To není moje sestra!

Námět o tom, jak se pro dvě děti promění nevinná dětská hra - skákání panáka - v hrůzostrašný zážitek, jsem nosil v hlavě pár let. V lednu 2014 mi ho má tehdejší partnerka Adela Hrivnáková  pomohla definitivně domyslet a hodit na papír. Stejně jako u předchozí podobné Třídy smrti se příběh (ještě téhož roku) dočkal dvou věrných a velmi zdařilých reinkarnací v jiných médiích a to komiksové (nakreslené opět Lenkou Šimečkovou) a filmové (opět natočenou Pavlem Soukupem, najdete na YouTube). Povídka záhy vyšla v hororovém e-zinu Howard a také v Pevnosti - což bylo poprvé, co jsem za otištění nějaké své povídky dostal honorář.    

To není moje sestra!” odsekl Michal, zatímco si spěšně zavazoval tkaničky u tenisek. Před chvílí domyl nádobí po nedělním obědě a letmým pohledem z okna zjistil, že všichni kluci už jsou na hřišti a čutají si tam s Peťanovou mičudou. Soňa a ostatní holky z jejich bloku zatím opodál skákaly panáka. To poslední, co potřeboval, bylo, aby ho Karin zdržovala a aby si z něj kluci dělali srandu, že jí musí dělat chůvu.

Tahat se s mladší sestrou by byla otrava, i kdyby byla jeho vlastní, což nebyla. Dobře věděl, že mu o to máma řekne a že odsekáváním si nijak nepomůže a že tím jen mámu naštve, ale bylo mu to jedno. To, že nechala tátu odejít a pak si ještě přivedla domů cizího chlapa s malou holkou, nebylo k Michalovi fér, tak proč by on měl být fér k ní.

Když k němu ale máma vykročila, aby ho odvedla do pokoje a udělila mu již důvěrně známé kázání na téma „vím, že je to pro tebe těžké, ale tohle už jsme spolu probírali…”, radši houkl na Karin, ať sebou teda hodí. Už tak měl zpoždění a nechtěl ho ještě zbytečně zvětšovat.

Aby se vyhnul blbým poznámkám kluků, tak aspoň Karin na schodech utekl. Když ale vyběhl před dům, zarazil se. Na hřišti svíraném ze všech stran vysokými paneláky nikdo nebyl.

Nejdřív ho napadlo, že se buď hraje schovka, nebo že si našli nějakou zábavu někde opodál. Možná ve vedlejší ulici zrovna někdo dostává nakládačku, nebo ti dva starší bráchové ze sousedního bloku zase jednou vytáhli tu svou kruťáckou motokáru posvařovanou z trubek a všichni tam očumují. Když ale zklamaně vykročil k prolízačkám, všiml si něčeho divného.

Na hřišti zůstaly ležet všechny hračky. Peťanův míč, který Peťan nedal z ruky, protože ho dostal od táty, který většinu roku pracoval někde v zahraničí, a s míčem si Peťan připadal, jako že je táta s ním. Radkovo kolo, na které se Radek bál sednout, protože prý bylo kdovíjak drahé, a tak ho radši všude jen vodil a proto si z něj všichni kvůli tomu dělali srandu. A vedle panáka se válela i švihadla holek.

Vtom k němu doběhla Karin.

„Kde jsou všichni?” zeptala se udýchaně, ale bez stopy výčitek v hlase.

„Nevim,” odsekl jí Michal, naštvaný hned natřikrát – že mu všichni někam zdrhli, že se s ní musí bavit a že nezná odpověď.

„Ale mají tu věci,” konstatovala Karin briskně.

„Nejsem slepej,” zasyčel na ni a pátravě se rozhlížel po okolí.

Díkybohu Karin upoutal panák, rozběhla se k němu a nechala Michala v klidu přemýšlet. No, úplně v klidu ne.

„Jedna, dva, tři…”

Zatímco za jeho zády poskakovala po jedné noze a nahlas to komentovala, sebral Michal Peťanův míč a párkrát si s ním zamyšleně hodil o zem. Čekal, že se Peťan každou chvíli přiřítí, míč mu vyrazí z ruky a začne na něj řvát, co mu na něj hrabe. Pitomec. Zasloužil by si, aby mu ten blbej míč někam schoval a pak se mu smál, jak z toho vyšiluje. A přesně to taky Michal udělá.

