Kriminálník 5/5

V ten první den po Novém roce, kdy už měli dřevorubci maringotku nastěhovanou na plácku u křižovatky cesty Zámecké a K hájence a ráno tam stála o strom opřená Zdeňkova motorka a vedle mé služební Škody dvanáct set tři parkovala Hlouchova bílá Škoda stodvacítka, byl zase sníh a bylo ho skoro tolik jako před rokem.

S panem Hlouchem jsme si po pozdravu a novoročním přání vyměnili zkusmé pohledy. Ten jeho se dnes nezdál tak vzpurný.

Zdeněk, mladý dobrovolný hasič a vyhlášený kliďas, se jen neprůhledně uculoval. Nikdy toho moc nenamluvil.

Po přibližovačkách a průsecích jsme křížem prošli budoucí pracoviště, abych jim vysvětlil, jak si kde představuji směr kácení a vyklizování. Pozorně poslouchali.

Když se za chvíli sami začali vyptávat, bylo už vyhráno, na to jsem čekal: Už se vžívají, už berou kus odpovědnosti na sebe, teď se na ně můžu spolehnout.

Hajný Svaťa Zelinka, který mezitím dorazil a chodil s námi, zadal jim výkonovou normu, poučil o mírách žádaných výřezů, připomněl zásady bezpečnosti práce a nechal si vše podepsat. Pracoviště bylo od té chvíle jejich.

Tolik nádherného dříví dávno netěžili. Skoro z každého smrku odříznou odspodu cenný sortiment první jakosti na výrobu dýh – takzvanou l­oupačku, a to chlapy nikdy nenechá chladnými. Viděl jsem, že do toho jdou s chutí.

Svaťa je podělil o místa tak, aby jeden druhého neohrožovali kácením a přitom byli od sebe na dovolání, kdyby někdo potřeboval pomoc, nebo, nedej bože, se stal úraz.

Zmizeli v maringotce. Když po chvíli s přílbami na hlavách vyšli, viselo každému na opasku samonavíjecí pásmo a průměrka, z náprsní kapsy oranžové blůzy čouhala modrá křída. Lopatku, tu š­ikovně vymyšlenou kombinaci klínu a obracáku, n­esli s pilou v rukách s nasazenými antivibračními rukavicemi, jež slouží k ochraně před vazoneurózou      – n­emocí rukou z vibrací. Za nimi se táhla benzínová vůně čerstvě doplněných nádrží.

Vnořili se do mlaziny a brzy se neslo lesem hladové ječení pil.

Za chvíli s šuměním a praskotem lámaných větví padaly první dva stromy.

Pan Hlouch odřízl z oddenku dlouhou čistou loupačku a za ní dva výřezy pilařské kulatiny. Nejdéle se zdržel odřezáváním větví v korunové části. Po uříznutí vršku, změření průměru a popsání čela posledního kusu křídou byl hotov a mohl přejít k dalšímu stromu.

Větví za ním zůstala po obou stranách horní poloviny zpracovaného smrku mocná vrstva. Svaťa postřehl můj pohled a spěchal mě ujistit, že dědkové z Rokytnice, Čechočovic i Starče mají už sekery a obloukovky nabroušené a doma netrpělivě přešlapují, jen vyrazit do lesa. On je sem ale nepustí dřív, než bude všechno dříví přiblíženo. Zájemců o tyto staré haluze, jejichž husté letokruhy zvoní pod sekerou jako černé uhlí a v kamnech vydají ne o moc méně tepla, má tolik, že se ani na všechny nedostane, někteří se budou muset spokojit s klestem z probírek.

To byla pro mě nejlepší zpráva. Do jarního rašení by tu mohlo být čisto a klid.

Šel jsem se podívat na Zdeňka, pochválil dobře položený i rozmanipulovaný smrk a pro dnešek se rozloučil.

„Hlavně, že už to vypuklo,“ dlouze jsem vydechl při sedání za volant. Neúměrné napětí posledních týdnů začalo opadávat.

*

Jezdil jsem na Hory obden. Dřevo se v podrostu nestačilo hromadit, mizelo za koňmi a traktorem na skládky a odtud je auta pravidelně odvážela.

