Marný boj 4/4

*

Dnes ze svého „archivu“ vyjímám dosti špatně čitelný d­oklad s razítkem „Okresní výbor Komunistické Strany Československa Třebíč“. Pojednává o mém vyloučení ze strany. Získal jsem ho po Listopadu 1989 od jedné vyplašené úřednice na donedávna všemocném, teď zkrotlém sekretariátu. Zželelo se mi jí, když se ošívala, že ho nemůže vydat, a dovolil jí, ať mi ho jen okopíruje.

Tu trochu rozmazanou, ale dosud jakž takž čitelnou kopii mám tady před sebou.

Materiál číslo 495. Pro schůzi POV KSČ. Číslo výtisku 8. Přísně tajné! V Třebíči dne 2. února 1970.

K bodu: Disciplinární záležitosti. Návrh na vyloučení z řad členů KSČ.

Je toho šest stran. Krátce se zaobírají mou dávnou minulostí, dlouze nedávnou. Zaujala mě ta nedávná:

Ze zápisů z členských schůzí, některých delegačních lístků, zvláště pak z jednání výborových schůzí, jichž se zúčastnili zástupci OV a OKRK, je možno říci, že inž. Veškrna se stal mluvčím nekritického prostředí, že nebyl usměrňován, ale naopak s jeho názory i návrhy mnozí členové strany souhlasili. Např. již v březnu 1968, tedy krátce po okresní konferenci, Veškrna na členské schůzi prohlásil: „V usnesení okresní konference se neprojevily revoluční tradice – nic v návrhu nebylo.“ Na členské schůzi v červnu navrhuje zaslat základním organizacím dopis-výzvu, aby do OV nebyli voleni ředitelé závodů. Na téže členské schůzi navrhuje, aby delegát na okresní mimořádnou konferenci byl volen tajnou volbou, a to tak, že každý člen ZO dostane lístek, na kterém uvede, koho za delegáta doporučuje. Tento způsob volby byl pravděpodobně uplatněn ve vesnické organizaci Mikulovice, jejímž byl předsedou, kde při rozhodování o delegátu dostal Veškrna 8 hlasů, s. Muška 3 hlasy a s. Pokorný 1 hlas.

Také mimořádná okresní stranická konference nesplnila předpoklady inž. Veškrny. V článku „Konfrontace“ (Jiskra 7. 8. 1968) již v úvodu píše: „Po mimořádné okresní konferenci KSČ v Třebíči je mně trochu smutno z jejího průběhu. Proces obrody má před sebou ještě velmi dlouhou a trnitou cestu.“ V témže článku se pozastavuje nad tím, že si POV KSČ dovolilo rozhodnout o pohovoru s redaktorem Jiskry, který záměrně zkresloval diskusní vystoupení člena tohoto orgánu. V dalším článku (leden 1969) nazvaném „Pohroma“ hovoří sice poutavě o proměnách lesa, postiženého sněhovou kalamitou, živelnou pohromou, avšak píše v jinotajích, neboť živelnou pohromou nazývá období po příchodu spojeneckých vojsk a přijetí listopadové rezoluce. Smyslem celého článku je nabádání – neohnout se.

Veškrna na svých pravicově oportunistických stanoviscích setrvává i po listopadové rezoluci.

Pak na třech stranách rozebírají mé vystoupení na oné schůzi devátého června 1969. Mají čeho se držet a co vyvracet, dal jsem jim to písemně. Ale oni nevyvracejí, jen větu za větou konstatují a přidávají na misku vah mých smrtelných hříchů, takže závěr ze všeho hladce vyplyne:

Při pohovoru ve výboru zákl. org. dne 27. 11. 1969 však Veškrna po podrobném projednání jeho politických postojů, které jsou v rozporu se stanovami strany, odevzdal svůj stranický průkaz, neboť došel k závěru, že v této straně nemá již co dělat. Ještě v přítomnosti Veškrny bylo výboru ZO KSČ doporučeno vyloučit jej z KSČ pro jeho nemarxistické názory.

Musím poznamenat, že soudruh Beránek, který do té chvíle jednal korektně – v rámci jejich způsobů –, tady pravdu nepíše. V mé přítomnosti se nikdy nikdo nezmínil, že moje vystoupení ze strany nebude přijato, že mě potrestají nejvyšším stranickým trestem, vyloučením. Naopak byli velice rozmrzelí, když jsem po skončení pohovoru vstal a aniž bych pohlédl na svou bývalou legitimaci, ležící vyzývavě na stole u mého místa, kam ji Beránek jako poslední nabídku smíru připlácl, odešel jsem z místnosti. O svém vyloučení jsem se s úžasem dozvěděl až za několik týdnů z československého rozhlasu, kde právě vznikl seriál o tom, jak probíhá v různých místech či na okresech vypořádávání se škůdci strany a společnosti. Každému „nepřátelskému živlu“ věnovali pět až deset minut. Tak jsem se doslechl též o sobě. V sedmiminutové řeči rozebírali mé postoje a při tom kupili jednu lež na druhou. O tom, jak jsem se záludně vetřel do strany s úmyslem jí škodit, využívaje k tomu vychytrale svůj dělnický původ, a pak jsem dělnickou třídu, která mě živila a umožnila vystudovat vysokou školu, zradil v období „takzvaného“ Československého jara a přidal se na stranu odpadlíků, zrádců a renegátů, kteří od ledna vedli „takzvaný“ obrodný proces. O tom, jak jsem útočil na věrné a poctivé soudruhy v tisku a na schůzích a oni se nemohli bránit, neboť ve společnosti vládla atmosféra útlaku, nepořádku a anarchie, takže nebyli připuštěni ke slovu. Také, jak jsem ani po bratrské pomoci našich spojenců z Varšavské smlouvy nedal pokoj a vystupoval z nepřátelských pozic proti snaze nového vedení strany a volených orgánů státu konsolidovat a normalizovat poměry, hlásaje, že kontrarevoluce tady nebyla, ani žádná nehrozila. Jak jsem ve svých článcích a výpadech jízlivě používal jinotaje v domnění, že mi prostí dělníci neporozumí, jenže oni mé záměry prohlédli a třebaže jsem se zuby nehty držel členství ve straně, abych jí zevnitř mohl dál škodit a ji rozkládat, mě z ní přes můj tvrdošíjný odpor vyloučili a stranu ode mě očistili… Atakdále, atakdále.

