Pan Vrtiška: Záhada ztraceného kohouta

Záhadolog Vrtiška se od samého rána vrtěl a poposedával ve svém omšelém křesílku. Z toho, že i nos bez příčiny podivně svrběl a pšíkal si, jak se mu zachtělo, usuzoval, že jej vbrzku čeká zajímavý detektivní případ. Usrkával kávu, a ačkoli jindy při čtení knih sira Arthura Conana Doyla napětím snad ani nedýchal, dnes si nervózně poklepával vyleštěnou špičkou polobotky.

Psí štěkot dal jasný signál: někdo je za dveřmi!

Kdyby býval měl pan Vrtiška pomocníka, mohl by vyslovit prosbu: Milý Watsone, buďte tak laskav a otevřete dveře – natolik byl zabrán do četby Psa baskervillského, že knihou doslova žil, ale žádného neměl a jezevčík Ferda nedosáhnul na kliku, a tak musel se zvednout sám.

Za malou chvíli již nejen tušil, ale věděl, že s posedáváním v křesílku je pro dnešek konec!

„Omlouvám se, že ruším, slovutný detektive, ale nedá mi to, i když se pátrání týká jen… ztraceného kohouta,“ koukla mladá paní v roztomilých puntíkovaných šatech na Jiřího, co tomu říká.

Jako správný džentlmen návštěvě pokynul, aby usedla a svěřila mu svůj problém. Dělal si do bloku hned poznámky, vyvenčil psíka a nechal jej k jeho zklamání doma. V nenápadném plášti ala Colombo vyrazil do terénu: Zvířecí vrch jako místo zmizení černého kohouta. Starý statek s plaňkovými ploty. Pole, louka, houštiny.

V bližším okolí jen několik roztroušených zahradních chat, přeříkával si Vrtiška zpaměti instrukce. Šedé buňky mozkové dobře fungovaly, což se u detektiva očekává.

Kohout z četného hejna mizí třetí rok po sobě, a pokaždé jen černý. Liška to nebude, ani dravec, zbylo by aspoň peříčko na zemi, jak pravil nešťastné chovatelce místní myslivec. A člověk? No, ukažte mi takového, který chytí statného kohouta s ostrým zobanem a ostruhami jen tak do ruky!

Detektiv a záhadolog tam, na větrném kopci, sledoval, co se na místě činu děje. Slepice prolézaly plaňkovým plotem ze statku na pole a loučku. Pan Vrtiška se zaměřil svým dalekohledem na kohouty: bylo to velké hejno a kohoutů několik. Bílý a dva dočervena. Každý však měl nápadnou pernatou ozdobu z mohutných, přesto jemných dlouhých per. Občas zakokrhali, asi aby udělali na slepice patřičný dojem.

Z jedné chaty se zahrádkou se ozvala sekačka, a tak tam detektiv zamířil.

„Neviděli jste, prosím pěkně, někoho, kdo by se nějak zajímal o Koudelkovic slepice támhle na loučce? Člověka anebo pejska puštěného na volno?“

Pán se rozpačitě poškrabal na krku. Jako by váhal, co říct? To už vyšla z chaty i jeho choť a pravila:

„Já teda nechci na někoho donášet, viď, Lojzíku, ale… měl byste se zblízka kouknout na lukostřelce. Když se ještě na chatách spí, chodívá tady kolem s tím svým lukem. Přitom střílet se v chatových oblastech nesmí, ani vzduchovkou, ani ničím jiným.“

„Je to divný patron,“ přidal se zahrádkář. „Má chatku na kraji lesa Dubíku,“ ukázal na osamělý objekt v dálce.

Vrtiška poděkoval. Nejprve se vydal po vyšlapané cestičce na mezi. Před bariérou z pichlavého ostružiní zaváhal, ale neohroženě se jí prodral… a ne nadarmo!

Octnul se na vysekané mýtince. Muselo být použito mačety, pomyslel si Vrtiška, když obhlédnul úkryt v hradbě pichlavých keřů. Ale hlavně – střed zdupaného palouku tvořil terč!

Tady už víc nevykoukám. Kdo by dovedl tiše, nenápadně skolit kohouta? Lukostřelec!Tak, milý Watsone, základní indicie nalezena, řekl by Holmes svému příteli.

Chatka na kraji Dubíku měla okna dokořán. Kolem chalupy se linula lahodná vůně. Že by slepičí, teda kohoutí, polévka?

 Vrtiška na to šel od lesa. Zakašlal, a když se nic nedělo, strčil hlavu do okna. Vysoko nad krbem spatřil skobu a na ní luk. Byl dřevěný a vypadal starodávně.

„Hledáte něco, pane?“

Detektiv se otočil. Muž v černém sportovním oblečku se na něj netvářil právě vlídně.

„Promiňte. Jsem soukromý detektiv Vrtiška a prošetřuju krádež. Mimo to ještě podezření, že se v kolonii střílí lukem, i když je to zakázáno, můžete mi k tomu něco povědět?“

„Milej pane Vrtiško. My si nikoho nevšímáme, tak ať nám všichni dají pokoj. Sbohem,“ podmračený muž zcela jasně neměl o další konverzaci zájem.

Detektiv po zvyku Colomba obešel chatu a vrátil se oklikou k oknu. Lukostřelec mezitím vešel dovnitř.

„Co ti ten dědek chtěl, Béďo? Hele, a jak dlouho se ten zatrolenej kohout bude vařit, poledne na krku a je tvrdej jak podrážka!“

„Kolikrát ti mám říkat, že se musí vařit pomaličku. Je to rituál střelců z Filipín. Síla z černýho kohoutího masa přejde do polívky a pak do střelce. Na závodech musím být první, stejně jako loni a předloni!“

„Že jsem tak smělý, o jakém že černém kohoutovi je tady řeč?“ strčil pan Vrtiška zvědavě hlavu do okna.

„Co tady zas děláte, vy otravo. A hlavně, co vám je do toho? Počkejte, já vám odtud pomůžu, když to nejde po dobrým,“ hrnul se muž v černém ke krbu, kde visel jeho luk.

„Tatí, tatí, kdy mi uděláš tu indiánskou čelenku?“ přiběhnul do pokoje malý hoch. Mával otci před očima svazkem nádherných, černočerných kohoutích per.

V lukostřelci by se krve nedořezal. Obrátil se do okna k již nepokrytě naslouchajícímu panu Vrtiškovi.

„Dobře, dobře, stavím se na statku a kohouty zaplatím. A ty porád neotravuj s čelenkou!“ zaháněl synka.

Záhadolog Vrtiška se spokojeně pohupoval ve svém křesílku.

Ano, případ vyřešen, ačkoli mu tentokrát krom šedých buněk mozkových přispěchalo na pomoc i štěstíčko v podobě hocha chtivého indiánské čelenky.

Nastal čas na četbu. Pes baskervillský už vyje kdesi na hrabství staré dobré Anglie!