Jak jsme tapetovaly

Jak jsme tapetovaly. 

Dočetla jsem jedenáctý díl vyprávění Život pro psa a kouknu na neteř, co ona na to. Je nejen nadšenou posluchačkou, ale i přísnou kritičkou. S bezelstností a přímostí svého čtyř a čtvrt roku řekne bez obalu svůj názor.

Teď kouká někam skrze mne s hlavou nakloněnou k pravému rameni. Ten výraz znám dobře a s napětím očekávám, co z ní vypadne.

„Evičko, jak se ti dnešní pokračování líbilo,“ snažím se ji vrátit do reality.

„Teto, už jsi někdy dělala to, jak se píše v pohádce?“ zeptá se po chvíli a k mému úleku se podrbe na temeni hlavy, neklamnému to znamení, že o něčem intenzivně přemýšlí.

„Co tím myslíš?“

„To topa... tapo… tapetání,“ vyhrkne.

„Tapetování,“ napovídám.

„Ano a už jsi to dělala?“

„Ne,“ zavrtím hlavou, ale vzápětí se dopouštím velké chyby, když dodávám, „jen jednou jsem viděla dědu v Praze, jak tapetuje.“

Potom došlo na nejhorší: „Teto, já bych chtěla taky tapetovat. Viď, že budem tapetovat,“ škemrá.

„Nevymejšlej,“ krotím její nadšení, „jsi nemocná, a nemůžem jít tapety vybrat. Kromě toho si myslím, že máma nadšená nebude.“

Evička někde potkala vira a již několik dnů s ním urputně bojuje. Nejhorší má za sebou, ale postel ještě opouštět nesmí.

„Až budu zdravá, budem tapetovat,“ spíš oznámí, než se ptá.

„Dobře,“ souhlasím po chvíli, protože mi je jasné, že tohle dítě ze svých požadavků nikdy neustupuje, je tvrdohlavá po mámě a ta zase po své, „ale s mámou si to domluvíš sama.“

Sestra přichází z práce kolem páté. Jakmile Eva uslyší rachocení klíče v zámku vyběhne jí naproti: „Maminko, budu s tetou tapetovat.“

„Cože budeš?“ vyhrkne překvapená máma, které v tu chvíli zřejmě nedochází, že dítko má být v posteli.

„Tapetovat, teta mi to slíbila.“

Zamračený pohled, který na mě sestra vrhne, rozhodně nenasvědčuje, že by s nápadem souhlasila: „Andreo, co jste zase vymyslely za blbost. Za dva měsíce tu končíme a jedem domů. Taky nevím, jak by se tvářil domácí, až mu budem předávat byt.“

Než stačím otevřít pusu, ozve se opět neteř: „Ale já ještě nikdy netapetovala. Chci tapetovat!“

„Sklapni a mazej do postele!“ okřikne ji sestra, a když malá kotrmelína zmizí v ložnici, pokračuje na mou adresu: „Jak na tu kravinu přišla?“

Vylíčím zdroj nápadu a dodám s obavou: „Je celá ty a nedá pokoj, dokud nedosáhne svýho. Ráno zmizíš do práce, ale já tu s ní jsem celej den. Někde nějakej kousek stěny polepíme a bude klid.“

Sestra kapituluje a jen mávne rukou.

Několik dalších dnů, než dostala povolení k opuštění bytu, je Evička nejvzornější pacientkou. Bez námitek tráví čas v posteli a polyká prášky, i když se u toho hrozně kření. Konečně nastává očekávaná chvíle, kdy vyrážíme o dva bloky dál do prodejny s tapetami.

„Tak co vyberem?“ ptám se a ukazuji na stěnu plnou vzorků.

Evička však upřeně hledí na opačnou stranu, kde je obrovská fotografická tapeta krajiny se vzdálenými horami. Pod ní na stojanu leží otevřený katalog na stránce vyobrazující nějakou farmu s množstvím zvířátek. Nejedná se o fotografii, ale kresbu. Plakát vypadá roztomile, jen na stěně si ho představit nedokáži.

„Teto, ten je hezkej,“ nadšeně vyhrkne neteř.

„Brzdi, těch obrázků tam bude víc. Musíme je prohlídnout.“

Další hodinu listujeme katalogem, ale Evička vrtí hlavičkou nad každou stránkou, jež mne zaujme. Nakonec se rozhodnu pro obraz podmořského světa s obrovským žralokem bílým. Je to hrozný kýč, ale připomíná mi svět, který miluji. Nastávající boj rozhoduji ve svůj prospěch z titulu chůvy. Výsledkem je nejhorší druh pláče. Ten také zdědila po mámě a babičce. Nevydá hlásku, jen kouká a po tvářích jí stékají obrovské slzy. Po chvíli odcházíme z krámu se dvěma ruličkami tapet, kbelíkem lepidla, štětkou a kartáčem na uhlazování.

Doma nastává další problém. Pro dvě tapety formátu tři metry šíře a dva výšky, nemáme dostatečně velké volné plochy. Několikrát spolu projdeme obě ložnice a skončím u stolu v obýváku.

„Kam to dáme?“ ptám se a Evička nejprve bezradně krčí rameny, ale po chvíli zůstane upřeně zírat na strop.

„Tam?“ zkoumám, zda jsem odhadla její myšlenkové pochody.