I když větví v houštinách hrozivě přibývalo, smrčky se pod jejich tíží strašlivě ohýbaly a některé lámaly, začínalo být postupně jisté, že víc klestu na místě nepřibude a co zůstalo doteď neporušeno, tomu další úhona nehrozí.

To už jsem znal a mohl jsem si blahopřát: s jarním rašením, až budou všechny zmrzačené stromky vytnuty a s klestem odvezeny, začnou se mezery po nich vyplňovat rozrůstáním ratolestí těchto živých, nad nimiž tu uspokojen žasnu, kolik jich je.

Kdepak! Nic neubylo, mlazina trvá! Už za málo let divokého růstu, který tyto stromky nikdy nepřestane pohánět do výšky a do šířky, se nepozná, nebýt svědků, těchto o­­hromných pařezů, že zde nějaké mateřské stromy stály. Ničivost jejich pádů se v budoucí podobě porostu otiskne jak škádlivé polechtání.

Po celou zimu, než ruch těžby Za rolima utichl, žil jsem v neustálé euforii. Mé představy se naplňovaly.

Jen jednou mi zatrnulo. To když se znenadání uprostřed dopoledne objevil u nás v kanceláři Miloš Hlouch. Podle toho, jak se tvářil, nepřijel kvůli prkotině. Lekl jsem se, co se stalo Zdeňkovi.

Ale on se nad mým úlekem vůbec nepozastavil a hned po pozdravu spustil: „Potřebuju poradit.“

Hlasitě jsem si oddechl: „Teda, vy jste mně dal!“

Toho si ani nevšiml, šel jen za svou věcí: „Tam ty stromy se nedají kácet.“

„Jak nedají, kde?“

„U toho průseku pod maringotkou.“

„Co by tam mohlo být za problém? Kácejte podle vyznačení.“ Byl jsem si jistý, že u každého stromu jsem si dobře promyslel a označil směr pádu.

„Musel jste se splést, pět takových bomb,“ ukázal roztaženýma rukama tloušťku, „bych měl hodit za průsek do té probírky.“ Probírkou lesní lid zkráceně a jednoduše nazývá porosty středního, tedy probírkového stáří.

„Tak je tam hoďte.“

„To nejde, tam bych všecko rozbil.“

„Všecko nerozbijete, jenom něco,“ málo vtipně jsem se pokusil bazírovat na slovíčku.

Pohoršeně zavrtěl hlavou: „Berte to prosím vážně, já sem schválně kvůli tomu jedu.“

Zvážněl jsem: „Vy už jste zapomněl, co jsme si tam na Vánoce povídali?“

„To jste mně vykládal o podrostu, ale tady jde o padesátiletou nebo ještě starší probírku. To já si nevezmu na svědomí. Třeba jste se spletl.“

„Fakt to tam vidíte tak špatně?“

„Dyť vám povídám,“ naléhal, rozrušen, „kácet do toho takový smrče, to je proti pánubohu, to já dělat nebudu!“

„Klidně kácejte, nic se nestane. Co polámete, hned zpracujte a uvidíte, že toho porostu neubude. Je mladý, ten okraj se tím jenom víc zpevní.“

„Těma dírama, jo? Tam budou strašný díry.“

„Však se zavřou, až se do nich začnou okolní větve za světlem natahovat.“

„Proč bych to nemohl skácet na druhou stranu, do toho nižšího náletu?“

„Prosím vás, jenom tam ne! Koně s tím nehnou a po Emilovi nemůžu chtít, aby lana odvíjel padesát metrů. Přes nálet ho tam přece s lakatošem nepustím. Tady je to jednodušší, škoda bude menší.“

„Tak vidíte. To se mně právě na těch vašich těžbách nelíbí,“ mluvil rozčileně, „dycky je to to samý: větší škoda – menší škoda. Bez škody nejde nic.“

To byla příčina, proč neváhal vzít své auto a jet osmnáct kilometrů do Bažantnice! Aby zabránil škodě. Takový je to kriminálník. Mohl tam ty smrky jednoduše hodit a nikdo mu nemohl nic vytknout, ani kdyby to chyba byla.

