Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTD - Poprvé u moře a jak jsem se přestala bát
Autor
Jamardi
V době mého dětství patřilo k prázdninovému snažení okoupat se někde venku. Lákavé to bylo zvláště proto, že léta bývala studená a příležitostí málo. Muselo se tedy jezdit na jih.
K mým největším zážitkům patřila cesta letadlem do Rumunska i Rumunsko samotné. Letěly jsme maminka, sestra a já.
Do Prahy jsme odjeli den předem a měly jsme objednaný nocleh v hotelu. Maminka chtěla, abychom byly všechny dobře vyspané. V hotelu byly všude červené koberce a nábytek včetně oken byl asi velice starý. Všechno strašně vrzalo. Napadlo mě, že by tam mohl být čert, ale naštěstí jsem byla unavená a brzy usnula. A druhý den nás neodnesl čert, nýbrž letadlo. Ale ještě předtím udeřila mou sestru „trestající ruka“. To se stalo při vstupu do metra. Sestra byla neposlušná a utíkala, když ještě nebylo zaplaceno, a tak páka, která by dospělého člověka zastavila asi ve výši stehen, ji udeřila do čela. Předtím byla schovaná, reagovala na fotobuňku.
Let letadlem byl velkým zážitkem. Nezapomenutelný byl pohled z okýnka na mraky a na zem, kde je všechno malinké. Letušky měly na sobě neobvyklé kostýmy a na tácku s jídlem donesly černé olivy, které jsem viděla poprvé v životě. Tenkrát mně nechutnaly. A pak čekání na kufry. Jestli se i ty naše objeví na dopravním pásu.
Bydlely jsme hned u pláže a restaurace byla pár metrů od hotelu. Ráno a později odpoledne jsme chodily na pláž, abychom se pokud možno nespálily a po obědě jsme byly na pokoji.
Co se týče slunění, na to jsme se připravovaly už doma. Maminka nás honila, abychom alespoň trochu chytly barvu a nebyly bílé jako sýr. Jako odstrašující příklad uváděla paní, která byla u moře, když k němu jela jako hodně mladá poprvé. První den byla na pláži úplně bílá, na večeři přišla rudá a pak už nikdy nešla ven a jen si léčila puchýře.
Nebyly jsme tedy úplně bílé, ale i tak maminka nervózně sledovala naši pokožku. Já jsem si říkala, že je to zbytečné, že se mě stejně na dece moc ležet nechce a raději budu ve vodě. Což jsem také dělala.
Při plavání jsem se držela v místech, kde jsem dosáhla. Bála jsem se totiž hluboké vody.
Voda byla několik dní krásně čistá a klidná. Pak dva dny s medúzami. Naštěstí jich nebylo příliš mnoho a dalo se mezi nimi plavat. A pak se udělaly větší vlny, přes které děti i dospělí skákali. Ty už byly bez medúz.
Skákání přes vlny bylo pro mě něco nového. Po dnech s medúzami šlo do vody více lidí. Všichni měli radost z opět čisté vody a zřejmě jako já si ji nechtěli kazit tím, že jsou zase vlny. Přidala jsem se tedy do davu a ejhle, šlo mi to. Vlny mě nadnášely a žádná mě neporazila. Šla jsem jim pokaždé vstříc a tak jsem se dostávala dál a dál. Až jsem za sebou uslyšela svoje jméno.
Ohlédnu se a vidím maminku, jak na mě mává, abych se vrátila zpátky. Podivila jsem se, protože jsem měla pocit, že nejsem ve vodě zase tak dlouho.
Vlna mě podrazila nohy až skoro na pláži, kde jsem měla vody do půl lýtek.
„Prosím tě, kam jsi šla? Ty jsi se chtěla utopit?“ řekla mně maminka, když jsem se dostala na souš. Podívala jsem se zpátky a uvědomila jsem si, že jsem byla až v druhé řadě, kde dospělým lidem sahá voda hodně vysoko. Vzpomněla jsem si, že jsem se ze dna odrážela na špičkách a moc se mi to líbilo. A možná, že jsem se na chvíli dostala i do hloubky a vůbec mně to nevadilo. Byla jsem šťastná, že jsem se přestala bát hluboké vody.
