Vlnobití 3/3

Bylo štěstí, že jsem se ani slovíčkem nikde nezmínil, co se chystá. Zelená mříž byla už v nakladatelství – ­a­ v mém okolí nikdo nic netušil.

Blízké okolí netušilo, ale v dálce se rukopis neutajil.

Přišel dopis z Československého rozhlasu Brno. Psal redaktor Vladimír Simanov, že se dozvěděl od svého přítele Vladimíra Pazourka, že čeká v nakladatelství Blok na vydání má knížka na přírodní náměty. Prosí mě, abych dal souhlas ke čtení vybraného úryvku v jeho pořadu Zelené ozvěny, který vysílá každou neděli dopoledne ve čtvrt na jedenáct.

Jak jsem ta slova četl, jako by je v nadzemských sférách provázel zpěv andělů: ještě není na světě nakladatelská smlouva a už je o mé nezrozené děcko kdesi zájem. Vladimíra Pazourka znám z jeho přírodních a válečných povídek. Jistě je jedním z těch mně neznámých odborníků, kteří mé dílo mají posoudit.

Umíš si představit, co jsem do toho rozhlasu odpověděl.

V tu neděli, kterou mi pan Simanov označil, vzal jsem tranzistorák a jel vyhledat samotu, abych měl nerušený poslech.

Kam jinam mě to mohlo táhnout, než na Zadní hory?

Našel jsem si tichý, světu vzdálený plácek na kamenitém hřebeni s dalekým výhledem. Znáš to tam, okolo vede cesta dolů ke staré jedli, co na ní ostříži vyvedli mladé. V tom kamení nahoře, do nějž jsem z cesty odbočil, je dnes hotový a neprůhledný les, tenkrát to byla nízká, řídká kultura, utápěla se mezi balvany, kterých si teď u pat již vzrostlých smrků sotva všimneš.

Skrčil jsem se do mechového hnízda mezi dva pláty jemnozrnné grafitické ruly – hrály barvou šedivou až do černé –, naladil si brněnskou stanici, poslouchal hudbu, neboť do začátku pořadu ještě chvíle scházela, a díval se přes údolí, z nějž vystupovala jen stařečská kostelní věž a pár červených střech, a přes Mastník na kopci k Horňáku, Kaňhoře a dál, až na druhý konec polesí. Tam na neporušeném obzoru dálkou zmodralé Klučovské hory, kousek pod vrcholem, zavadil jsem o maličkou třísku, starý modřín, co byl tenkrát, před vysílačem, jediným jejím znamením, když přežil pád starého lesa vichřicí před čtyřmi desítkami let. O něm jsem před časem n­apsal do podnikových novin Jihomoravské lesy malou lyrickou prózu. Pak mi přišel od lesáků ze sesterské redakce Severomoravských lesních novin z Krnova dopis a v něm nesmělá poznámka, že by také rádi něco ode mě otiskli. Tehdy jsem se ještě domníval, že je vše teprve přede mnou a můžu si dovolit plýtvat příležitostmi. Vymluvil jsem se na pracovní povinnosti, že psaním se nemůžu a nechci příliš rozptylovat, že toto byl jen okamžitý nápad.

Ve skutečnosti však jsem již v té době nesměle pomýšlel na to, že jednou začnu pracovat na naplňování tohoto svého snu, na jehož veřejný ohlas tady dnes čekám.

Kterou ukázku asi pan Simanov pro čtení vybral? Kéž se za ni nemusím stydět!

Z tísnivé nejistoty mě vytrhl velice známý hlas.

Propána! Ladislav Lakomý!

Jen jsem se víc vtiskl do kamenného hnízda a nastražil uši.

Pan herec dvěma třemi větami představil posluchačům „mladého“ lesníka (mně táhlo na čtyřicet), jenž se stará a taky tak trochu bojí o svůj milovaný les. Nato začal tím svým trochu drsným a trochu hladkým, konejšivým hlasem číst úryvek ze Zelené mříže. A já jsem poznával svá slova, své věty – a ony­ zněly tak, jak měly: hladily, uklidňovaly, vyzývaly, obviňovaly, a byly skutečné, teplé a živé, právě takové, jak jsem si je při psaní představoval.

