Kriminálník 3/5

Když jsem pana Hloucha potkal naposled – řadu let před naší návštěvou u nich –, jel na kole od osady Veverka domů do Rokytnice. Už do lesa nechodil, bylo mu sedmdesát. Zeptal jsem se, jestli mu není dlouhá chvíle, že ho zas rádi zaměstnáme.

„Kdepak. Už toho bylo dost.“

„Co děláte s tolika volným časem?“ zeptal jsem se neomaleně.

„Ale to já se nenudím,“ řekl se sebejistým úsměvem, „nikdy se nudit nebudu. Můžu se víc věnovat bráchovým děckám, obě studujou, tak jim pomáhám. A mám konečně čas na malování.“

Vida, co se dozvídám! Žádný jeho obraz jsem nikdy neviděl.

„Moc málo se známe, ani nevím, že malujete.“

„Nic zvláštního, maluju si jen tak pro sebe. Ale baví mě to. A víte, kolik toho teď musím přečíst? To jsou stovky knih, ke kterým jsem se zatím nedostal. Když mám trochu času, maluju nebo čtu. Do smrti se mi nemůže podařit přečíst, co bych chtěl.“

Tolik slov v jednom proudu jsem od něho dlouho neslyšel. Záleželo mu asi na tom, aby mě neodbyl moc stroze, proto jsem se dozvěděl cosi navíc.

Přestal jsem ho přemlouvat. Místo toho mě napadlo, že k tomu čtení mu něco přidám. Vozil jsem tenkrát v kufru škodovky pár kousků Kouřových znamení. Byly teprve pár měsíců na světě.

„Jestli vás neurazím, něco bych vám dal.“ Vyndal jsem knížku.

Jenom zamrkal.

Ví, nebo neví o té první, co mi vyšla kdysi, před lety? Nebo ji dokonce četl? Sám jsem se jí nechlubil a on se nikdy nezmínil.

Poznal jsem, že touto ho určitě neurazím. Na kapotě jsem do ní vepsal věnování a knížku mu podal. S díky přijal. Překvapení nedal najevo, ale byl jsem si jistý, že si ji přečte. Byl to dobrý pocit.

*

Takés tu knížku četla. Vzpomeň si, jak tě v ní popudila věta: „Rouhavě se mi zdá, že bych teď pod těmi stromy bez rozmýšlení přijal smrt a pokládal bych ji za rozumnou tečku za životem.“ S tou větou tě nesmířilo ani naléhavé zvolání, co hned následovalo: „Umřít? NE­! Důležité je žít. Žít pod těmi stromy.“ Nechtělas přijmout, že mě tam v lese myšlenka na smrt vůbec napadla. A já jsem ti zas neuměl vysvětlit své bezvýhradné podlehnutí, odevzdání se do jeho majestátu, jež p­ro mě b­ylo po onom namáhavém a úspěšně prožitém dni jen přirozené. Vždyť co mi tam scházelo? Byl večer a byl jsem s ním sám, tak čemu se tu dá nerozumět?

Vzpomeneš si ještě, jak jsem tě zavedl do probírkové tyčoviny pod křižovatkou na Zámecké – říkáme tam Za rolima – n­edaleko závory, jež brání vjezdu do lesa od Starče a Rokytnice – i­ pan Hlouch měl od ní klíč –, a­bych ti ukázal ty ohromné pařezy? Byly jeho dílem, tak jako stovky jiných v tom lesním komplexu i jinde na polesí. Těch jejich rozměrů sis sotva všimla, neboť pozornost ti rozptylovaly svůdné kloboučky hříbků, které tam na tebe z přízemního šera jukaly; a já jsem si nebyl jistý, jestli vnímáš, co ti o stromech, po nichž ty pařezy zbyly, vykládám.

Jistě víš, jak jsem miloval smrky, ty symboly hor, do nichž jsem se po návratu z vojny ze závažných příčin nevrátil. Víš, proč jsem zakotvil na pouhé vysočině, kde jen smrkové lesy mě s mým osudem smiřovaly, aby mi zčásti nahradily vysněné hory. Aspoň tam jsem se jim mohl se zaujetím věnovat, t­am na té mírně zvlněné, občas laskavé, občas drsné Vysočině, která – j­ak časem vysvitlo – s­i za jistých okolností s horami zas tolik nezadá.

Na to snění jsem pak doplácel a se svými smrky trpěl, když na ohromných rozlohách pohraničních hvozdů jejich donedávna pyšné hřívy hrůzostrašně řídly a hromadně umíraly, protože jsme cosi přehlédli, zahleděni do sebe, do svých úspěchů, svého pohodlí, zapomínajíce na svět, jejž jsme měli za cizí, na ten pro nás vzdálený svět, jemuž jsme takto po dlouhá desetiletí vzkazovali, ať se v dusivých smyčkách našich zplodin o sebe postará sám.

Došlo to tak daleko, že pohroma hrozila sestoupit z hor k nám, na dosud nedotčenou Vysočinu. Chodil jsem lesem stále ještě zdravým a s obavou sledoval, kdy objevím stopy kouřových signálů i na svých smrcích. A za strachem přicházel násobný obdiv, když jsem měl stále ještě před očima jejich huňaté zelené jehličí.