Ale to až za několik týdnů, kdy už byl můj osud zpečetěn, teď ještě o mé členství ve straně velice stáli: kdybych se obrátil, kdybych přiznal svou pomýlenost, pomohl bych jim s lámáním jiných vzpurných členů.

Přísně tajný materiál číslo 495 pokračuje:

Soudruhům bylo vysvětleno, že Veškrna při své otevřenosti je značným nebezpečím pro stranu, neboť přes provedené pohovory a svůj třídní původ nemá v úmyslu se distancovat od pravicového oportunismu. I při dalším pohovoru 23. 1. 1970 setrvával na pravicově oportunistických stanoviscích, vyjádřil se v tom smyslu, že v Československu socialismus nebyl ohrožen.

Na ten dodatečný, tajný a mimořádný pohovor 23. ledna 1970 jsem přišel po slušném telefonickém pozvání, nemusel jsem, už jsem se jejich členem po odevzdání legitimace necítil. Tam se mě znovu pokusili přemluvit, abych si vše ještě rozmyslel, a dojímavě brnkali na můj dělnický původ. Soudruh Beránek při tom ke mně po stole pošoupával tu legitimaci a já mu ji stejným způsobem vracel. Posléze na jeho udivený dotaz, jestli se vůbec cítím být Čechem a vlastencem, když takovou nabídku strany odmítám, jsem trochu provokativně odpověděl, že ano, ale že je pro mě ještě důležitější být člověkem, občanem Evropy a celého světa. Tím jsem to zpečetil, neboť v té době bylo „světoobčanství“, „kosmopolitismus“ jednou z mnoha nadávek odpadlíkům a zrádcům, která měla ve stupnici shora požehnaných přídomků stejnou váhu, jako proti Židům používaný „sionismus“.

Beránek se zaškaredil, strčil si průkazku do kapsy, vstal, váhavě mi podal ruku, dobrácký soudruh Pavlík taky, a tak jsme se navždycky rozešli.

Po několika měsících jsem se z rozhlasu dozvěděl to o tom vyloučení. To už jsem si musel jenom nechat líbit, tím mi posté potvrdili, že je úplně všechno v této zemi postaveno na lžích.

Přesně dvacet let po onom posledním pohovoru, v lednu devatenáct set devadesát, jsem tajný dokument určený pro schválení v předsednictvu okresního výboru k mému vyloučení od oné úřednice vymámil a poprvé si přečetl.

Teď, po dalším čtvrtstoletí, si již bez vzrušení, ale se spokojeným zadostiučiněním čtu jeho závěr:

Ze shora uvedených důvodů je proto předkládán návrh vyloučit Jaroslava Veškrnu z řad členů KSČ, neboť jmenovaný:

- o­d ledna 1968 se vysoce angažoval a vystupoval na členských schůzích, v tisku i na mimořádné okresní konferenci se stanovisky, která jsou v rozporu se stanovami strany;

- své názory nezměnil ani po listopadové rezoluci a po celou dobu vystupoval jako pravicový oportunista;

- svojí otevřeností a přirozenou autoritou je při svých názorech značným nebezpečím pro stranu;

- nesouhlasí s příchodem spojeneckých vojsk, ani s dosavadním postupem strany, zastává názor, že v Československu socialismus nebyl ohrožen.

Předkládá: s. St. Beránek, předs. OKRK, zapsala s. Eichlerová.

POV KSČ v Třebíči dne 2. 2. 1970 návrh schválilo.

V té době došlo ke zrušení základní organizace komunistické strany na lesním závodě, neboť její členové ztratili důvěru okresního vedení a byli rozpuštěni za to, že mě mezi sebou tak dlouho trpěli a ještě mi na té schůzi tleskali. Nezachránilo je ani těch pár věrných neochvějných, ba ani většina, která se dodatečně kála.

Důkladně se kál i velký náměstek za svá pomýlená slova: „Mně je jedno, kdo nás okupuje, ale ten, kdo chce přežít, musí se přizpůsobit, a já, kdyby třeba přišli Číňani, tak zežloutnu, když to bude nutný,“ jimiž poučoval ve vzrušených debatách po vpádu vojsk osazenstvo závodu.

Teď toho litoval, bil se při prověrce v prsa, že tak doslova to nemyslel, ví přece, že kontrarevoluce tady byla a spřátelená vojska přijít musela, ty neuvážené výroky vyplynuly jen z obecné atmosféry, již vyvolaly nepřátelské síly ve společnosti.

Tak si koupil odpustky – a teď nová rána, tento nový šrám na kádrovém profilu, rozpuštění jeho základní organizace. Kvůli cvokovi jakémusi. A to byl tak opatrný! Po celou vachrlatou dobu před vstupem vojsk se do ničeho nepletl, ode mě se distancoval.

Nedivme se, že nepřátelství mezi námi jen jiskřilo a že jeho pomsta byla sladká.

Ale to už je jiná kapitola.