P(r)opletené pohádky - Písmácké spolupsaní - díl 8.

Jako když zafoukáš do odkvetlé pampelišky, se rozlétli naši hrdinové do světa. Každého nabral jiný proud, a když přešlo jaro, léto i podzim a Ledové královna znovu usedla do svých zvonivých saní, aby vládla severní polokouli, nacházíme je polámané, zasmušilé a rozhodně jinde, než by si sami představovali.

Sněhurku do pokřivených osidel dostaly dvě kamarádky – pyšná, hrdá Anna a uplakaná, zlomená Mia. Za necelý rok jí tváře zpopelavěly tak, že už si ji nepletli ani s Popelkou. Byly dny, kdy ani vstát z postele nezvládla a když měla naplánovanou přehlídku nebo focení, musela posnídat metamfetamin rovnou do žíly a vizážisté z ní dvě až tři hodiny tvořili bytost alespoň vzdáleně podobnou éterické víle. V euforii následně protančila nejedny střevíce, část jich pochopitelně i v opilosti ztratila a ten rok se našla řada princů, kteří polapeni voláním tajemného střevíčku – byť nenalezeného před zámkem na schodišti, ale většinou někde u dámských záchodků nebo pod stolem u parketu – následovali Sněhurku do jejího střešního apartmá karlínského vnitrobloku.

Ptáte se, jak té tragédii mohl Vašek nečinně přihlížet? Ten tou dobou polykal slzy i krev na hokejové farmě v Benátkách nad Jizerou, kam si dávali liberečtí Bílí tygři vychovat extraligové hráče. Ač trénoval třífázově, žral kde co (už dávno pochopil nebezpečí bílých jedů, takže koblihu by do úst nevložil, ani kdyby o ni omylem zakopl – ta mimochodem obrostla plísní a houbou a zůstávala trvalým divákem ČT24, CNN, BBC, DVTV a před spaním i Hustler blue), aby mu rachitické tělo obalil sval, nechal se koučovat pro zvýšení sebevědomí i motivace samotným a božským trenérem Hrouzkem, tak při zápasech o něj ani náhodně oko libereckého hledače talentů nezakoplo.

Jedinou útěchu mu přinášel příkrov noci. Zcela vyčerpán nemíval problém se spánkem, spíše neusnout ve sprše, na masážním stole nebo při listování v učebnicích angličtiny, ruštiny, švédštiny a ekonomie, aby byl případně připraven na draft víceméně kamkoli. Jakmile ho vědomí zbavil milosrdný snový závoj, přišla k němu. Se spravedlivým ohněm v srdci, očích i vlasech mu svítila na cestu celou noc. Ráno měl vteřinu pocit, že by mohl skořicový závan jednoduše polapit, hned poté ale rozlepil oči a vše bylo při starém. Zpocené ribano, které mu navečer upadlo uprostřed pokoje, bylo vyprané a složené na židli. Na stole voněly smažená míchaná vejce, čerstvé smoothie z řepy, celeru, mrkve a jablka a míchaný zeleninový salátek se zálivkou z bazalky, olivového oleje a piniových oříšků.

Zcela automaticky sáhl po blikání zelené diody na nočním stolku. V telefonu našel několik odkazů na různá bulvární média, která mu naposílali trpaslíci – pochopitelně nejvíc jich postoval Šmudla. Sněhurka zářící v nakreslených plavkách na přehlídce, Sněhurčina kostnatá holeň vystupující z oranžového Lamborginy, Sněhurka ve vilném tanci v přiléhavých mikro-šatech zahalujících asi tak nic, Sněhurka padlá, Sněhurka zelená, Sněhurka na sněhu…

Vaška ta trpasličí nenávist dožírala čím dál víc. To snad není dne, aby na Sněhurku něco špatného nevyhrabali, prolétlo mu hlavou. Co jsem vám udělal, že nám nedáte pokoje? Než se stihl propadnout ještě hlouběji do sebelítosti, mobil opět varovně zavibroval. Jak jinak – Šmudla na whatsappu posílá fotku. A tam v chaloupce na mechu, stále stejné, jak si ji pamatoval, na postýlkách sražených v jedno velké letiště, leží jeho drahá, jméno ctící, bílá nevěsta. Prsty na břiše propletené drží snítku smrkových větviček.

Asi nejvíc vyděsilo Vaška to fialové temno rýsující se z pod zavřených víček, modré rty a konečky prstů – Šmudla má určitě poslední verzi fotomobilu s rozlišením 12 megapixelů. Roztřeseným palcem našel obrázek sluchátka a volal.  Ani nečekal na Šmudlův pozdrav a jen co uslyšel, že volaný hovor přijal, rovnou zaútočil: „Co jste jí to provedli, prevíti?! Budiž byste všichni zkrkavčeli!“ A protože to byl hněv nehraný a Šmudla měl zapnutý hlasitý odposlech, padla kletba na všech sedm trpaslíků zároveň.

Obloha ztemněla, zaburácel hrom, mraky rozčísl blesk, který neozářil již sedm vyděšených a jednu voskovou tvář, nýbrž jen sedm zmateně poletujících krkavců, kteří v panice a hrůze nalétávali do stěn a nedovedli nově nabytá těla ovládat. Teprve když ten nejmenší krkavec proletěl zavřeným oknem a na Sněhurku dopadla tříšť deště a skla, postupně všichni ptáci našli cestu ke svobodě.