TD - Rychlý zásah

Kdo rychle dává, dvakrát dává.

Rychlý zásah

Večer jsme si normálně hrály a pak šly spát. Moje sestra a já.

V noci mě vzbudila maminka: „Zdeňko, Věruška má velice vysokou horečku, běž si k ní sednout a kdyby chtěla dělat nějaké blbosti, tak jí v tom zabraň. Před chvílí říkala, že vidí moře, nevím, co se může stát. Já jdu do budky zavolat doktora.“

Šla jsem k Věrce. Ležela na posteli a dívala se na sklo u dveří, ve kterém se odrážely odlesky od svítícího se lustru. Její dech byl hlasitý, obličej rozpálený dočervena. Nic neříkala, jen ležela. Tak jsem si vedle ní sedla a čekala. Sestra občas oči zavřela a pak je zase otevřela. Čas jsem nevnímala.

Maminka i doktorka přišly současně.

Doktorka vyšší postavy spěchala k Věrce s očima už zdálky upřenýma na ni.

„Kolik jste říkala, že měla teplotu?“
„41,5 °C“
„Dala jste jí studený zábal na celé tělo, to jste udělala dobře. Hned jí píchnu antibiotika,“ a otevřela tašku. „Mělo by to zabrat. Jestli máte v ledničce cokoli mraženého, dejte mi to, přiložím jí to ještě na nohy.“

Věrčiny nohy zabalené do tvarohu dostaly ještě mraženou zeleninu a paní doktorka napsala recept do lékárny. Věrka mezitím spolkla několik lžiček čaje.

                                                                                     _ _ _

Sestra začala dýchat klidněji a teplota klesla. Doktorka, která seděla v křesle u stolku, se rozhodla odejít. „Myslím, že to bude dobré, ale kdyby něco, tak volejte.“

Ale jak vstala, při své výšce narazila hlavou do lustru. Skleněné koule se rozhoupaly a zacinkaly na rozloučenou.

A byla pryč.

„Ta ženská byla zázrak,“ řekla mi maminka. „Představ si, že jsme se spolu setkaly u dveří. Nechápu, jak to tak rychle stihla. Musela utíkat k autu i od auta.“

„To asi utíkala, protože když přišla k nám, byla zadýchaná,“ řekla jsem.

„Toho jsem si vůbec nevšimla. A venku jsem ji také neviděla, až u těch dveří. Byla tma a měla jsem jiné myšlenky. Když se mně představila, nemohla jsem tomu uvěřit.“

Věrka se uzdravila a život plynul dál. Ale kdykoli přijde řeč na vysokou horečku, je tato paní doktorka vzpomenuta a všem naslouchajícím vykouzlí naději v očích a úsměv na tváři.

Povodeň 1997

Probudilo nás hučení. Co to může být? Vítr? Pohled z okna nám připravil podívanou, kterou jsme ještě neviděli. Mezi domy tekla voda. Nebyla zatím úplně všude a zoufalí majitelé aut se snažili přeparkovat, jak to šlo.

„Honem do sklepa. Podíváme se, jestli můžeme něco udělat!“

Šli jsme po schodech. Jestli výtah nešlo přivolat nebo nás napadlo, že bychom s ním neměli jezdit, to už si nepamatuji.
Paní Čolková z prvního patra na nás volá: „Kola si dejte na můj balkón, mám ho prázdný!“
Je hodná. A pohotová. Celý život pracovala v kojeňáku.

„Buch, buch buch!“ Otevřela jsem dveře a za nimi byl domovník.
„Nikdo nejezděte výtahem. Rychle vařte než vypnou elektřinu a plyn.“

Vařili jsme a pekli, rozdávali maso z mrazáku.

Po městě začal jezdit člun.

Za dva dny byl i chleba z Polska. Přes ulici, kde tekl velký proud vody, někdo upevnil lano, aby si pro potraviny mohli přijít i lidé z druhé strany bývalé ulice, tehdy řeky.

                                                                                  _ _ _

„Buch, buch, buch!“ Otevřela jsem dveře a za nimi byl domovník.
„Voda klesá. Půjdeme vymetat vodu ze sklepa, aby s sebou odnesla i to bahno. Pojďte hned.“