Věděl jsem dopředu o každém slovíčku, čekal na ně a slyšel je zaznít přesně, jak mělo. Slova plynula rozvážně, s důrazem, nebyla herci na překážku, ani se mu neprotivila, hrál si, mazlil se s nimi, šla mu z úst hladce, jako by právě teď napadala jemu samému.

Hlas z čistě naladěného rádia se zvučně nesl nad nízkou kulturou a­ o kousek dál jej pohlcovaly huňaté skupiny mlaziny a vyspělých náletů.

Byla to část z prózy Vyznavač léta, v níž Radek za letního jitra přemýšlí o svém vztahu k lesu, o tom, jak rád by mu vrátil aspoň tolik, kolik on mu poskytuje, a jinak než prací to neumí. O tom, jak se strachuje o jeho budoucnost, o lítosti, že otravujeme Zemi, o studu, že i sám se toho dopouští. Úryvek má končit emotivním zvoláním „Odpusť!“, a že by nejraději „s rozpřaženou náručí padl na celé to lesní pásmo odtud až po Záhoří a objal je. Pevně, navždycky.“ Toužil jsem, aby dočetl až sem – a­ dočkal se.

Napětí skončilo.

Bylo to poněkud delší, než jsem čekal, ale pro jednou jsem zahnal pocit, že někoho zdržuji, naopak bych byl rád poslouchal dál. Umělecký přednes velkého herce mě uchvátil. S mrazením jsem si představoval vzdálené neznámé, nesměle si domýšlel, jak se tváří, co cítí, na co myslí, věřil v to lepší a byl šťastný.

Tu mi ale zatrnulo: A co ti blízcí, ti co mě znají? Se vším všudy? U nich uhlazená slova stěží najdou porozumění.

„Ale snad,“ snažil jsem se tupit ostny pochyb, plný čerstvě nabyté naděje, „snad přece se některé háčkem zachytí.“

*

To veřejné čtení nebylo poslední, redaktor Simanov mě žádal znovu a znovu a já jsem mohl poslouchat další úryvky z dosud nevydané knihy, vysílané do světa po lahodném hlasu Ladislava Lakomého. Už jsem zůstával doma, poslouchala také Jaruna, někdy i třináctiletý Pavel a desetiletá Helenka. Co si mysleli, neprozradili a zeptat jsem se nedokázal, jen jsem pokoutně četl v jejich obličejích.

Avšak ani číst jsem asi dobře neuměl. Abych zvěděl víc, nezbývalo než počkat, až knížka vyjde.

Po každém vysílání pošťák přinesl mírný honorář, dvě stě až tři sta korun.

Štěstí mě dál provázelo, nikdo na odpovědných místech, jak se mi zdálo, nic netušil, dokonce ani, když se u nás na polesí natáčel celý třičtvrtěhodinový pořad do rádia.

A pak, v září 1974, kniha vyšla, a já jsem si mohl dosyta užívat pozornosti přátel. Zaskočený, avšak ihned se vzmuživší Jarda Klivan, náš vedoucí účetní, vykoupil všechny výtisky v jednom z třebíčských knihkupectví, prodával je na lesním závodě a kolegové si za mnou přicházeli pro podpis a věnování.

Paní Čížková mi při jedné mé návštěvě na ústředí tajemně špitla, že velký náměstek Chmelík chodí kolem ní přes podatelnu strašlivě zakaboněný.

„Nevím, proč se tak užírá,“ divila se, „kdyby řekl Klivanovi, ten jistě ještě nějakou knížku má.“

„Myslíte, že se mračí kvůli té knížce?“

„Bez debat. To vidím.“

Po čtrnácti dnech mi hned ve dveřích vítězně oznamovala, že za ní přišel s prosíkem, aby mu tu svou půjčila. „Prej, jestli už ji mám přečtenou,“ hlásila celá ruměná, „řekla jsem, že mám, a ne jednou, a že se mu jistě taky bude líbit.“

„Vy jste mu ji půjčila? No, to je gól!“

„Neměla jsem?“

„Ale jo, jen ať si ji přečte.“

Tehdy mi ještě nenapadalo to nejhorší. Jenom jsem si říkal: Jestlipak se tam pozná a jak mu to asi bude po chuti?

