Smetiště

„Poď, pudem se podívat na smetiště,“ navrhl cestou ze školy Lukáš. Martina to překvapilo. Nikdy tam nechodili.

„A proč jako? Ty myslíš, že tam najdem nějakej poklad?“

Poslední dobou se o tom dost bavili. Na internetu si našli film Ostrov pokladů a viděli ho už několikrát. To by bylo, kdyby něco takového objevili!

„Ale né,“ zatvářil se Lukáš podrážděně. „Běhají tam toulaví psi. Napadlo mě, že bysme je mohli odchytit a dát do útulku.“

„A jak víš, že nikomu nepatří?“ Martinovi se do takové akce moc nechtělo. Psi můžou být nemocní a plní blech.

„Vím to, vždycky po škole jim nosím svoji svačinu, nikdo je nekrmí.“

Martina to opět překvapilo. Netušil, že je Lukáš takový milovník zvířat. „Tak jo,“ souhlasil s povzdechem.

Smetiště se nacházelo dost daleko za sídlištěm. Byla to vlastně skládka, která vznikla na opuštěném dětském hřišti. Lidé sem postupně odnášeli různé nepotřebné věci  a suť. Martin si uvědomil, že nějaké psy v okolí pobíhat viděl.

„Tak dělej, oni tam už na mě čekaj,“ pobízel ho Lukáš. Martin tedy přidal do kroku.

Když přišli na místo, Lukáš hbitě prolezl dírou v plotě a dál se prodíral kopřivami. Martin musel za ním.

„Maxííí!“ uslyšel Martin Lukášův hlas. Tak on už je má i pojmenované, pomyslel si. Když přelezl několik pneumatik a dostal se na malé volné prostranství, všiml si, že Lukáš je trochu zmatený.

„Nevím, co to je, vždycky hned přiběhnou,“ řekl trochu sklíčeně.

„Třeba si hrajou na schovku,“ snažil se to Martin obrátit v žert.

Prohledali celé smetiště, jak místu Lukáš říkal, ale psi tam nebyli.

„No vidíš, tak nás někdo předběhl,“ ulevilo se Martinovi. Do odchytu toulavých psů moc žhavý nebyl. Přesto se snažil Lukášovi dodat lepší náladu.

„To není normální, něco se jim muselo stát,“ Lukášovi zakolísal hlas. „Musíme je najít.“

Vylezli tedy zase dírou v plotě ven a obcházeli okolí zarostlé plevelem. Lukáš nohou rozhrnoval vysoké trsy trav.

„Maxí! Bambulkó!“ volal ze všech sil.

Ale všude bylo ticho. Martinovi začalo být Lukáše líto. Kam ti psi mohli zmizet? Někdo je odvedl?

„Támhle vidím Maxův kožich!“ zaradoval se najednou Lukáš. Martin se podíval tím směrem. Uviděl šedou srst.

Lukáš k psovi přiběhl. Ovčák ležel na trávě s přivřenýma očima a otevřenou tlamou. Už ale nedýchal. Ve hřbetě měl malou ranku a kolem ní zaschlou krev.

„Někdo ho zastřelil!“ Lukáš se rozbrečel a začal mrtvolku hladit po hlavě.

„Maxíku, Maxíku…,“ vzlykal. Chvíli ležel vedle psa. Celé jeho tělo se třáslo velkým smutkem. Takový krásný pes, myslel si Martin. Jak mu mohl někdo ublížit?

Lukáš se náhle vzchopil. „Musíme najít Bambulku! To je bílej pudlík!“

„Neměli bysme zavolat policajty?“ napadlo Martina, ale Lukáš ho vůbec nevnímal. Pudlíka nikde neviděl, tak ho běžel hledat do blízkého parku.

„Bambulkó!“

Z jednoho křoví se ozvalo zakňučení.

„Bambulko, kde jsi?“ Lukáš utíkal tím směrem.

Třeskla rána. V Martinovi hrklo. To byl určitě výstřel! Snad nezasáhl Lukáše…

Martin se probudil. Ještě dobře, že to byl sen. Tohle by zažít nechtěl.

Brácha si hrál v posteli s nákladním autem a s rachotem sklápěl jeho korbu. Aha, tak to byl ve snu asi ten výstřel, umál se Martin.