Čáry

jedu z práce

a v rádiu hrají

docela náhodnou

smutnou krajinu

krajinu,

která se rozplývá

jak to často nebývá

Jára Macíček vedl svého starého Passata okreskou za Strakonicemi směrem na Šumavu. Byl podzim a mlha se snášela tak rychle, že se zdálo, že prší. Asi po hodině cesty zaparkoval do dvora pod přístřešek, srovnal volant, zařadil jedničku, vypnul motor, přezul se z cestovních bačkor do domácích a vstoupil do domu. „Neexistuje lehký způsob jak oznámit nepříjemnou zprávu,“ vzpomněl si na rozhovor na kuřárně. Kráčel odhodlaně temnou chodbou, jejíž károvaná dlažba odrážela světlo z pouliční lampy pronikající dveřním oknem a představoval si výjev za dveřmi do obýváku. Odhodlání však s každým krokem prchalo jako bublinky z limonády a najednou se cítil prchlivě. 

„Jak řekneš něco, co říct nechceš, ale musíš?“ zeptal se kolegy, vlastně šéfa, kterého bral jako kolegu. 

„Nejlepší je asi rychle. Na vysvětlování bude dost času později, ale rozseknout to musíš hned zkraje.“

„Nejraději bych to neříkal vůbec. Bude z toho zase jenom hádka. Chci mámě oznámit něco, co změní náš život. Především však její život, nebo možná vlastně pouze její život. A ona je tak pohodlná. Na jednu stranu ji chápu, asi bych nebyl jiný, kdybych si prošel tím, čím si prošla ona, ale musím myslet také na sebe. I když stejně je to více pro její dobro a její pohodlí, než že bych z toho měl něco já.”

„Jestli ses definitivně rozhodl pro změnu, musíš věřit, že to pochopí.”

„Změna je bohužel nevyhnutelná.“

„Existuje horší varianta?“

„Myslím, že horší by bylo, kdybychom nic nezměnili.“

„Pak to zvládnete.“

„Nepochopí, že je to změna k lepšímu.“

„Když jsem ženě oznámil, že se chci přestěhovat do Strakonic, myslel jsem si, že když se budu mít lépe já, bude se mít lépe ona. Řekla, že bude šťastná, když budu šťastný já. Docela to dává smysl, ne? Ve skutečnosti jsem jí nemohl nabídnout adekvátní náhradu za to, co jsem jí vzal a když se na i podívám, vidím, že je vlastně docela šťastná, ale je jako kamélie, která sice žije i v nevhodných podmínkách, ale nekvete. Květiny a ženy by měly kvést. Teď toho lituji.“ Odmlčel se. „Abych nezapomněl, vyřiď na směně, že půjdete víkend.“

„Zase?“

„Já jsem o tom nerozhodl. Tak čau.“

„Počkej ještě!“

„Jestli je potřeba si opakovat teorii o spokojeném zákazníkovi, tak nezapomínej, že zákazník nás živí a musíme mu vyjít vstříc, ne jen proto, že nás žádá o pomoc, ale také proto, že máme máslo na hlavě, protože se nám nepodařilo včas zajistit materiál.“

„To ale není moje chyba.“

„Není to ničí chyba, ale nedá se nic dělat. Chápu, že se ti může zdát, že všechny přešlapy ostatních oddělení padají na tebe, ale není to tak úplně pravda, kdybyste si minulý týden lépe pohlídali noční směnu a nevyrobili deset tisíc zmetků, nemuseli bychom shánět extra materiál a nemuseli bychom organizovat víkendy.“

„Nevzpomínáš si, že těch deset tisíc zmetků nebyla naše chyba, ale že to špatně změřili v laborce?“

„V laborce to změřili dobře, ale vy jste si to špatně přečetli.“

„Podle kontrolního plánu byly díly v toleranci.“

„Tolerance polohy, kterou jste uvažovali, platí pouze v případě, že jsou otvory na horní hranici.“

„Nic takového v kontrolním plánu napsané není, my jsme chybu neudělali.“

„Tohle je běžná znalost, která se do kontrolního plánu nepíše, možná byste se mohli soustředit na školení a nemuseli bychom řešit, že neznáte podmínku maxima materiálu.“

„Možná kdybychom měli na školení čas a kdyby nám ho někdo zaplatil, školili bychom se od rána do večera, nezapomínej, že byl rozpočet na školení seškrtaný.“

„Je mi jasné, že byste se nejraději školili od rána do večera místo práce a ještě si za to nechali dobře zaplatit. Poslední školení skončilo fiaskem. Museli jsme vracet dotace, které jsme pracně získali a ještě jsme platili pokutu, protože vedoucí výroby - najal fiktivní firmu - kterou založila jeho manželka - žádné školení neproběhlo - shrábli dotace a zmizeli. Proto byl rozpočet na další rok ponížen.“

„Ten u nás už ale nepracuje a my si školení zasloužíme. Jak máme garantovat kvalitu, když se nemůžeme vzdělávat? Navíc rozpočet nebyl seškrtán kvůli podvodu, ale kvůli úsporám díky krizi s Covidem.“

„Možná kdybyste nosili roušky a dodržovali opatření, nebylo by tolik lidi na nemocenské, ale to je jiná kapitola. Pro začátek by stačilo, kdybyste poctivě dělali shopfloor, je to tak? Na co platit drahá školení, když neděláte základní věci.“

„Shopfloor bychom dělali, ale když jsme tam minule něco řešili a šel kolem ředitel, rozpustil nás.“

„Protože jste řešili kraviny, které na shopfloor nepatří, shopfloor má mít deset minut, trval půl hodiny a pak byla jako na potvoru přestávka, takže nikdo z vás nepracoval minimálně hodinu, jak znám vaše přestávky.“

„Vy z kanceláří zase chodíte desetkrát denně na kuřárnu.“

„Viděl jsi, jak dlouho do večera pracujeme?“

„No aby ne, když chodíte na devátou, pak jste hodinu a půl na obědě a k tomu se vykecáváte na kuřárně?“

„A co teď děláme my dva?“

„No právě. A to mě sere. Jedu domů.“

“Tak v sobotu.”

Cesta z práce Járu Macíčka naštěstí vždy uklidnila. „Jsem doma, mami,“ zavolal jak byl zvyklý. „Snad už naposledy,“ řekl si.