„Do ložnice,“ potvrzuje mou domněnku, „když otevřu očička uvidím ty zvířátka. A tobě dáme žraloka.“

Je to zřejmě hezká blbost tapetovat strop, ale v té chvíli lepší nápad nemám, tak souhlasím. Začneme v ložnici, kde spí Eva s mámou, a až přijde sestra z práce, děj se vůle Boží.

Odsunout postele a přetáhnout do ložnice jídelní stůl není takový problém, ale na strop stejně nedosáhnu. Znamená to použít další stůl z kuchyně a postavit pyramidu. Konečně je vše připraveno, můžeme přistoupit k realizaci zkrášlení stropu.

Tapeta je rozdělena na díly půl na půl metru, tak jde práce rychle od ruky. Jen Evička je zpočátku zklamaná, že nemůže kartáčem díly přihlazovat, protože ani z druhého stolu nedosáhne. Nakonec však dostala tu nejdůležitější práci. Podává mi jednotlivé kusy, abychom je nespletly.

V ložnici Evy a její mámy máme polepený strop za necelou hodinu. Stěhujeme se ke mně přesvědčené, že při takovém tempu budeme do oběda hotové.

Lepím předposlední čtverec, když se za mnou ozve trochu rozklepaný hlas: „Teto, asi sem přilepená, nechce mě to pustit.“

„Propánakrále,“ vykulím oči, když se otočím a vidím Evu, jak se oběma rukama opírá o čtverec tapety natřený lepidlem, „cos to provedla?“

„Já nevím, to nějak samo. Najednou mě to přitáhlo.“

„Jasně, to samo,“ pokládám kartáč a seskakuji.

Netuším, co je směšného na tom, když někdo hupne nohou do kýblu lepidla postaveného na nižším stole, ale podle reakce Evy to bude zřejmě k popukání. Zapomíná, že je momentálně vězněm čtverce tapety a chechtá se na celé kolo. Lepidlo se rozstříkne po místnosti a pořádný šplíchanec dostane i její hlava, což přivodí další výbuch smíchu.

Mně to směšné nepřipadá. Všechny ženské v naší rodině nosí vlasy kus pod lopatky. Máme je husté, silné a přirozeně zvlněné a jsou dobrým posilovačem svalů krční páteře. Evičce ještě na rodinou délku nedorostly, ale moc k tomu již nechybí. Nyní má na temeni flastr bílé hmoty, která se pomalu roztéká na všechny strany a kalhoty s tričkem jsou plné cákanců.

„No to je hezký,“ vyděsí mě její vzhled a již si představuji reakci sestry, jestli budeme muset holku ostříhat.

„Co s tímhle?“ Evě se mezitím povedlo přilepit tapetu i na předloktí.

„To sundáme a musím ten kus nalepit, než zaschne. Ty se fofrem svlíkni, mazej do koupelny a pust si na hlavu sprchu. Budu tam hned.“

Stopaře na cestě za neteří by mohl dělat i úplný blb. Než opustila ložnici, stačila oběma nohama šlápnout do cákanců lepidla a pořídit hezky vyvedené otisky na koberci, parketách i dlažbě v předsíní a koupelně. Také zjišťuji, že příkazy dětem je třeba vydávat polopatě. Předpokládala jsem, že holka zaleze do vany, ale to samozřejmě ne. Sice se svlékla a šaty vzorově složila do komínku, jak je naučená, ale místo ve vaně stojí ve sprchovém koutě. Lepidlo z vlasů se rozpouští a bílé čůrky pokrývají celé tělo.

Jsme bez oběda a těsně před příchodem sestry z práce končíme s úklidem. Evičky vlasy jsem zachránila, jen možná budou několik dnů ještě o něco tvrdší než normálně. Fleky na koberci a parketách snad také nezůstanou.

„Tak co vy dvě?“ přelétne nás pohledem sestra.

Raději mlčíme, když vidíme, jak šlápne oběma nohama na ještě vlhký flek na koberci a zamračí se: „Co jste zas provedly?“

„Tapetovaly sme,“ informuje Evička.

„A tohle?“ ukazuje sestra na podlahu.

„No, vybryndaly jsme trochu lepidla,“ doplňuji.

„To si představ mami,“ spustí neteř, „vono to lepidlo najednou vystříklo z kýble a bylo všude. Nevím, proč to udělalo. Musela sem celá do sprchy. Vlásky mám ještě trochu tvrdý.“

„Andreo?!!!“

„Už je to v pořádku,“ snažím se uklidnit sestru, která lehce zrudla, „všechno jsme zase uklidily.“

Potom dojde k nejhoršímu. Zkoumavým pohledem přelétne obývák, nahlédne do kuchyně a zamíří do ložnice. Sedíme s Evičkou u stolu jak zmoklé slepice, očekávajíc reakci, až uvidí naše dílo.

Bylo to opravdu „dílo“ a reakce sestry je nepublikovatelná. Nakonec však musela vychladnout, když jsem jí připomněla dětství. Většina našich aktivit tehdy končila průšvihem, i když jsme vždy vše myslely dobře. Mne za dva měsíce čeká dohadování s majitelem, až mu budu byt předávat. Ale na druhou stranu, jelikož jsme sjednávaly pronájem jen na deset měsíců vypálil nám dvounásobnou činži, tak s ním budu rychle hotová.

- konec -