ŤAPŠLAP JDE DO SVĚTA... díl 19. a čtyři malé ťápinky k tomu

Charón smutně vesloval se sklíčeným Ťapšlapem v loďce, najednou se roztrhla skála ve dví, kterou mezitím po podzemní řece Styx proplouvali.

"Ty hlupáku Charóne!" Ozvalo se přesně tam a dokonce dvojhlasně co se trhá nebe i křesťanům, když k nim někdo promlouvá.

"Ježiši!" Vykřikl Charón, když spatřil Rea a Dia vedle sebe.

"Pluj zpátky ty hlupáku, Tartar se neruší a ty budeš brát oboly jako vždycky, jiné měny ti zakazujeme." Ozvalo se znovu nad nimi a pak se skály sevřely v jeden díl. Charón otočil loďku a vesloval zpátky do pohádkového, ehm, skrytého světa jak nejrychleji dovedl.

"Ty Ťapšlape, to je tvoje poslední představení, co?" Vyzvídal Charón po nějakém tom veslu-noření.

"Jo, úplně poslední, už mě nikdo nechce psát, ale víš, mě to nevadí. Konečně se trochu natáhnu, už ani nevím kde bydlím a kdo jsem," pak se naklonil k Charónovi a jenom šeptem pokračoval," on ten Aru co mě teď píše si hovno pamatuje, to je pak mizernej život ti povím. Hned na začátku výpravy mi třeba vybouchly tvarůžky, který jsem si ani nezabalil na cestu." Za těchto hnusných pomluv, fuj, pluli dál.

A co že dělali stálice a kanonické postavy tohoto příběhu? Ihahá, Duhilka i s bříškem a Elfínka s Kozíbrádkem, neboj nezapomněl jsem na tebe.

A ten nemechcký skřitek Gotthstein z Lokte?

Skřitek Gotthstein se ztratil přátelům, táhlo ho to zpátky mamonit na Loket, ale obíral turisty čím dál tím víc a čím dál tím víc byl nevrlejší, až se z něho stal drak. Nejprve spálil půlku Lokte, ale pak i s namamoněným pokladem jako nemechcký drachen odletěl do Nemechcka in Berlin na Danzinger Straße do thajské restaurace Red Dragon, kde si zřídil svoje doupě.

Pro pořádek si připomeňme, že Duhilka byla krásná pegasí koňo-slečna po které mužští tvorové všech druhů tonuli ve vzrušení. Všude po těle měla jemná a krátká stříbrná peříčka, ale křídla byla zlatá, přesto peří-ohebná, hřívu měla z duhy a oči, no už dost, nechceme přece zneklidňovat pány. Jednorožec Ihahá byl celý bílý, jak si jistě vzpomenete, přirozeně odpuzoval bláto, které se ho bálo, křídla velká a mohutná, (také krásně špínu odpuzujíc-bílá) hříva duhově zbarvená, (také špíny prostá) jednoroh duhový a při každém pohybu mu šly od kopyt pruhy duhy s drobnými jiskřičkami.

Skřítka Elfínka se svým osmiokým kamarádem na kterého rozhodně nezapomněla v komůrce, když ji chytl barák v ohni, měla líčka připomínající maliní, vlasy měla hnědé a dlouhé jako koňské žíně, byla o hlavu menší než Ťapšlap, obdařená a vnadná s vysokým líbezným hláskem, pro jednou neměla prosvítající šaty a čekala spolu s ostatními doma u ježčice Vendulky, protože Duhilka byla v očekávání nových přírůstků.

Charón doplul ke břehu, kde nabral Ťapšlapa, ale byla tam ukrutná fronta jiných bytostí.

"No, kde seš, ty magore? Potřebuju rychle na druhý břeh!" Vykřikoval kdosi z davu v saku s kufříkem a nervózně se díval do iPhonu. Ťapšlap rychle vystoupil z lodi a i tak ho první čekající nedočkavě odstrčili.

"Co já si počnu sám a sám," ale ouha, Ťapšlap zjistil, že může chodit jen velice pomalu, jeho inventář zatímco plul loďkou prošel aktualizací a mohl nést jen určitou nosnost.

