Marný boj 3/4

 

 

*

 

Téhož léta devatenáct set šedesát devět, toho památného července, kdy

 

Člověk

malou oválnou pečetí

rozpůlil nekonečno,

 

toho slavného dne dvacátého, v té slavné vteřině nula tři padesát šest dvacet středoevropského času, kdy poprvé noha člověka stanula na Měsíci a

 

modravá planeta,

v naději od prvního lidského úsměvu,

konečně porodila do druhé půlky věčnosti,

se zpožděním tří vteřin vydechla úlevou stamiliónů

a zaslzela hrdostí nad částečkou svého života:

Chlapík… Má odvahu

vzepřít se tíze světelných roků

a s pupeční šňůrou stesku zemských cest

vykročit hvězdným prachem k dospělosti,

 

tehdy již mnozí, zatlačení do kouta, zapomínali na svá nedávná prohlášení a – řečeno s Waltariho Egypťanem Sinuhetem – klaněli se do výše kolen. Tehdy jsme denně byli svědky, jak

 

mozečky obloukovců

trpělivě přemílají fráze, fráze, fráze...

A štvanec, jenž chtěl by zvolat DOST!

přikován k mlčení mlčením šílí.

 

Pod hanebným nátlakem, který deptal lidskou důstojnost až k zoufání, bloudil jsem svými lesy, kam mě nohy nesly, chodil cestami necestami, jako ve snách šlapal svatou půdu svých milovaných mýťáků v Horňáku, na Horách, v Hošťance, na Klučově a ronil své verše, z podebrané duše vymačkával hnis, který jinou cestou nechtěl ven.

Radili mi, uklidňovali, varovali, mám prý mít rozum.

Ale já jsem rozum mít nechtěl, byl jsem k zvracení přesycený rozumem, který páchl všude kolem.

 

A fráze o rozumu přikazují:

Jen mlčet a poslouchat

požehnané monology i pozpátku již přežvýkané,

povýšit popravy kacířů

na záchranná stébla svaté tuposti

a chronický hlad světadílů

na spásu civilizace.

 

Třebaže se v surovém nakupení bezútěšných lživých dnů stále nešlo smířit s tím, jak

 

 lehko

     je perly

             v splašcích

                 utopit,

 

přece jsem to ze sebe dostával a snad i zásluhou těch veršů mohl dál žít.

Později, při sestavování svých próz do Zelené mříže, odhodlal jsem se k podvodu na nevinných důvěřivých v nakladatelství a zařadil tam též kapitolu, jejímž ústředím je tato báseň. Celá, i s verši o čekání, odvaze a obavách o Zemi.

A ejhle! Prošla nepovšimnutá.

To bych si aspoň chtěl namluvit. Ve skutečnosti nepovšimnutá být nemohla, jen s přimhouřenýma očima „nepochopená“. Za to pak, po tom anonymu, někteří snášeli důtky a pohrůžky vyhazovem. Především se to týkalo básníka Josefa Suchého, který Zelenou mříž redigoval.

Za takovou cenu se mé horečkami plozené Verše dostaly z lesů ven k lidem. Často jsem si vyčítal, že přivádím lidi do nesnází; tak to bylo v nakladatelství, u spolupracovníků, také doma.

Neoficiálně se k nám doneslo, že Jaruna, jako ředitelka jednotřídky v Mikulovicích, kam nastoupila právě týden po okupaci, neměla by setrvávat v takovém manželství, po vzoru jiných by se měla se mnou rozvést. To ji ani nenapadlo, za což jsem si jí vážil. Vykupovala však svou solidaritu se mnou tím, že mi naznačovala, „abych měl rozum“. Tím se moc nelišila od ostatních. Když pouhé naznačování nestačilo a můj tvrdošíjný odpor trval na její vkus už dlouho, začala mě přesvědčovat, že se mýlím, čímž se k mému údivu poprvé postavila na jejich stranu. „Jak to?“ nešlo mi na rozum, „pravdu znáš a kvůli klidné existenci ji popřeš?“

Chápal jsem její starost o rodinu, nevěděla si se mnou rady, děsilo ji, že v­ napjatém ovzduší špehování, donášení, anonymů stále trvám n­a svém, že se chovám jako nezodpovědný hazardér. To jsem chápal, ale ne už to, že se pomalu na tu jejich stranu přidává, namlouvajíc sobě i mně, že jistě kousek pravdy mají.

„Co to říkáš?!“ křičel jsem, „jak můžeš na naše svobodný nadechnutí loňskýho jara zapomenout, jak můžeš nevědět, že co oni dneska říkají, o čem nás přesvědčují, jsou samý vymyšlenosti, sprostá manipulace!?“ Ale ona mé rozčilení pominula a plná vlastních, mnou nesdílených starostí se ode mě odvrátila. Skutečně už nevěděla, co se mnou.

Po krvavých nepokojích prvního výročí okupace, kdy dal Husák ve velkých městech střílet do demonstrantů a byli zranění a mrtví, jsme se zas pohádali a ona mě poprvé nazvala „rozvratníkem“.

