Pan Vrtiška - Příběh španělských papriček

Pan Vrtiška se zrovna probudil po odpoledním spánku a chtěl si uvařit čaj, když někdo zaklepal na dveře. Kdo to může být? Zkontroloval, jestli má všechny knoflíky zapnuté a vydal se ke dveřím.

„Dobrý den, jste prosím pan Vrtiška?“ řekl anglicky pěkný čtyřicátník. „Omlouvám se, že jsem předem nezavolal. Zapomněl jsem si v hotelu vzít vaši vizitku a rád bych s vámi mluvil hned. Víte, nejsem zdejší, jsme tady s manželkou na rekreaci.“

Pan Vrtiška začal být zvědavý. Nestávalo se mu často, aby ho navštěvovali cizinci mluvící anglicky.

„Co pro vás mohu udělat? Pojďte dál. Zrovna jsem si chtěl uvařit čaj. Dáte si také?“

Když se usadili v křeslech vedle kouřících šálků, cizinec začal:
„Jsem George Bradley z Londýna. Přijeli jsme do Prahy, abychom si prohlédli zdejší památky a ochutnali místní kuchyni. Myslel jsem, doufal jsem, že manželka tady pookřeje, načerpá energii. Ale je to stále stejné. Dokonce jsem jí do hotelu nechal dovést její oblíbené papričky. Zrovna včera. A dnes ji přepadla znovu migréna. Už jsem z toho celý zoufalý."

„A obrátili jste se na lékaře?“ zeptal se pan Vrtiška

„Samozřejmě. Už rok chodí od jednoho lékaře k druhému. Na nic nemohou přijít. Poslední řekl, že to bude zřejmě nervového původu. Ale proč? Všechno jim strašně dlouho trvá. Zmínil jsem se o tom recepčnímu a on mně doporučil vás. Řekl, že máte velmi dobrý postřeh.“

„Nejsem lékař, ale udělám, co budu moci. Myslíte, že by vaše paní manželka souhlasila s tím, abych si s ní promluvil?“ řekl pan Vrtiška. 

Pan Bradley slíbil, že hned zavolá, jakmile s manželkou promluví a to také udělal. Schůzka v hotelové kavárně byla domluvena na dopoledne příštího dne.

                                                                                  xxx

Bradleyovi ho už očekávali. Seděli u okna vedle velkého citrusu a dělali dojem páru, který už je dlouho spolu. Paní Bradleyová byla pohledná žena okolo pětatřiceti let. Vypadala trochu nervózně.
„Já vás teď na chvíli opustím, ať si můžete v klidu promluvit.“ řekl pan Bradley a s nadějí v očích se podíval na pana Vrtišku.“

Jak začít? Pana Vrtišku trochu svrběl nos a to bylo vždycky, když v něm začala hlodat myšlenka a on ještě nevěděl, která je ta správná. A protože se rád držel zásady, že když něco nevím, je nejlepší se zeptat, zeptal se přímo:
„Paní Bradleyová, proč si myslíte, že vás bolí hlava?“

Povzdechla si, usmála se a řekla: „Už jsem si myslela, že to nikdy neřeknu. Jste vlastně první, kdo se mě na to takhle ptá. Všichni ostatní na to chtěli přijít sami.“ „Nic mě nebolí, jen to předstírám.“

„Ale proč?“

„To máte tak. Asi před rokem jsme byli s manželem ve Španělsku. On tam měl práci a já jsem ho doprovázela. A dost jsem se nudila. Seznámila jsem se s jedním prodavačem, byl příjemný a začali jsme se každý den scházet. A tak došlo k tomu, že jsme se sblížili úplně. Scházeli jsme se vždycky v době, kdy jsem jako chodila na cvičení pilates. Jistila mě kamarádka a ta mě také zavolala, že mě tam manžel hledal. On mě někdy kontroluje, protože je žárlivý. A tak jsem přemýšlela, jakou výmluvu mu mám říct, ale zrovna mě žádná nenapadala. Vždycky mám nápadů dost, tak jsem si ani žádnou nepřipravovala. Až mě napadlo....prostě snažila jsem se přemýšlet jako on – co by ho přimělo, aby nešel tam, kde původně chtěl. A napadlo mě jídlo. Manžel je totiž velký gurmán. Věděla jsem, že na trhu prodávají papričky, které se pěstují jen tam, tak jsem si vymyslela, že jsem na ně dostala velkou chuť a šla jsem si je koupit. Vůbec mě nenapadlo, že to dopadne tak, jak to nakonec dopadlo.“

„A jak to tedy dopadlo?“

„Manžel se rozhodl, že mně je bude dopřávat i v Anglii. Osobně je objednává a nechává dovážet až k nám domů, i když je to samozřejmě hrozně drahé. A teď i tady do Prahy. Jak já ty papričky nenávidím! A nikdy jsem je ráda neměla.“

„Vy tedy předstíráte, že vám chutnají?“

„Ano, co mi zbývá. Jinak by manžel přišel na to, že jsem tenkrát lhala. A přitom se snažím naznačit, že něco není v pořádku. Ale zatím jsem neměla odvahu to říct někomu přímo. Až teď vám.“

                                                                                    xxx

Příštího dne dopoledne se setkali v téže kavárně pan Vrtiška a pan Bradley.

„Co si o tom myslíte?“ zeptal se pan Bradley

„Máte pravdu, vaše manželka vypadá dost vyčerpaně. Ptal jsem se jí, jestli nemá starosti a ona říkala, že nemá a že jste na ni hodný a kupujete jí, co jí chutná. Já sice nejsem lékař, ale myslím si, že by pálivá chuť papriček a bodavé pocity v její hlavě mohly spolu souviset. Víte, u nás v Čechách se říká: „Čeho je moc, toho je příliš.“

„Vidíte, na to jsem nepomyslel, že by jí to mohlo škodit. Každopádně to, co mi radíte, mohu vyzkoušet. A konečně, je to drahé, alespoň ušetříme.“

„Ještě bych vám poradil, jestli dovolíte, kupte své manželce českou kuchařku. Oba si rozšíříte chuťové obzory a ona tak snáze zapomene na ty španělské papričky.“

                                                                                      xxx

Asi za tři měsíce přišel panu Vrtiškovi balíček z Anglie. Byla v něm anglická kuchařka a na lístku napsané: „Vážený pane Vrtiško, rád bych se s vámi podělil o chutě pocházející z Anglie. Budu potěšen, když mně napíšete, jak vám chutnal pudink. Vděčný Mr. Bradley.“

Pan Vrtiška si povzdychl, obrátil se na jezevčíka Ferdu a do očí mu vážně řekl: „Každý lhář si na sebe šije bič.“