TD - Den domova

Den domova

Den domova může mít mnoho tváří. Ty se  mění v čase a sledu událostí.

Před sedmi lety by pro mě “Den domova” definoval Den vzniku samostatného Československa, tedy 28.října. Nic valně významného.

Až v momentu, kdy se ze mě stal expat, tedy člověk žijící v zahraničí, den domova se stal významným. Od té doby nabral mnoho nových podob, barev, chutí a vůní, které vyplouvají na hladině vzpomínek dětství a rané dospělosti.

Den domova se pro mě změnil v pár týdnů v roce, kdy jsem přiletěla domů. Navštívila jsem svou rodinu a přátele. Prošla si místa, kde jsem vyrůstala a žasla nad změnami jejich podob, jak se přetvářela v době mé nepřítomnosti. Den domova byl pro mě oním okamžikem, kdy jsem se setkala s lidmi, kteří sdílejí stejné vzpomínky a zároveň sentiment nad vším co pomíjí, v kontrastu cupitajících batolat, která tu ještě před malou chvílí nebyla.

Den domova byl okamžikem trpkosti a slasti, když se  doušek piva rozlil mým hrdlem a připomněl mi jak jedinečně to české chutná. Jak skvěle voní trdelníky a maminčina svíčková… Tak uběhlo pár let, pár jedinečných, projasněných a poklidných dnů domova…

Pak se vše změnilo.

...

Den domova se změnil v noční telefonát a rychlý nástup do letadla. Den domova se změnil v hodiny a dny strávené v nemocnici. Změnil se v posledních pár okamžiků před úsvitem, kdy jsem ještě držela její ruku. Do posledního dechu, momentu, ticha…   

Den domova byl dnem hlubokého žalu a prázdnoty. Svět zhořkl. Ztmavl pod těžkými brýlemi zármutku. Já zůstala, protože mě domov potřeboval I dusil zároveň. Nebyl čas truchlit! Můj táta, nevidomý hněvem nad ztrátou mé mámy, mě potřeboval.

Zůstala jsem pár dnů, týdnů, měsíců… Den domova byl šedou mlhou bez chuti. Nekonečnými hodinami přežívání. Tichého šeptání přátel, co neví co říct. Den domova se stal ztrátovým.

…

Zůstala jsem do dne, kdy se vítr uklidnil a mlžný zrak odvál nový nádech.  Nastoupila jsem do letadla. Opět v přední linii expatů.  Den domova se změnil v minuty a hodiny při hovorech s mým tátou. Den domova vyplňovaly okamžiky vzpomínek, podpory a naděje, že se brzy shledáme a bude vše snazší. Ty telefonáty byly momenty ujištění, že život půjde dál, I když zakalen zármutkem. Ty telefonáty…moc mi chybí…

…

Noční hovor z domova! Ne, to nemůže být! Přece se to celé neopakuje! NE tak děsivě krátce po sobě! A přece!

Třesu se, neskrývám slzy. Nechápu! Nechci! Nevěřím! Necelých 48hod od telefonátu sedím v letadle. Svět ztichl. Podruhé…

…

Den domova se změnil na den pohřbu. Den kdy domov zanikl!

Nikdo vám neřekne, když ztratíte oba rodiče, že tím ztratíte I domov! Místo kde máte kořeny, vzpomínky kde jste sedávali, smáli se, tulili. Už není důvod přinést kávu tátovi do práce, na deset minut našich hovorů “H”. Už není důvod, jít pod jevištní scénou do kantýny, kde si máma dává cigaretku o pauze představení. Den , kdy přijdete o oba rodiče, se změní na Den ztráty domova…

…

Podej mi ruku prosím, je čas se rozhodnout!

Jsem v zemi expatů. Čas neúprosně odbíjí. Tři – dva – jedna!

Vydechnu si. Už to nejde změnit!

Poslední záchranný letoun odletěl. Jsem expat, který se odmítl vrátit domů. Hranice se uzavřely. Ti co nenastoupili, přestali pro vládu existovat.

Ta prapodivná nemoc zavřela hranice. A zároveň s velkým strachem, který přinesla, otevřela mou mysl. Každý den těch dvou let nejistot z nadcházejících dnů kontrastoval s jedinečností přítomných okamžiků a uvědomění si všeho co je a není důležité.

Nemožnost návratu živila uhlíky naděje na znovusetkání. Přátelství rostla a zpevňovala pouta I na dálku. Domov se začal znovu utvářet.

…

Jsem expatem v cizí zemi. Doba covidová trvá. Ale už teď vím, že “Den domova” je dnem návratu!

Těším se. Už se mi stýská.

A stesk je zdá se dobrý léčitel na zármutek.