Polilo mě horko: použila jejich slovník! Už ji dostali, už nasákla jejich propagandou, tou záplavou pomluv, co se na nás odevšad hrne a nikde slovíčko zastání pomlouvaných. Cenzura nese plody. Nedá se s ní bojovat, vetřela se mezi nás, rozdělila na dva světy, které se vzájemně nechtějí poslouchat.

Zatvrdila se, a té pravdy podle ní měli víc, a ještě víc, až nakonec celou.

To už denně docházelo k hádkám.

Ovšemže nic neřešily, žádná hádka nic neřeší. Každou větou, každým vášní vibrujícím výkřikem jsme se v bludném kruhu neporozumění vraceli na začátek.

Bylo to strašné, bezvýchodné.

 

*

 

V onom čase mlčení a samoty, v j­edné z bezesných zářijových nocí, jež byly tehdy mými věrnými společnicemi, bušil jsem v kanceláři do stroje své trpké zklamání:

„… a ty chceš, abych jako druzí prohlásil, že jsem před rokem nemluvil sám za sebe, že mě k tomu přiměly jakési nepřátelské, protisocialistické živly. Přitom víš, že to tak není, bylas u toho, když to začalo! Proč i ty mě přemlouváš, abych odsoudil včerejšek, přidal se k tomu jejich sboru a začal taky tvrdit, že ti odvážní spravedliví, kteří s polidšťováním režimu přišli, jsou nastrčené figurky Západu?! Znáš je, novináře, vědce, umělce, vážila sis jich, a­ teď tě­ zlobí, když je bráním? Proč se přidáváš k těm, co stavějí přátele, blízké i nejbližší proti sobě? Kam až toto vyvolávání nenávisti povede?! Zkrátili nás na právech, chci se k tomu vyslovit a­ ke slovu nejsem připuštěn. To mě zabíjí. Z pozice síly utahují šrouby, chrlí propagandu, melou své požehnané monology, co už nejsou k poslouchání, utloukají nás jimi, abychom podlehli a poslušně přijali jejich náboženství lži a nenávisti. Ale já jsem nezpůsobil rodině bolest svým opuštěním slepé křesťanské víry jenom proto, abych upadl do jiné víry, která navíc zbožňuje zradu, faleš. Bolest, kterou jsem matce způsobil, je příliš velká na to, aby byla zmarněna. Udělal jsem to jednou a je to napořád, už nepřestanu myslet sám za sebe, vlastním rozumem.“

Tak jsem své zklamání vbíjel na hrkavém válci psacího stroje v té noci beze spánku do dopisu své ženě Jaruně. Přečte si ho, až přijde správný čas.

(Nedošlo k tomu nikdy. Za dvacet let se pravda projevila sama a já, šťastný, že jsem se té změny dožil, naplno jsem se zapojil do veřejného života a na dokazování něčeho, co již bylo každému známé, nemyslel. Když pak první euforie pominula a bylo načase urovnat stará nedorozumění, měla už zájmy příliš tělesné a času dramaticky málo: přišel krutý rozchod. Bez vysvětlení. Navždycky.)

Teď je však podzim 1969, rok po sovětské okupaci a několik měsíců od vstupu člověka do druhé půlky věčnosti, jak jsem v té básni pojmenoval jeho první krok na Měsíci. Televize večer dává koncert Beethovenových klavírních děl, hraje jakýsi Arturo Benedetti Michelangelli, kousek si poslechnu, pak si zas půjdu po svých.

První akordy mě však přibily na místo. Sedím a poslouchám, odejít se nedá; ani pohnout, ani zakašlat; jsem hypnotizován; jako bych seděl s těmi lidmi v sále. To trvá celou hodinu… Nebo dvě?

Potom, po konci neutuchajícího potlesku a Mistrově pokorném děkování dál tiše sedím před zčernalou obrazovkou. Vzedmuté vlny se usazují, doznívají a já si v tom doznívání pořádám myšlenky.

Jaruna a děti spí, nikdo mě neruší a ve mně roste velký otazník: Jak hluboko, jak daleko je až ke dnu lidské duše?

„Tam přece nikdy nedohlédneš,“ slyším surovou odpověď, „vše, co lze za jeden lidský věk nalézt, je pouhá tříšť na hřebenech vln, jež se řadí nad naší hlubinou.“

Ale já odporuji: Nemusí být odsouzeno k věčnému nepochopení, co nejde logicky vysvětlit. Pokusím se, vyjdu naproti, teď hned, dokud rozeznávám obrysy té prchavé skutečnosti, co se podobala krásnému snu. A hned neořezanou tužkou – ničím se v té chvíli nemůžu zdržovat – píšu na útržek papíru:

 

Trýzni posedlosti akordy

chlebem je smích a pláč.

A krása. A děs.

Hle, co duše unese

pro atom svobody.

 

Má to snad být báseň? Už zas?, podivím se, ale ne tolik, abych se zalekl. Padlo to na mě jako mrak, spoutalo…, ale uvnitř, uvnitř jsem volný jako ta hudba před chvílí. Samo to plyne dál, ruka jen poslouchá jakýsi návod:

 

A v čase vykoupení

kulometem klaviatury

v poloze sedícího střelce

posedlý dobývá pevnosti

své existence.