„…čtyři, pět, šest, …”

Michal se škodolibě usmál a rozhlédl se, kam by míč schoval. Peťan se může vrátit každou chvíli, takže jen někam blízko. Na hřišti moc schovávaček nebylo, vlastně bylo široko daleko zoufale přehledné, takže Michalovou první a poslední volbou byl jeden z kamenných přístavků na popelnice při jeho okraji. Peťan se zblázní, až najde svůj míč vyhozený ve smetí.

„…sedm, osm, de-”

Už se tam chtěl s míčem rozběhnout, když periferním viděním zaznamenal, že Karin s ním na hřišti není.

Přísahal by, že ještě před vteřinou ji slyšel, jak dva metry od něj poskakuje v těch svých teniskách po betonu. Nebyla šance, že by za vteřinu dokázala doběhnout ze středu prostorného hřiště k nejbližšímu úkrytu, který skýtala řídká hradba stromů po obvodu parku. Nedokázala by to ani za pět a navíc by ji přitom musel slyšet. Ale byla pryč. Zůstal po ní jen mončičák, kterého si položila na zem vedle panáka.

Jako po ostatních.

Z toho holého faktu Michalovi přeběhl mráz po zádech.

Jen klid, všichni se před tebou prostě někam schovali, ujišťoval sám sebe. Schovali se, než jsi přišel, a pak někdo z nich zamával z úkrytu na Karin, ona si počkala, až jsi nedával pozor, a pak se k nim přidala. Aby tě vytrestala za to, žes ji nechtěl vzít ven a žes jí utekl na schodech. I když ne, to se Karin nepodobá. Udělala to spíš z legrace.

Pomalu přešel přes panáka.

Jasně, jsou zalezlí v některém z přístavků na popelnice nebo za zaparkovanými auty. Když na ně nebo na Karin zavolá jménem, nebo je půjde hledat, budou z něj mít srandu a on prohraje. Chtěl Peťana napálit, jenže Peťan napálil jeho, ještě než jeho míč vůbec zvedl.

Michalův pohled padl na Radkovo kolo.

Jenže udělali chybu. Nechali mu tady svoje poklady. Jak dlouho vydrží Radek v úkrytu, když si teď sedne na jeho drahocenné kolo a začne se tu na něm projíždět?

Michal se opět škodolibě usmál. Vítězně se rozhlédl po okolí a-

-polekaně sebou trhnul.

Dva metry od něj na začátku panáka stála otočená zády k němu Karin.

„KARIN!” vyštěkl na ni naštvaný, jak ho vylekala.

Neodpověděla mu. Ani se nepohnula. Jako by ho vůbec neslyšela. Jak se za něj dostala tak rychle, navíc aniž by ji zaslechl?

Uvědomil si, že má v rukou míč, napřáhl se a nijak silně ho po Karin hodil. Míč ji trefil přesně mezi lopatky a odrazil se od ní jako od zdi.

Dál tam stála jako socha. Co to na něj hraje?

Vykročil k ní, ale skoro okamžitě mu nohy ztěžkly neurčitým, ale o to silnějším pocitem, že něco není v pořádku. Váhavě k ní došel a zůstal stát.

„Karin?”

Žádná odpověď.

Pomalu zvedl ruku, aby Karin vzal za rameno a otočil k sobě, když mu hlavou bez dalšího vysvětlení blesklo, že to není dobrý nápad. Zaváhal, zase ruku stáhl a radši Karin obešel.

Vypadala normálně, až na to, že tvář měla zmrtvělou nepřítomným výrazem. Jako vypnutý robot, napadlo ho. Takhle ji ještě nikdy neviděl.

„Karin?” zaškrábalo ho její jméno ve staženém krku. Pocit, že něco není v pořádku, sílil. Dýchá vůbec?

Přidřepl k ní a znepokojeně se jí díval do prázdných očí.