"Příběh je u konce, tak to všechno vyházím," stalo se, Ťapšlap lehký jako středně velký skřítek, znovu s volnou myslí mohl skotačit kam se mu zachtělo.

"Kam si myslíš, že jdeš, holomku?" ozval se jestřáb Vojta.

"Já vlastně nevím," nejistě odpověděl Ťapšlap při vzpomínce na létavo-padavé dobrodružství.

"Nasedni mi za krk, mám tě dovíst ke kamarádům," mávnul křídlem Vojta.

Vojta neletěl ani pomalu, ani rychle, ale tak aby neshodil Ťapšlapa a zároveň, aby se někam vůbec v tomhle příběhu dostali.

U ježčího domečku přistál a vysadil Ťapšlapa.

"No tak já asi půjdu a nevzpomínej na mě ve zlým. Koukám že hopkáš jako vousatej mladík." A s tím se Vojta vznesl k hnízdu, protože i kdyby ho autor nějakým způsobem narval do ježčího domečku, tak na obrázek blackí by se rozhodně už nevešel.

Ťapšlap přistoupil k ježčímu domečku s rukou na vrátkách - klopy klapy klepy, tak vždycky ťukal.

Dveře se otevřely a v nich Elfínka, "poď ty bambulo ztracenej, už je to na světě, Duhilka přivedla na svět jednorožče, pegasče, jednoropegasče a pegasorožče."

Duhilka ležela v pelíšku pro koně a hrdě se dívala na ostatní co za mrňousky chrnící jí u cecíků přivedla.

Elfínka vzala Ťapšlapa za ruku a přivedla ho k Duhilce, Ťapšlapovi se nedostávalo slov a tak jen koukal na to nadělení.

"A co my dva Ťapšlape?" Šeptla Elfínka Ťapšlapovi do ucha, ale Kozíbrádek byl rychlejší a spustil se za nimi na pavučince, takže slyšel všechno.

Ťapšlap přešlapoval na místě, nevěděl si rady, ale Elfínka si rady věděla a zatahala Ťapšlapovi za vous, který mu už tolikrát pomohl z nesnází a i teď mu pomohl. Ťapšlapovi se rozsvítilo a náhle se rozpomněl, že vlastně pro něj a jeho bambulku je Elfínka ta jediná na kterou by se díval od rána do večera, (pokud by Duhilka nešla kolem.)

"Ale já pro tebe nic nemám Elfínko, jsem starý a unavený vousoskřítek bez perspektivy." Dodal Ťapšlap Elfínce, která na něho nevěřícně koukala.

V tom se rozrazily dveře jako kdyby do baráčku vstoupilo tornádo a mezi futrama se objevila Beruška.

"Já za toho kluka vousatýho ručím Elfínko. Mé jméno je Beruška," řekla beruška "a když mě Aru nebude přerušovat, tak se snad někam dostaneme. Totiž Elfínko já budu tvůj svatební dar od Ťapšlapa." Řekla Beruška s ručičkama v bok, (snad už nikoho nepřerušuju, teda!)

"Ty jeden," objala Elfínka Ťapšlapa, "já tě chci takovýho jaký jsi."

"No jo, ale kde budeme bydlet? Vždyť my jsme úplný případi!" Ptala se Beruška a rozhlížela se kolem.

"Můžete přece bydlet tady," nabídla jim ježčice Vendulka.

Ale Vendulka ježčice nebydlela sama, přistěhovala se k synovi a jeho manželce (ta už čekala malá ježčata), kteří se mezitím vrátili ze svatební cesty a samozřejmě jako správný ježčí syn souhlasil, aby s ním jeho ježčí maminka bydlela i s Ihaháém, Duhilkou, jednorožčetem, pegasčetem, jednoropegasčetem, pegasorožčetem, Kozíbrádkem, Beruškou, Elfínkou a Ťapšlapem. Všichni tak bydleli ve štěstí a přátelské rodinné pohodě pospolu. A Ťapšlap s Elfínkou chystali svatbu jako hrom, ale to by bylo na milion odstavců, takže zazvonil Zvonek jemný před ježčím baráčkem a příběh se rozběhl dál, už nečten. (Možná v hlavách ještě trochu domýšlen?)