Dřevomorka 3/5

Najednou zjišťuji, že p­ohlcen líčením boje s dřevomorkou pominul jsem důležitou změnu, m­ezník v naší petrovické historii. Tento dům totiž změnil majitele, už nám nepatří.

Co k tomu vedlo?

Pod tíhou událostí nás péče o něj začala zmáhat. Mě ani ne, má starost se točila kolem doplňování zásoby dříví – a­ co mohlo být snazší, když jsem měl hned za chalupou svůj les a navíc možnost samovýroby ve státním? Zato Jana! Na jejích bedrech leželo vše ostatní, mezi nímž první místo zaujímalo nikdy nekončící napravování škod působených vodními hryzci v květinové zahrádce a na skalkách – j­ejí chloubě a radosti. Občas si povzdechla, jak by bylo krásné žít někde v podnájmu. „V Krnově ne, tam je moc rušno, ale třeba v takových Albrechticích, tam si to představit umím,“ snívala, když byla hodně unavená.

Nepřidal jsem se k ní, mně se líbilo, kde jsme: „To jenom tvý toulavý geny zas volají po změně,“ odbýval jsem ji.

Pár slabin našeho bydlení však ztrpčovalo život i mně. Jako ten stále se opakující boj s odpadem z kuchyně a koupelny, co neměl řešení, neboť potrubí na cestě podzemím do jímky vzdálené osmnáct metrů mělo příliš malý spád, mířilo proti sklonu terénu a jímku už do skalního podkladu nešlo dál hloubit. K tomu byly spoje trubek utěsněny koudelí, ta z nich místy trčela dovnitř a chytala na sebe vazkou špínu. Co jen jsme se naramplovali s prorážením potrubí gumovou hadicí, jejíž konec jsem opatřil železným bodcem! Ani čištění jímky, když otvory do trativodu v betonové stěně ucpala mastnota, nebylo příjemné. S tím nám někdy pomáhala i Táňa, Jarda a jejich děvčata.

Stálou péči vyžadovala též střecha přístavby, toho světlého pokojíku, jejž Jana nazvala šijovnou a v němž jsem já u počítače trávil nejvíc času. Plochou střechu tvoří betonové překlady a dlaždice zalité asfaltem. Okapy sbírají jen nadbytečnou vodu z větších dešťů, normálně voda stéká po venkovní omítce a oknech. Když nahoře chvíli zůstane ležet sníh, teplem zdola taje a voda vniká do stropu. Stačila jedna zkušenost, kdy odpadl kus omítky. Pak jsem po každém sněžení musel jít na půdu, klíčem čtrnáctkou uvolnit dva šrouby, co přitahují k uzounké zárubni dveře sebrané někde na zbořenisku, z okenní petlice stáhnout smyčku špagátu, co drží druhá dvířka opřená zvenku o futro, špagát odmotat z nefunkční kliky vnitřních dveří, otevřít je, ty venkovní vtáhnout dovnitř, vzít lopatu, po dvou schůdkách vylézt do sněhu a ze střešní plošiny jej sházet. Pak v obráceném pořadí půdu zavřít, zašroubovat a zaryglovat. Častým používáním ztratily závity ve dřevě futra přitahovací schopnost, protáčely se a všechno záviselo jen na pevném utažení provázku kolem kliky a jeho zaháknutí za petlici okénka.

Tak to u nás vypadalo, nic jsme na tom po koupení domku neměnili. Dvířka zatím nikdy nepovolila a vítr, chumelenice ani déšť na půdu nepronikly.

Do spár v dlažbě jsem každé jaro a pak několikrát za léto důkladně vtíral gumoasfalt. Nezdolná říše rostlin se ani tak nevzdávala, každou chvíli odněkud z vlasové trhlinky vyrazil výhonek mechu, trávy či žabince, který kdybych přehlédl, zabydlel by se, rozšířil své miniaturní územíčko a­ pak – pámbu s námi a s celou střechou.

Tato a podobná zpestření nám nikdy nedala zapomenout na povinnosti majitelů domu, ale snášeli jsme je. Až když se objevila dřevomorka, začala Jana ztrácet trpělivost.

„Stokrát nic umořilo vola, stěhuju se,“ prohlásila jednoho dne, kdy večer už se sotva vlekla. „Řekni, co mě má tady ještě držet.“

Můj pokus jí to rozmluvit odbyla stručně: „Jestli nejdeš se mnou, stěhuju se sama. Vyberu si polovinu z účtu a letím do Austrálie, dělej si tady, co chceš.“ Austrálie – to je pro ni vzor šťastného života, poslední útočiště, nirvána.