A ještě na konec:
Zjistily jsme, že Rumuni jedí vařenou slepici s bramborami, což mně nechutnalo, a často vaří pokrmy s fazolemi i fazolovými lusky, ale tyto jídla umí velmi dobře připravit. V restauraci jsme rumunská jídla měli často na jídelníčku (všichni z našeho zájezdu) a servírky sledovaly, jestli nám chutná.
Najedly jsme se výborných zralých broskví. Tak zralé a velké se jaksi tenkrát nedostaly do našich obchodů..
Ochutnaly jsme nanuk s hořkou čokoládou Takový se tenkrát u nás neprodával a myslím, že dodnes neprodává, protože ta čokoláda byla opravdu hořká.
Nasbíraly jsme si krásné mušličky a dovezly si je domů. Byly tam jen menší, ale i tak jsme z nich měly radost. Tenkrát se to ještě smělo.
35 názorů
Karle, už jsi asi napsal všechno do své Reportáže z Rumunska https://www.pismak.cz//index.php?data=read&id=514473, kterou jsem četla, napsala kometář i dala tip. Myslím si, že je velice zajímavá, i když jsem to přímo nenapsala. My jsme toho tolik neviděly, chodily jsme hlavně na pláž, protože sestře byly teprve tři roky. Ale v restauraci měli všechno čisté a obsluha byla dobrá - chodily jsme jen do té jedné, kde jsme měly předplaceno. Nevím, kdo vybíral jídelníček. Jídlo nám prostě donesli - na snídani, oběd i večeři a předem jsme nevěděly, co to bude. Nemůžu si stěžovat, až na tu vařenou slepici, jak jsem psala, a hodně těch jídel bylo podle rumunských tradic. Měli chutné směsi s masem a zeleninou, sýry.... Ty fazole mě překvapily nejvíc. Ale já jsem tenkrát to jídlo tolik neprožívala, pro mě bylo důležitější to, o čem jsem psala.
To, co jsem psala, je pro mě nejdůležitější a to v mých vzpomínkách převažuje.
Jarmilo, blbka je možná přece jen příliš silný výraz. A prostě jsi měla nevymáchané ruce, proto ty tvoje pohyby s nečekanými důsledky. Hlavní je, abys neměla nevymáchanou hubu. (mrkací smajlík
Evženie Brambůrková
25. 07. 2021Krásné vzpomínky nám nikdo neveme. A je dobré se o ně podělit.
Luboši, já jsem blbka. Tu jizvu jsem sestře udělala já. Strefila jsem se do ní hranou letenky, když jsem máchala rukou. Nechtíc. Na to jsem zapomněla jak na smrt, no asi se mně to hodilo. Ale žádnou jizvu teď nemá. Byla tenkrát ještě malá. To by dopadla špatně, kdyby ta páka byla ostrá. Sestra běžela a ta páka se vymrštila a praštila ji do čela. To nebyl turniket, ruka, která byla schovaná a reagovala na fotobuňku, když tam byl pohyb a nebylo zaplaceno.
Já jsem pracovník soudu, i když rozhodně ne na čelní pozici. A podzemní dráhu používám vlastně skoro jen, když cestuji do Čech. (Aby nedošlo k mýlce – nejedu trubkou z Mnichova do Prahy, pouze na nádraží.)
Luboši, ty jsi pracovník metra? :) Sestra se k žalobě nechystá, protože už dávno žádnou jizvu nemá.
Ve zdejším krtku asi nikdy turnikety (a potenciální značkovače malých lidských jedinců) nebyly.
No, mně se líbilo, když jsme jeli v noci. Měla jsem horní lehátko a skoro celou noc jsem koukala ven, na míjející krajinu, světýlka a tak... :-)
Janino6, děkuju :)
My jsme vlakem jeli podruhé a bylo tam strašné horko a vůbec jsem neměla myšlenky na to, abych se dívala z okna. Škoda.
