„Tak jo, kamarádi, rád jsem vás poznal. A s Pánembohem, jak říkáte!“

„S Pánembohem, Ťapšlape!“

----------------------------------/ STŘIH! /-------------------------------------

Když dorazil Ťapšlap k řece, Převozník už čekal. Vysoký, vyzáblý chlapík, hubený až na kost, v dlouhé kápi a s veslem v ruce. Zrovna teď byl ale pohroužen do šachové partie se zeleným skřítkem s dlouhýma, vřetenovitýma ušima, který se Ťapšlapovi zdál povědomý.

„Vševěda Jogurt! Kde ty se tu bereš?“

„Ále, přišel jsem se rozloučit. Měl jsem tě naučit cestovat bez raket mezihvězdným prostorem, chytat kulky a paprsky z blasteru holýma rukama, šermovat světelným mečem, a ovládat hmotu a myšlenky druhých pouhým hnutím mysli. Na začátku druhé série už jsi měl být vpodstatě polobohem, avatarem Rovnováhy ve světě sužovaném neustálými konflikty. Ale s tím je konec, sponzoři odřekli financování, dostali jsme šibeniční termíny, půlka lidí dostala výpověď, scénáře se seškrtaly na minimum, však vidíš sám. Vesmírná bitva nad Tatoine nebude, tajná cesta do nitra supernovy nebude, vlastně skoro nic nebude. Přišel jsem se rozloučit, už se asi neuvidíme.“

„Ale co já, co bude se mnou?“

„Ty zústaneš vykuleným a trochu naivním skřítkem, sluší ti to tak nejlíp. S tím avatářením a polobožením není o co stát, musíš na sebe brát cizí hříchy, takže pak dostaneš ještě heksenšůs, a pořád umíráš a vstáváš z mrtvých, je to náročné povolání, horší než filmařina. Ty si ještě si odbydeš poslední díl, však ti tam už hlavu neutrhnou, v téhle hře se přece nehraje o Trůny, hehe. Vrátíš se do své chaloupky, zaliješ povadlé květinky, oženíš se z nějakou tou macatou skřítkou, budeš mít děti, a sám uvidíš, že na víc ti čas do smrti nezbyde. Naskoč tady Cháronovi do loďky.“

„Cháronovi??? Snad nejsem po smrti? Ani stříbrňák za převoz nemám!“ polekal se Ťapšlap.

„Nic se neboj,“ zubil se Cháron zpod kápě, já tu také končím, „podsvětní říše se taky ruší, nejsou prachy, prašule! Persefona jde navíc na mateřskou, Hádes má odkroucené roky do důchodu, tak se to ruší celé. Zavedeme tu reinkarnaci, je to levnější a ekologičtější, bez recyklace duší a zmenšení uhlíkové stopy planetu nezachráníme. Já jdu taky do důchodu, seznámil jsem se na služební cestě s jednou prima žínkou, až v dalekém jezeře Avalon, ve dvou se to kstáru lépe táhne, tak to dáme dohromady, a bude!“

„Zajímavé, a jak se jmenuje ta žínka?“

„Vlastně ti ani nevím, musím se jí někdy zeptat. Říká se jí Panna z Jezera, a má pod hladinou malý krámek s kouzelnými meči. Já jí říkám, Bětuško, prosím tě, rezne ti to tady vtom vlhku, jak to bude vypadat, až bude pan Artuš párat toho Mordreda nějaký rezatým korduláčem? Vždyť jde o jméno firmy. Podívej, já mám loďku, dáme to dohromady, uděláme reklamní kampaň, a nějak se protlučeme!“

„Takže se vlatně jmenuje Bětuška!“

Cháron chvíli zaraženě koukal.

„Nojo, Bětuška, asi jo, teda. Hmmm. Hele Ťapšlape, nežvaň pořád, čas pokročil, už na nás čekají v osmnáctém díle, pak si dáchneš. Tak, opatrně, nehoupej lodí, nebo se oba uděláme.“

Pak už bylo slyšet jen rytmické odrazy Převozníkova pádla. Yogurt se dlouho díval za vzdalující se loďkou, jak se zmenšuje v prodlužujících se stínech rychle stárnoucího odpoledne, pak si povzdechl, luskl prsty, a zmizel.

Asi takhle – Plof!