Vtom se prudce nadechla a rozkašlala se. Lekl se a padl na zadek. Její oči ožily, zamrkaly a okamžitě se zavřely. Ruce k nim nemotorně vystřelily, aby je ochránily před… denním světlem? Chvíli se kolem něj dezorientovaně motala, než se uklidnila a s přivřenýma a stále ještě pomrkávajícíma očima se rozhlédla. Znovu k nim zvedla ruce, tentokrát pomalu, a zkoumavě si je prohlížela, otáčela jimi a krčila na nich prsty.

Zvedl se ze země, oprášil si kalhoty a ruce a napjatě si ji prohlížel.

„Karin?”

Konečně se na něj podívala a bylo vidět, že si ho v duchu snaží někam zařadit. Trvalo věčnost, než zastřeně hlesla jeho jméno.

„Míšo?”

„Kam… kams to zmizela?”

Ta otázka ji vzpamatovala. Rozhlédla se a když za sebou uviděla panáka, ukázala na něj.

„Tam,” řekla.

Michal očima zmateně následoval její prst. Co viděl, byl obyčejný panák, kterého si tu holky z jejich ulice v čele se Soňou běžně kreslily křídou, a pak po něm poskakovaly s rozpaženýma rukama sem a tam. Vypadaly přitom jako letadla rolující po letištní dráze na její konec, kde, místo aby vzlétla a zmizela v mracích, se otáčejí a rolují zase zpátky na začátek. Něco tak vadného mohlo bavit fakt jen holky.

„Kam?” zeptal se nechápavě.

„Na to druhý hřiště,” vydechla Karin a oči se jí rozzářily.

„Jaký druhý-”

„Je tam druhý hřiště,” vychrlila ze sebe vzrušeně, „je o moc větší a lepší než tohle a je tam o dost víc prolízaček, ale hlavně je uprostřed obří cirkus a okolo něj jsou klece s tygrama, co řvou, a taky opicema a můžeš se tam projet na slonech nebo poníkách a taky je tam velkej bazén s velkým tobogánem a vodotryskama a v každým rohu je stánek se zmrzlinou a-”

„Co to sakra meleš?” přerušil ji podrážděně, „kde?”

„No tam, na druhý straně,” vyhrkla s očima navrch hlavy a znovu ukázala panáka. Přesněji na poslední dvojpole panáka s osmičkou a devítkou, které tvořilo jeho hlavu a kdyby byl Michal starší, nepochybně by ho napadla podobnost s levou a pravou mozkovou hemisférou. V jedenácti, ale o nějakých hemisférách neměl tušení a z místa, kde stál, mu panák připomínal spíš starý klíč než člověka. „Dostaneš se tam, když doskáčeš na konec.”

„No jasně.” Pohrdavě se na ni ušklíbl, ale její přesvědčený pohled, ho mátl. A nejen to. Karen a její otec bydleli u nich doma už půl roku a za tu dobu u ní žádné sklony k podobnému dětskému fantazírování nepozoroval. A jestli si z něj jen dělala legraci, proč se mu ani jednou nevysmála, když se jí ho podařilo dvakrát během jedné minuty k smrti vylekat? Sice jí nic z toho, co tady plácala, ani na vteřinu nevěřil, ale…

„Tak to zkus a uvidíš!” trvala na svém.

„To určitě,” sebral ze země s předstíranou lhostejností míč, otočil se k ní zády a chystal se ho vstřelit do koše.

„Ale všichni ostatní tam už jsou!”

Zarazil se uprostřed hodu.

„Cože?”

„Všichni už tam dávno jsou, skočili tam, ještě než jsme přišli! Nejdřív se tam prej povedlo skočit Soni, a když se vrátila, řekla to ostatním a kluci jí nejdřív nevěřili, ale pak to zkusili taky a teď tam blbnou na tobogánu a holky si prohlížejí cirkusovej zvěřinec! Mají v něm slona jako kráva!”

Slona jako kráva. Díval se do jejích očí, upřímně rozzlobených, že jí nevěří. Pak se podíval na míč ve své ruce. Na Radkovo kolo. Na švihadla v trávě. A na panáka.