Luboši, byla překvapená, máš pravdu. :) Dnes tam myslím žádná vysouvací páka není, nebo je? A kdyby byla ve větší výši, aby praštila dospělého člověka, to by byl dnes trestní čin ohrožování veřejného zdraví, ne? :)
Hezké vzpomínky, hezky napsané. Taky jsem shodou okolností poprvé byla u moře v Rumunsku (jeli jsme tam dokonce vlakem - to byl obrovský zážitek, spát ve vlaku, ale setkání s mořem ho ještě předčilo).
Po zásahu turniketu
mizí děcku úsměv z retu,
Jarmilíny sestřička
má ozdobu čelíčka.
(mrkající smajlík s lehkou omluvou)
Lucie, s těmi vlnami to bylo štěstí. Kdyby mě některá dostala pod hladinu, když jsem byla v hlubší vodě, bylo by všechno jinak. :)
Děkuju. :)
vesuvanko, díky :)
V tom Bulharsku jste teda měli smůlu! Podruhé jak jsme jeli do Rumunska, tak to jsem se pekla ve vlaku. Dostala jsem přidělenou poslel u střechy. Naproti mně ležel pán v trenkách a říkal, že je v pohodě, že je zvyklý na horko ze Saudské Arábie nebo kde, byl to nějaký montér. Původně jsem tam ležela v tričku ....a pak jsem se dopracovala ke košilce, protože to se nedalo :) To jsem měla 12 let.
Já Lucie píšu...
24. 07. 2021V Rumunsku jsem sice nebyla, ale vlny já přímo miluji, i když jsou nevyzpytatelné... Tvé zážitky naprosto chápu a jsem ráda, že si svůj střach překonala :) TIP!
Moc pěkné vzpomínkové vyprávění, TIP. Připomněla jsem si pobyt v Bulharsku koncem června v roce 1982 - jeli jsme tehdy s dětmi vlakem, a tak jsme Rumunsko viděli alespoň z vlaku. Byl to krásný zážitek, stejně tak i pohledy na bularskou krajinu. V Bulharsku jsme neměli moc štěstí na počasí a kemp nicmoc - k dispozici byla jen studená voda, teplou pustili denně jen na jednu hodinu (to byl nával a tělo na těle). Sluníčko pálilo, ale ve stínu bylo maximálně jen 23 stupňů a od moře stále vanul chladný vítr, voda v moři hodně studená. Mně byla v Bulharsku vyloženě zima, a to jsme byli hodně blízko tureckých hranic. Ke konci pobytu se počasí zhoršilo - bouřky a přívalové deště, část kempu vytopená, polámané topoly, takže jsme se nemohli dočkat návratu domů. Následující rok jsme jeli vlakem k Baltu a počasí bylo mnohem lepší, ani moc nefoukalo a voda v moři teplejší. Jinak hloubky se bojím dodnes, takže neznámou vodu si musím předem projít, abych věděla, kde mohu plavat.
příjemné vyprávění, připomněla jsi mi naši dovolenou v Rumunsku, když byli kluci malí
blacksabbath
24. 07. 2021Jarmilo....vzpomínky.....to je něco ...co nám nikdo nevezme...ty tvoje jsou móc hezké........teda já u móře nebyla.....a tak si jen mohu představit...jak krásně ty vlny nádnáší...*/******************
Taky mám podobné vzpomínky, jen ve starším věku... hezké vyprávění, Jarmilo.
dievča z lesa
24. 07. 2021spontánne a nenápadne prestať sa báť hlbokej vody to je naozaj dobrý spôsob ... pekné spomienky
bixley, děkuju :)
Ohledně Bulharska: to se může snadno stát, když má člověk světlou pleť a nemá možnost se připravit
jamardi, krásné vzpomínky. V Rumunsku jsem byla v roce 1970 a pamatuju si zákusky s hrozně sladkou polevou.
Jinak při opalování v bulharské Varně v roce 1982 jsem dopadla jako ta paní, co ji popisuješ. :-)