Byl bych dal nevím co za to, aby to tak zůstalo, aby sem ten mor nikdy nedospěl. Upnul jsem se k tomu přání jako k naději a žárlivě bděl nad plnoštíhlými korunami svých smrků dosud překypujícími zdravím, obdivoval je, jak se vzpínají neúchylnými špičkami k mrakům, nezřízeně je miloval a byl šťastný, když déšť skrz ty jejich husté hřívy nepronikal, jen po nich stékal a hladce je omýval. A když pak vysvitlo slunce, ty do zlata vyblýskané stromy vypouštěly obláčky páry jako spokojení koně po koupeli, čekající už jen na hospodářovo pohlazení.

V tak svátečních okamžicích, a bylo jich bezpočet, se pod korunami těch nádherných živých tvorů dalo zažít i štěstí.

Jako to, které jsem zakoušel kolik hodin a v doznívání celé dny: trvalé, bolestné, zodpovědné štěstí hospodáře… To se později zobrazilo v zrcadle té knížky, co jsem podal tam na té cestě k Rokytnici Miloši Hlouchovi. A kde se také zrodila ta věta o smrti a odevzdání, která ti nebyla po chuti.

*

Už při nástupu na polesí jsem si ten kout Na horách zvaný Za rolima na první pohled zamiloval. Tu výjimečnou porostní výstavbu nedovolím rozbourat, umínil jsem si nekompromisně, šťastný, že žádný z mých předchůdců se k tomu dosud nedostal.

Vysocí kontroloři to viděli jinak. Podle nich tu byla narušena mýtní soustava, plošná a věková návaznost lesní obnovy.

„Toto všecko,“ široce rozkládali, „dávno mělo být dole.“

Nevím, jak se stalo, že ten kus lesa až do oné doby přetrval, nepátral jsem po tom, ale čím déle tu stál a jeho kmeny přibývaly na síle, tím byl pro mě cennější a utvrzoval mé rozhodnutí chránit ho dál jako poklad. Pro poučení. Vlastní i jiných. Též pro naději, která – bohdá – z­a mého života neumře.

V půlce sedmdesátých let stály už v nejvyšších hloučcích podrostu obdivuhodné válce kmenů a pyšnily se hladkou stříbřitou kůrou, pod níž na sebe každoročně nabíraly vrstvy dřeva velké hodnoty.

Ó, jak rád bych je dál chránil a jen povzbuzoval v růstu!

Ale stalo se, nač lesník není nikdy dost připravený: v neděli čtvrtého ledna šestasedmdesátého roku postihla naše lesy vichřice.

Na tu neděli byl přesunut pracovní den, první po Novém roce, a ve Státních lesích se právě rozbíhal velký experiment.

Na slavnostní poradě svolané k jeho zahájení jsme my z venku už věděli, co se na naše lesy žene, ale když jsme hned po vkročení do zasedačky na přicházející katastrofu upozorňovali, nebrali nás vážně. Nějaký vítr přece nenaruší velkolepý, tak dlouho připravovaný nástup nové éry v lesnictví.

Slavnostní projevy nenarušil. Zazněly bez jediné poznámky k tomu, co se venku děje. Za poryvů větru a dorážení ledových krup do oken byla nám malována přejasná budoucnost specializace, centralizace, byly opěvány skvělé drahé stroje, ale my jsme poslouchali na půl ucha, plni obav a starostí. Každý si úzkostně promítal měnící se obraz lesa, jak se mu dnes ráno v nové podobě zjevil, obraz rodící se pohromy. Neboť my, na rozdíl od slavnostních řečníků, jsme za svůj les skutečně odpovídali.

Potíže přišly brzy.

Školky na polesích byly již zrušeny a produkce sazenic schopných výsadby z právě založených centralizovaných velkoškolek nestačila zvýšeným kalamitním požadavkům. Předčasně, vázáni strnulým předpisem d­­o dvou let po vzniku holiny mít ji znova zalesněnou, v­yplýtvali jsme do rozlehlých pasek vše, co bylo k dispozici, i jednoleté sazeničky, modlíce se za jejich přežití.

Nemodlili jsme se ke správnému bohu. Z­tráty byly obrovské.

Hrozilo nezvládnutí zalesňování v příštích letech, neboť vypěstovat schopné sazenice je záležitost dlouhodobá a těžba se zastavit nedá.

Jsou jen některé porosty, v nichž lze nakrátko těžit b­ez zalesňovací povinnosti. Jako tady Za rolima. Však také, ne náhodou, zůstaly vlivem dlouhodobého otužování jen málo vichřicí poškozeny. O to těžší bylo mé rozhodování           s­áhnout hloub do jejich zásob, tím se po jeden celý rok vyhnout novým holinám a zcela se věnovat odrůstání již založených kultur. Cena za to byla vysoká: současnou návaznost v obnově lesa možná zachráním, velkoškolkám poskytnu čas na vypěstování vyspělých sazenic, ale polesí ochudím o bohatší sklizeň v letech vzdálenějších.

Na misce vah bylo mnoho, rozhodnout však jsem se musel.

Dodnes nevím, zda jsem se rozhodl správně.

*

(pokračování)