Země hladových zvířat III - Řecko

Přijíždíme k řecké celnici a problém je na světě. Vítají nás celníci s rouškami a v igelitových overalech. Žádají potvrzení o vakcinaci. A nejen to. Ještě nás posílají zpátky na makedonskou celnici, kde musíme vyplnit formulář  PLF, tedy Passenger Locator Form, kde je třeba informovat o všech destinacích a kontaktech v Řecku. A zaplatit 5 €. Teprve potom můžeme vjet na území Řecka.

Cestou k řeckým hranicím jsme viděli rozsáhlí jabloňové sady, tady je doplnily ještě doslova lány broskvoní. U jednoho takového lánu spatříme česače s bednami a náklaďákem. Neodoláme a jdeme poprosit o pár nádherných broskví. Nabízíme eura. Řek, který rozumí anglicky, nakonec mávne rukou: „Vemte si.“ On sám ostatně kouše do jedné šťavnaté broskvičky.

V pozdním odpoledni přijíždíme do města Arnissa a domluvíme si postavení stanů na nefunkčním zarostlém parkovišti u jezera. Je odtud vidět v podvečerním slunci na malebný ostrůvek.

Druhý den ráno vyjíždíme do ski areálu Voras, odkud Richard naplánoval výstup na Kajmakčalan, nejvyšší horu Makedonie, vysokou 2528 m a ležící na makedonsko-řeckých hranicích. Samotný Voras je ve výšce asi 2000 m. Silnice kupodivu stoupá pozvolna, ale je v dost špatném stavu, Karel jede opatrně. Navíc nám zastavuje na focení. U skiareálu pěkně fouká a je dost zima. Po nebi se válí šedá mračna. Tento výstup je už nad mé síly, tak zůstávám se Zdenou, která má zase při výstupech problémy s dechem, v této výšce. Ostatní se vybavili nejteplejším oblečením, které našli a vyrazili za Richardem ostrým krokem k vrcholu ukrytému v mlze.

My se Zdenou chodíme pod lyžařským vlekem a přelézáme potoky, kocháme se pohledy do údolí. Mimo několika chat tu jsou složené i sedačky na vlek a dokonce je tu vystaven i železniční vagon. Jak se sem dostal? žasneme.

Naši lezci se vrátí asi za tři hodiny. Je tam krásný kostelík, ukazují fota. Během I. světové války totiž bojovalo o Kajmakčalan Srbsko s Bulharskem. Na vrcholu hory proto stojí malý kostelík, kde jsou pohřbeni padlí srbští vojáci. Ale i na tomto dosti odlehlém parkovišti se najednou objeví hladový pes. Břeťa se slituje a podělí se s ním o své tenčící se zásoby.

Odtamtud už míříme k moři. Cestou se ještě zastavíme ve městě Edessa, kde je vodopád přímo v jeho centru. Trochu zmateně se snažíme sledovat šipky Waterfalls a jednosměrky, nakonec zdárně dojedeme na parkoviště.  Na dotaz místního obyvatele, který sedí v kavárničce a domnívá se, že si na zahrádku chceme přisednout, odpovídáme, že ne, že jdeme k vodopádu.

„No water,“ varuje nás. Asi opravdu nebude mít vodu, říkáme si, koryto řeky je skoro vyschlé. Na místě se o tom přesvědčujeme. Vidíme jen holé balvany bez vody. Aspoň tedy pár pohledů do údolí, město má hezkou polohu.

Večer přijíždíme k moři a nakonec se domluvíme, že si na pláži u jakéhosi bistra můžeme postavit stany. Slunce právě zapadá, tak děláme kýčovité fotky.

Další den je odpočinkový. Koupání v moři. Pobřeží omývají dost vysoké vlny, je třeba je nejprve překonat. Prohlížíme si okolí s hotely a letními sídly, která Řekové pronajímají. Ale je 7. září, už jsou dost opuštěná. Jednotlivé plážové restaurace postupně ukončují provoz. Rozhodla jsem se dát si někde zmrzlinu, ale najít otevřenou kavárnu či cukrárnu je dost těžké. Jedna paní u zavřené restaurace mi radí, že mám jít ještě o kus dál. Kolem ní pobíhá malý krysařík, tak jako bývalá majitelka této rasy hned zjihnu. Jak se jmenuje? Ptám se. Kira.

Dala jsem si  výbornou zmrzlinu a procházím se mezi z velké části už prázdnými letními vilami, za nimi jsou olivové háje.

K večeru odjíždíme s tím, že si najdeme jiné místo u moře. Ale nedaří se najít asfaltový sjezd k moři. Nakonec nám Karel zastaví a my jdeme po kamenité a písčité cestě k moři, kde jsou nádherná skaliska a na jednom z nich kříž a řecká verze kapličky. Poté ještě popojedeme a naši pozornost upoutá stará kamenná věž.

Je to marné, nové místo ke stanování asi nenajdeme, vracíme se tedy přespat druhou noc na stejném místě. I majitelé bistra už ale uklízejí. Zmizela lehátka, trčí tu jen palmovité slunečníky, ale i ty už také rozebírají. Z blízkého hotelu ovšem hraje dost hlasitá hudba. Richard se snaží zjistit, kam není slyšet, ale nese se do daleka, stan by musel přenést nejmíň půl kilometru, tak to vzdává.

Ráno už nemáme s Richardem chleba, tak vaříme polévku a jíme rybičky s vločkami. Tento den je ve znamení řeckých památek. Nejprve přijíždíme k veliké soše lva, který hlídá vstup do Amfipoli. Potom se přesouváme ke starověkému dřevěnému mostu, ze kterého jsou vystaveny už jen zkamenělé pilíře. Most vedl přes řeku Strymon, resp. Struma. Cestou nás ovšem zase doprovází vyhladovělý pes a vrtí ohonem. Mám u sebe jen foťák. Situaci zachraňuje Eva a krmí ho sušenkou. Poslední památkou je marmarská věž z roku 1367.

Také v Řecku je však k vidění velké starověké město – Filippi. Nachází se poblíž města Kavala a připomíná makedonské naleziště Stobi. I tady začínáme prohlídku obrovským amfiteátrem. Město vzniklo při těžbě zlata v pohoří Pangaion. Areál antického města je obrovský. Vláďovi s Danou to však nestačí a vylezou ještě na kopec nad nalezištěm.

A to jsou naše poslední dojmy z  Řecka. Čekají nás ještě bulharské vodopády a zemní pyramidy…