„Nesnášíš letadla,“ připomněl jsem jí, ale ona prý, že jednou to vydrží, protože to jí za to stojí.

„Ani zahrádky bys nelitovala?“

„Té už teprve ne!“ odpověděla vzdorně.

„To to s tebou musí být dost vážný.“

„Je to vážný, tomu věř.“

Stálo ji hodně sil a přemáhání, než na sebe opět vzala své jho a jala se znovu klopotně obracet osudem jí vyměřenou brázdu.

Kdykoli však objevila ve schránce nabídku, že dům někdo koupí – b­ývalo to i dvakrát do roka –, d­o úmoru jsme probírali palčivé dilema: Prodat, či neprodat? Stěhovat se, či nestěhovat?

Mně se vůbec nelíbila představa, že by toto útočiště vnuček a vnuků, kde prožívali šťastné dny s babičkou, dědou, Amorem a mezi sebou, mělo padnout do rukou podnikatele, který se jen třese na to, aby je zboural a kdovíco na jeho místě vystavěl.

„To je mně úplně jedno,“ setrvávala má žena na svém.

Jednou prozradila své úvahy o prodeji před Miluškou – a byl oheň na střeše, Milka se začala chovat jako nepříčetná.

„To přece nemůžete! Kam budeme jezdit, kde se scházet, kde pořádat rodinné oslavy?! Jste normální?“

„Právě, abysme zůstali normální, prodáme to tady a stěhujeme se, že, dědo?“ odporovala Jana, netušíc, jak na tom holka je a co tím vyvolává.

A ona nečekaně vzrušeným hlasem opakovala: „To přece nemůžete! Toto je můj domov! Jediný! Já jiný nemám!“

Jak to myslí, nevěřil jsem svým uším: „Cože?!“

Také Janu zaskočila. „Jak, jediný? Tady? Vždyť tu býváš tak málo!“

„Právě že málo!“ zavyčítala, jako bychom za to mohli.

Co to má znamenat? Co mi uniklo? Jak to, že doteď nevím, co ji sem poutá, větroplašku, která tak lehce opouští všechno minulé, která všude bez problémů nachází nové štěstí a nové přátele? Proč ten pocit domova nemá na Ježníku, kde se narodila, prožila dětství a největší kus mládí? Nebo v Čechách, kde se jí narodil nejmladší Honzík a má tam svého Pepu?

Ona však útočila bez zábran, zrudlá, s lesknoucíma se očima: „Copak vy nevíte, jak to tady miluju? Vy jste to ještě nepoznali?“

Žasli jsme. Že se jí tady líbí, jsme věděli, to jistě, jako všem, ale aby ji až tak vykolejila zmínka o prodeji?

„Nikdys nic neřekla,“ bránila se Jana v rozpacích, „jak jsme to měli poznat?“

„Jste snad slepí?!“ vykřikla, zraněná naší nevšímavostí.

Mamka poznala, že je čas hasit vášně, než se rozhoří. „Promiň, Miluško…, promiň… asi… asi ano… asi jsem byla slepá,“ zmatená přiznávala.

„Dávno jste to měli poznat! Dávno máte vědět, co pro mě Petrovice znamenají, a taky proč,“ žalovala Milka bez milosti.

„Ano, ano…, ticho…, tichoučko,“ konejšila ji Jana, nejistá si, jako já, co se s tou holkou stalo.

O tom jsme přemýšleli ještě večer před spaním.

Na nic jsme nepřišli.

*

Příště holka přijela s­ nápadem: „Jestli chcete domek prodat, koupím ho já.“

„To je nápad!“ plácl jsem se do čela. „Kde na to vezmeš peníze?“

Jana ji okřikla: „Copak máš za co?“

„Vypůjčím si.“

„Seš hloupá? To vůbec neříkej. Vždyť nevyděláváš.“

„Vydělává Pepa.“

„Co tomu říkáš, Pepo?“ zeptala se Jana přímo, „můžeš se při těch svých nejistých výdělcích vázat splácením dluhu?“

Pepa si Milku přivinul k sobě a políbil ji do vlasů.

„Jak bude Miluška chtít,“ řekl.