Byl jsem toho dne právě v účtárně, když tam přišel rozjařený ředitel Hofmann přečíst děvčatům recenzi Zelené mříže, jež vyšla v nejprodávanějších novinách, Rudém Právu. Poslouchal jsem a zjistil, že skrytým narážkám recenzent neporozuměl. Nic divného, vysvětloval jsem si, dostala se mu do ruky kniha neznámého autora, nikdo ho nevaroval a on nemohl předpokládat, že v této téměř již stabilizované době pustí ještě cenzor do oběhu dílo nežádoucí osoby. Při čtení se dal ovlivňovat jen textem, ten se mu líbil, a proto v článku nešetřil chválou.

Recenzent nerozuměl, ale rozuměli jiní. A ti kdo se domnívali, že mě dobře znají, nacházeli na stránkách knihy dokonce víc, než jsem tam dal. Žasl jsem nad jejich objevy, když mi je po straně spiklenecky sdělovali.

Nakonec proč ne?, vysvětlil jsem si jejich přebujelou fantazii, ještě neuplynula tak dlouhá doba, podvědomě v knížce hledají mé minulé postoje. A možná i své.

*

Že si knížku přečetl náš náměstek Chmelík, vedlo k již známým důsledkům pro nakladatelství. Ale to mu nestačilo, jeho touha po pomstě šla dál: poslal anonym též na podnikové ředitelství Jihomoravských lesů. Zjistil to Vladimír Hofmann na jedné poradě v Brně. Podnikový ředitel tam četl ředitelům závodů z jakéhosi zmačkaného papírku varování před knihou „Zelené šero nebo tak nějak“, kterou měl napsat n­ějaký – chvíli prý to luštil – V­oškr… či Veškrna, vyloučený při prověrkách ze strany.

„Dobrá reklama, ne?“ smál se Vladimír, „někteří si to poznamenali a potom knížku v knihkupectvích po Brně sháněli.“

To nebylo všechno. Doneslo se mi také, že kdosi, nejspíš sekretářka okresního tajemníka vládnoucí strany, nedala si do správné politické souvislosti mé příjmení – n­a Třebíčsku běžné – a za erární peníze­ koupila tři knížky ve slušivém zeleném přebalu jako vánoční dárky, jimiž měli být odměněni zasloužilí funkcionáři na slavnostním výročním zasedání.

Předání pochvalných diplomů a k nim přiložených balíčků proběhlo důstojně, načež schůze podle plánu pokračovala. Brzy ji však narušilo rozčilené šeptání: „Koukni se, člověče, dyť to je on, ten od lesů, ten náš, ten vyloučenej! Jak se to mohlo stát? Kdo to dovolil? Jak mu mohla vyjít kniha?“ Vzrušený šepot vyvolal zvědavost u sousedního stolu, i u dalšího, ozývalo se šustění – a­ skutečně: rozbalené dárky vyjevily fatální omyl úřednice.

Bohužel, co bylo dál, v tom se sporé a zmatečné zprávy rozcházejí. Neví se ani, zda byly knihy odměněným ponechány, anebo je museli odevzdat ke spálení na hranici.

Zcela utajit se však to ostudné faux pas nedalo. Všelijak okleštěné prosáklo na veřejnost, přetřásalo se u táborových ohňů a ke mně se dostalo p­řes lidové myslivce, kteří to jako senzaci přinesli ze zimní naháňky na divočáky.

Jak jsem se s nimi ulehčeně zasmál!

Dodnes nemůžu být dost vděčný osudu za to, jakou satisfakcí se mi stala ta poťouchlá náhoda a jakou mi byla vzpruhou mysli v tak pokročile „znormalizované“ době – n­a počátku roku 1975.

Brzy nato má a Vaškova idylka na polesí skončila. Dosavadní organizace státních lesů se rozpadla. V nových hranicích, jen přibližně navazujících na ty původní, vznikaly nové, větší lesní závody a nová, větší polesí.

Tak i ve státních lesích dospěla normalizace k vrcholu své křivky.

Pro mě se nic nezměnilo, jenom nastaly všední bojové hrátky s novým nadřízeným, vrchností trpěným alkoholikem.

Ale to už není moc zajímavé.