Sedm letadel rolujících po devíticiferné letištní dráze a tentokrát na konci vzlétajících.

Opravdu uvažuje o tom, že by mu mohla říkat pravdu? Podíval se na ni a-

Na zlomek vteřiny se mu zdálo, že její očí už neplanou spravedlivým dětským hněvem, ale jakýmsi nekonečným hladem. Překvapeně zamrkal a v tu ránu to bylo pryč. Pokud to tam tedy kdy bylo.

Jeho zmatek a panika dostoupily vrcholu, když vtom nad nimi zahřmělo. Oba jako na povel zvedli hlavy k zakaboněné obloze nad sídlištěm. Vypadalo to na pořádnou letní bouřku, která aspoň na chvíli spláchne uplynulý parný týden. Všiml si, že Karin vrhla na panáka ustaraný pohled.

„Musíme domů,” řekl a snažil se, aby v jeho hlase nebyla znát obrovská úleva.

„Bojíš se, co?” odpověděla mu posměšně.

„A čeho asi?”

„Skočit. Já jsem mladší než ty a jsem holka a skočila jsem tam, ale ty-”

„Jasně. Bojím se doskákat si do toho tvýho cirkusu pro zmrzlinu,” vysmál se jí, odhodil míč a odcházel k jejich domu. S každým krokem se cítil lehčí a lehčí. „A proč jsi mi vlastně odtamtud nějakou nedonesla?”

„Seš posranej strachy. Seš posranej strachy až za ušima.”

V okamžiku měl nohy zase jako z olova. Udělal ještě dva kroky a pomalu se zastavil. Ne proto, že by ho vyhecovala, což byl nepochybně její cíl. Ale proto, že tohle by Karin nikdy neřekla. Zatímco on na ni doma celou dobu pohlížel jako na vetřelce a nijak se tím netajil před ní, ani před mámou, Karin k němu od prvního dne vzhlížela jako k vysněnému staršímu bratrovi. Nic na tom nezměnilo ani to, že pro ni za toho půl roku neměl jediné hezké slovo a nevynechal jedinou příležitost, jak jí dát najevo, že tu není vítaná. Nejmíň tisíckrát se na ni utrhnul, když si s ním chtěla hrát, vysmál se jí nebo jí rovnou utekl, přibouchl dveře před nosem nebo schoval věci. Ani jednou na něj nežalovala, jen smutně odešla a za chvíli se s ním zkusila skamarádit znova, zase marně. Věděl, že to není její vina, ale lítost k ní si nemohl dovolit. Každopádně napadnout ho tak, jak se o to právě pokusila, to se jí ani trochu nepodobalo.

Ale nešlo ani tak o to, co řekla, ale hlavně jak to řekla. Protože, i když se s klukama takhle hecovali v jednom kuse a ani trochu přitom nešetřili city toho druhého (což obvykle mívalo za následek nepřátelství na život a na smrt trvající až tři hodiny), ještě nikdo po něm podobnou urážku neplivl s tak ledově nenávistným opovržením a jízlivým posměchem jako teď.

A v neposlední řadě by Karin nikdy neřekla sprosté slovo.

Najednou si byl naprosto jistý, že ať už za ním stojí a zabodává se mu očima do zad kdokoliv, Karin to není.

Znova zahřmělo, tentokrát silněji.

„Sračko.”

Zrcadlila se v prosklených dveřích jejich domu. Byla příliš daleko, než aby jí bylo vidět do tváře, ale to mu náhodou vyhovovalo. Bál se toho, co by snad mohl uvidět.

„Tak co uděláš, sračko?”

Stáli tam jako dva pistolníci chystající se na střelecký souboj. Jen očima se rozhlédl po panelácích okolo, jestli v některém okně neuvidí nějakého dospělého, kterého by si mohl přivolat na pomoc. Pár oken bylo otevřených, ale nikoho neviděl.

„Jen to zkus,” ozvalo se za ním klidně, „budu pryč dlouho předtím, než se sem dostanou.”

Další, ještě silnější zahřmění.