„To není odpověď. Můžeš, nebo ne?“

„Když o to Miluška stojí…“

„Zkrátka nemůžeš. Ale toto je vážná věc. Chápu, Miluško,“ obrátila se k dcerce, „že to tady máš ráda, ale my taky musíme myslet na to, co bude, až nás v lese rozprášíte…“

„Mami! Nech toho! Nemluv dál, takové řeči nemám ráda.“

„Uklidni se, Milušenko, toto je důležité, to musíš vědět, protože až nás roz…“

„Ne, to neříkej!“ zacpávala si uši. „Ne! Neposlouchám!“

„Dobře, však Taňulka se postará, slíbila nám to.“

„Mlč už, prosím!“

„Nechceš poslouchat, ale já ti to říct musím. Krámy po nás spálíte nebo vyvezete do sběrného dvora, barák třeba zbouráte, ale pozemek, ten jakousi cenu má, a protože vás je pět rodin a máte každý nárok na stejný díl, dá se to zařídit hned, když se tady ti kupci furt motají. Někomu to prodáme, ať si to sám zplanýruje, a peníze vám, ještě dokud žijeme, rozdělíme.“

Milka už se chystala na protest odejít, když se ozval Pepa: „Chraň Bůh, toto bourat by byl hřích!“

„I když je tu ta houba?“ optal jsem se.

„Poradíme si s tím. Co nefunguje, spravíme, ať tady můžete v klidu žít…“ Rozpřáhl ruce doširoka a vzhůru k nebesům: „Lidi, kam byste chodili, dyť je tu tak krásně! Kdyby to bylo možný, šel bych sem hned…“ Zesmutněl: „Ale možný to není, i se svou stálou klientelou doma v Čechách se taktak uživím, tady bych se vůbec nechytil.“ Zabloudil zrakem do lesů zvedajících se nad chalupou, i do těch na protější straně údolí, oslněn čistým, jen bíle počmáraným nebem přivřel oči a rozplýval se: „Tady se tak dejchá, tady se tak odpočívá… Hotovej ráj. Kam byste, propána, šli, nikde byste nemohli být šťastnější.“

„To se pleteš, Pepo,“ nedovolila mu Jana, aby se rozplynul docela, „všude to bude lepší než tady.“

Ozvala se Milka: „Vydržte ještě, my se postaráme, aby vám nic nechybělo, viď?“ podívala se na svého muže.

Pepa zvážněl: „Přemejšlel jsem vo tom odpadu. Udělám vám novej, kdybyste souhlasili.“

„To bys uměl?“ zeptal jsem se.

„Pojď se podívat,“ vedl mě pod okno od koupelny.

„Už jsem to měřil, dva sudy se sem vejdou. Stačí, když řeknete jo, a já příště dovezu sbíječku a ten beton r­ozbiju.“ Podupal na betonový kryt, v němž byl otvor s mřížkou pro odtok dešťové vody do společného potrubí, co vede také z bytu. Při každém lijáku se odtok zahltí, voda zvenku vystoupí otvorem v podlaze do koupelny, jednou se dokonce přes dva prahy přelila až do kuchyně. To byl tenkrát, panečku, fofr s odklápěním linolea a vysušováním podlahy!

Opravdu, hodilo by se něco s tím udělat.

„Zkoušel jsem kopnout do toho krompáčem, ale beton udělali nevím proč tak důkladnej, že bez sbíječky ho nerozbiju. Až se pod něj dostanu, vykopu dvoumetrovou jámu a v ní vám postavím domácí biologickou čističku, jaký se teď dělají.“

„Ty si nějak troufáš!“

„Nic na tom není, za dvakrát, co sem přijedu, bude hotová a vy budete mít pokoj.“

„Kam ten odpad odvedeš?“

„Do staré jímky. Tím zaneřáděným potrubím prostrčím takhle tenkou hadici,“ udělal palcem a ukazováčkem kroužek. „Ta úplně stačí, poteče odtud vlastně čistá voda.“

„Fakt?“

„Fakt, úplně čistá.“

„To bych rád viděl.“

„Neboj se, už jsem takovou čističku u pár lidí dělal, je dobře vyzkoušená.“

Kroutil jsem hlavou nad jeho jistotou i odhodláním. Musí mu hodně záležet na tom, abychom barák neprodali a aby Milka byla spokojená.

„Můžu teda?“ zeptal se.

„Když si troufáš,“ pokrčil jsem rameny.

„Tak fajn.“

*

(pokračování)