 

Tehdy svět vezdejší

vymaže oponou víček

a sám se řítí až

do horoucích nebes.

Přikládá polínka.

Z uzlíčku nervů

zůstává kladívko s bubínkem

ze zvonoviny.

 

Na papírku je málo místa, tak jej pootočím a po straně vmačkávám do uzounkých řádků sotva čitelné vyústění nečekaného svědectví:

 

Když okamžik úžasu propuká

v obětní žalmy dlaní,

oči zas prohlédnou.

Kytici gladiol vykáží

do černě rozmachu křídla

a bouři hlediště

s pokorou mistrů vzdají dík:

 

To ne já.

To Beethoven.

 

S úlevou jsem se nadechl a nadlouho zasnil. Bylo mi lehce, tak lehounce, jako bych se vznášel.

Potom jsem si to celé od začátku četl a poslouchal… A ještě jednou…

„Podívejme se,“ vrtěl jsem hlavou, spokojen: „Ano, tak, právě tak to předtím při tom poslechu probíhalo, zobrazovalo se a znělo.“

Někdy si to přepíšu, rozhodl jsem se, papírek nadvakrát přehnul, vstal, šel k pověšenému pracovnímu saku, z kapsy vyňal poznámkový bloček a složený lístek vložil do záložky uvnitř tuhého obalu. Tady si prozatím buď.

Kupodivu mi bylo, jako bych se zbavil dluhu, jako bych se vyplatil z nucené účasti na neblahé, zvrácené době.

Věděl jsem ovšem, že zítra přijdou všední dny, špinavé, rozbolavělé, ale ty už budou po prožitku dnešního večera zas o něco snesitelnější.

 

*

 

Ty verše jsem nikdy nepřepsal, nevzpomněl jsem na ně až do dnešního pročítání starých poznámek, kdy na mě z té záložky vypadly.

Při té příležitosti čtu na nejbližší stránce pod datem 15. 11. 69: Stačí poezie? Nemyslet na dnešek, na to strašné přežívání, říkat si, máš poezii, buď šťastný? Jak se ale mám radovat z krásy, když v pozadí slyším: „Jen potud, dál nesmíš!“?

Ne, nešlo být šťastný. Drobinky krásy, které jsem v temnu potkával, stačily na osvěžení, stačily, aby se dalo přežít, ale já jsem čekal bouři – a­ přicházel mrholivý deštík. Toho mi bylo málo na opláchnutí špíny světa. Brodil jsem se blátem, nedalo se mu vyhnout, odevšad se neslo brebentění bez významu, papouškování přežilých vět a vyčpělých hesel, vše z jednoho zdroje, od jednoho scénáristy. Hořce se mi připomínaly ovce z mého rozlučkového projevu.

Pár dní nato jsem si zapsal: Kdo mluví a jedná podle přání vrchnosti, musel napřed umlčet vlastní svědomí, aby věřil tomu, že je to správné.

O stránku dál jsem vyjádřil svůj vyhraněný pohled na tehdejší proces tříbení charakterů: Zbabělec se prozradí bezvýhradnou podporou názorů silnějšího. To mě nejvíc hnětlo: Jak se může nestydět novinář, vědec či spisovatel, který mluví, píše, čtenáře přesvědčuje na jejich objednávku?!

Když v lednu roku sedmdesátého už v novinách neotiskli mou reakci ve veřejné polemice, a tím byla oficiálně uznána „pravda“ mého soka, ctihodného funkcionáře, posledního v onom „dialogu“, mohl jsem si jen pro sebe poznamenat: Pravdě ani tak neuniknete, moji milí; nebude to tak brzy, ale až se probudí, zachvátí i vás, protože je jí všude plno, k nezadržení plno.

Tak jsem to šestým smyslem mezi lidmi cítil a takovou choval naději, že lidské slovo jednou svobodné bude. Ne ovšem již moje, neboť první podmínku, rozpad sovětského impéria, jsem v běhu svého života nečekal.

Tehdy již události šly samospádem, tolik jsem je neprožíval, přestal se bouřit. Přicházelo zvykání, rezignace, definitiva.

 

*

 

A tu se naráz impérium na východě otřáslo. Ve slabé chvilce velkorysosti vyklouzly z rukou nejvyššímu podkonímu opratě, a spřežení dosud poslušná se vzepjala, vyvlekla z chomoutů a rozutekla svými cestami.

Nejdéle svobodě odolávalo řízení našeho kočáru na západní hranici říše. Teprve až jsme svobodu přijali my, starý svět se zhroutil, vše se změnilo.

Náruživě jsem pil živou vodu volnosti, nemohl se dopít.

Stále cítím vděk za tu změnu, i když leccos bych si přál jinak. Ale to jen Země se nepřestala otáčet, to jen čas lidí nepřestal pádit do neznáma.

 

 

- příště dokončení -

 

---