Jak se tento zodpovědný člověk asi cítil, když byl tolik let nespravedlivě ve vězení?

Můj respekt k němu opět vzrostl.

Vstal jsem a vzal klíče od dvanáctsettrojky: „Jedeme tam.“

Na to čekal.

V lese jsem mu potvrdil, že ano, že skutečně míním ty dva vzdálenější smrky hodit šikmo přes průsek až do vedlejšího porostu.

„Ne pět, jak jste říkal. Další dva půjdou sem na průsek, pěkně podél.“

„A tamten?“ ukázal bradou a díval se na mě s velkým očekáváním.

„Dolů na křižovatku, jak jsem vyznačil.“ Že má podle vyznačení padnout na křižovatku tohoto průseku s dolní cestou jsem si nemusel jít ověřovat zblízka, dobře jsem si pamatoval, co jsem se kolem něho nachodil. Byl to macek víc než čtyřkubíkový a stál skutečně hluboko v mlazině.

„Přes todle všecko?“ málem se pokřižoval, „nebylo by přece lepší hodit ho nejkratší cestou přes průsek do toho náletu? Co z toho zbude, když padne celou dýlkou do tak vysokýho houští?“

„Důležitý je trefit křižovatku, aby Emil nemusel výřezama šibovat, jenom každej zapnout a táhnout rovně. Haluze tolik škody nenadělají, co by udělala těžká kláda, kdyby ji z kolmýho směru musel vytáčet na cestu, to přece víte. Pojďte tam.“

Šli jsme na křižovatku a odhadem poměřovali vzdálenost stromu, jeho výšku, a kam asi dopadne.

Nakonec pan Hlouch pokrčil rameny: „Jak chcete, jdu na to.“

Zvedl pilu, do druhé ruky vzal lehkou lopatku, s jejíž pomocí uměl kácený strom bez klínování virtuózně přetlačovat, i odřezané klády obracet, a prodíral se houštím ke smrku. Cestou se stále ohlížel, aby si důkladně ověřil směr kácení.

Poodešel jsem po průseku zpátky, odkud jsme přišli.

V houští se rozezpívala dobře vyladěná husquarna.

Za chvilku se smrku zachvěla špička, pak sebou škubla, až ke mně dolehlo trhání vláken v nedořezu a smrk se pomalu nakláněl. Kam to padá?!, zapochyboval jsem na zlomek vteřiny, ale vzápětí jsem pěkně naširoko mohl sledovat krásný čtvrtkruh zrychlujícího se zeleného vlání, jež najednou zmizelo za clonou mlaziny – a­­ už se vršek s těžkým žuchnutím a za ostrého praskotu lámaných větví zjevil dole na průseku.

Šel jsem tam. Špice přesáhla ještě dva metry do mlaziny za křižovatkou, tak byl vysoký.

Je to dobré, po odříznutí vršku bude mít kočí konec posledního kusu naservírovaný k upnutí přímo na cestě a může s ním jet rovně; stejně potom pojede traktorista jen za nepatrného vytáčení s těmi dalšími, kolik jich ze smrku bude. Tady zůstane tato ulice po pádu koruny, snad pěti či šestimetrová, je ale krátká, nějakých deset metrů; do doby probírky zaroste skoro k nepoznání.

Když pan Hlouch strom zpracoval, sešli jsme se v houští u dalšího velikána. Toho, který měl hodit do té „probírky“ za průsekem.

„Miřte na ten vlevo od toho s tou šiškou, vidíte?“ ukázal jsem do zježené řady vršků v okraji probírkového porostu.

Viděl, ale moc nadšeně se netvářil. Jen má přítomnost ho přinutila, že se vzchopil, řekl „Na vaši odpovědnost“ a nastartoval. Odstoupil jsem šikmo dozadu. Když za chvíli strom padal, větvemi rozhrnul koruny mladého porostu, dvě s praskotem ulomil, jeden smrk vyvrátil a zalehl pod svůj ohromný kmen, jiný ohnul do oblouku, ten ale, jakmile ničivý šleh větví dozněl, vyšvihl se skoro nepoškozený nahoru a zůstal vzpřímený stát. Zaševelilo tam, sneslo se pár drobných větviček, hrstka smetí, a bylo po všem. Sám jsem se podivil tak malé průrvě, která v zápoji vznikla.