Michal zavřel oči. Sedm letadel rolujících po devíticiferné letištní dráze a tentokrát na konci vzlétajících. A za nimi roluje ještě jedno, osmé letadlo – Karin. Vzlétá, ale zase se vrací. S novým pilotem. Vrací se pro poslední, deváté letadlo. Pro něj.

Co se stane, až odletí poslední letadlo?

Co ten starý klíč odemyká?

Otevřel oči a jako by mu srdce probodl rampouch.

Stál té věci tváří v tvář. Pořád to vypadalo jako Karin, ale on už ji v tom neviděl. Viděl jen neživotnou dětskou masku, z pod níž se do něj zavrtávaly dvoje nelítostné, hladem šílené oči.

„Skoč,” přikázala mu ta věc drtivě autoritativním a nesmlouvavým tónem. Pak ustoupila stranou a uvolnila mu výhled na panáka. Zíral na něj a cítil, jak ho panák vtahuje, jak kolem něj ohýbá realitu – prostor, zvuk i čas – do jakéhosi tunelu, na jehož konec nešlo dohlédnout.

Už se do něj chystal vkročit, když se celý tunel prudce zavlnil. O několik kroků ucouvl a zmateně se rozhlédl.

Jako ve snu viděl tu věc, jak zvedá oči k zatažené obloze a pak se znepokojeně ohlíží na panáka na zemi. Podíval se taky a uviděl, že beton kolem panáka je posetý prvními dešťovými kapkami a že vně i uvnitř jeho čar rychle přibývají další.

„SKOČ,” opakovala ta věc ještě tvrději a už se ani nenamáhala maskovat svůj skutečný – podmanivě dunivý – hlas hlasem jeho nevlastní sestry. Podařilo se mu uhnout jejímu hladovému pohledu a ucouvl o další krok a pak ještě o jeden. I v příšerném strachu, který ho svíral, si uvědomil, že té věci dochází čas, protože déšť hrozí každým okamžikem spláchnout letištní dráhu obousměrně propojující jejich světy. To poznání zasadilo jeho strachu rozhodující ránu. Jako kdyby byl ve svěrací kazajce a právě se mu z ní podařilo vysvobodit jednu ruku.

„SKOČ!” zaduněla ta věc, „SKOČ NEBO SVOU SESTRU UŽ NIKDY NEUVIDÍŠ!”

A najednou…

…vyprskl smíchy.

A smál se čím dál víc, za chvilku už řval smíchy jako blázen, který nemůže a ani nechce přestat. S každým dalším výbuchem smíchu ze sebe vykašlával zbytky hrůzy, která ho ještě před chvílí ochromovala, jako ze sebe zachráněný tonoucí vykašlává vodu. Smích mu zalil oči slzami a tak neviděl, jak ta věc ztuhla a vrhla na něj uštvaný, nevěřícný pohled. Ale to ani nemusel. Dokázal si to živě představit a ta představa ho znovu rozeřvala smíchy a div ho neroztrhla.

Ta věc se sem dnes tajně proplížila z nepředstavitelné dálky a nepozorována nastrojila zákeřnou past, do níž během chvilky ulovila osm dětí, kterými se nutně potřebovala nakrmit. Byla mnohem starší, mnohem silnější a mnohem chytřejší než on nebo jakýkoli dospělý a nezastavila se před ničím. A přes to všechno s ním – osamoceným vyděšeným klukem – právě prohrála.

Konečně se mu podařilo potlačit smích, utřel si slzy a podíval se jí do překvapených očí.

„To není moje sestra,” odpověděl jí pobaveně.

Několik dlouhých vteřin na něj zírala. Pak pochopila – v tu chvíli se jí zdálo, že v něm zahlédla něco, co jí bylo povědomé.

Triumfálně se díval, jak se ta věc rezignovaně obrací k panáku a vrací se skrz něj do svého světa těsně před tím, než dešťové kapky jako kyselina definitivně rozežraly čáry křídou. Pak sebral ze země míč a s úsměvem odcházel z hřiště domů.

I když se spustil hustý liják, nespěchal.

Tahle bouřka měla spláchnout uplynulý parný týden, ale co se jeho týkalo, spláchla celého uplynulého půl roku.

---