„No vidíte. Co se stalo?“ křikl jsem mu do „sluchátek“.

Chvíli se díval, co způsobil, pak pokrčil rameny. O poznání klidnější se dal do odvětvování. Když odřízl vršek za posledním výřezem, hned tam zůstal, aby zpracoval ty tři obětované.

To mohl udělat, až tady nebudu, pomyslel jsem si, jako bych zapomněl, že jsem ho k tomu sám předtím v kanceláři nabádal.

Prošel jsem zatím okolí a promítal si pády ostatních tří smrků, jež se mu ráno zdály netěžitelné.

Než se do toho třetího pustil, bylo třeba pro něj uvolnit cestu skácením čtvrtého, co stál u průseku.

„Snažte se podélně, rovnou na průsek,“ řekl jsem.

Vlevo smetly větve řadu okrajových smrčků v mlazině, vpravo zasáhly smrk v probírkovém porostu a vyvrátily ho. Jinak nic.

Když byl se starým smrkem i s tím vyvráceným hotov, šli jsme za posledním do mlaziny. Znovu jsem viděl, jak nerad ho do té „probírky“ posílá.

„Bude to dobrý, jako tam s tím, uvidíte,“ chlácholil jsem ho.

„To jsem zvědav,“ zabručel, nasadil si přilbu, zaklapl chrániče sluchu, nastartoval, já jsem odstoupil a za malou chvilku padal tříkubíkový smrk do probírkového porostu přesně, kam jsem ukázal. Zlomil dva z nahusto stojících mladých smrků, ani se tam moc nerozsvítilo. Tady v mlazině propadl dlouhým čistým kmenem hladce až k zemi, načež se houština nad ním zavřela.

„Tak co?“ provokoval jsem, „stalo se něco?“

Jenom zavrtěl hlavou. Z jeho pohledu problesklo něco jako uspokojení, že odpovědnost za ty zlomené neleží na něm.

U kácení toho posledního smrku, co stál o kousek dál u průseku, už jsem být nemusel. Rozloučil jsem se, zašel do vedlejšího porostu za Zdeňkem, ujistil se, že ten si starosti s kácením do určených směrů nepřipouští, a vrátil se do kanceláře ke své práci.

*

Těžba i odvoz dřeva denně pokračovaly a opravdu – d­o jara byl Za rolima klid: na skládkách nezůstalo téměř žádné dřevo, také klest byl uklizený a až na pár posledních hromad odvezený.

Má nejlepší ze všech těžeb se završila.

Chodil jsem odcloněnou mlazinou, byla mezernatá, prořídlá, neučesaná, ale to jen na první kritický pohled. Jak jsem dlaněmi protahoval živé větve s rozpuklými pupeny, proudila mi do nich síla nikdy nekončícího růstu a já jsem se mu oddával, věřil v něj.

Byla to dobrá víra. Již za krátký čas – n­ějakých deset let – p­ři vyznačování první probírky, nebyl jsem schopen rozpoznat uličky po pádech stromů, jen jsem je uhadoval podle náseků na ohromných zčernalých pařezech, o něž jsem při práci zakopával. Zbyly tu po Miloši Hlouchovi jako připomínka nepřetržitého koloběhu a vyvolávaly ve mně již jen úsměvnou představu, kolik sebezapření si tento způsob lesní obnovy od něho žádal.

Dávno nebude on ani já, nezbude ani památka po přích a nedorozuměních – c­o stejně pramenily jen z obavy o les –, v­­še pomine, ale hmota těchto mrtvých rozpadajících se pařezů bude ještě stoupat jaro co jaro m­ízou živých kmenů do vrcholků a s podzimem se v jiné podobě vracet k půdě, aby věčnému koloběhu nezůstala ani mrvinku vzácné výživy dlužna.