Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDům s rohem hojnosti v ukradeném městě
Autor
Prosecký
„Dědečku, vylez z vany! Nastydneš se a zemřeš!“
Dědeček vylezl z vany, nastydl se a zemřel.
„Já to prostě nemůžu převzít, tati!“ bouchl pěstí do stolu. Spíše symbolicky než rozhodně. Už ho ty otcovy řeči unavovaly.
„Arnolde, hotel patřil naší rodině od roku 1872. Příští rok to bude sto padesát let!“, díval se starý Wurst tvrdýma očima na syna. Na toho urostlého vysokého osmahlého chlapa s modrýma očima s tmavou kšticí a v perfektním svetru i džínách. Holky se za ním ješt pořád ohlížejí. I zdešjí Češky. Otec si musel přiznat, že syn byl hezčí než on sám zamlada. Ale co to je všechno platné?!?
„To ti dědictví po předcích nic neříká?“, starý Wurst nečekal na odpověď. Ztěžka se zvedl a snažil se zmizet v předsíni, jak nejrychleji to šlo.
Dcera Julie ho z kuchyně zahlédla:
„Tati, je tam zima a ty jsi vykoupaný! Nechoď nikam! Dostaneš zápal plic!“
Ty mi dej taky pokoj, naštvaně si pomyslel Wurst. Julie byla světlovlasá, tlustší a byla ráda, že o ni Zdeněk stojí, ale nad Zdeňkem Wurst jenom mávl zoufale rukou. V černém zimníku a s lesklou hůlčičkou v ruce chtěl být co nejdřív co nejdál od domu.
Zamířil Opavskou ulicí ke kovovému mostu přes řeku. Minul dům, kde za jeho mládí bydlel pekař Gerstl a vedle krejčí Glotz. Oba domy byly čtyřpatrové s přepychovou zdobenou neorenesanční omítkou ve žluté. Bílá římsa nahoře přesahovala před krov tak daleko, že na střechu nebylo vidět. Češi domy důkladně opravili a nárožní dřevěnou věžičku asi dali úplně novou. Kdoví, jestli vědí, kdo tam před válkou bydlel?
Další dva domy zbourali a na jejich místě stály ty primitivní panelákové činžáky. Vzadu na dvoře zahlédl garáže. Každá z nich s jinou střešní krytinou, co vrata to jiná barva a celkově všechny dost zchátralé. To by si Gerstl na dvůr nikdy nepostavil.
Na rohu Opavské a Soukenické, dříve Tuchmachergasse, stojí Městská knihovna. Jednopatrová s rohovým arkýřem. Ve střeše řada mansardových oken. Asi potřebovali více místa. Knihovna je pěkně opravená, ozdobná ostění kolem oken jsou jako nová, ale co je to platné: Všechny knihy uvnitř jsou české. Kdoví, kde skončily všechny ty staré knihy? Jak kdoví? Jsou pryč. Spálené, vyhozené, odevzdané do sběru.
Přešel přes křižovatku. V místě bývalé Opavské městské brány byla uliční dispozice úplně změněná, protože hned za knihovnou je nový poválečný průjezd městem. Několik domů zcela zmizelo. Železný most ale zůstal, přibyla jen modrá tabulka s názvem toku „Opava“. Hned za mostem proudila auta po nové hlavní a na druhé straně před kdysi výstavným domem stavitele Franka se bavilo asi deset Romů tím, že házeli hlínu na už tak dost zchátralý dům.
Wurst už si dál nechtěl jitřit mysl vzpomínkami a také si musel přiznat, že už je unavený. 77 let je hodně! Nebyl si jistý, jestli se po hádce se synem už uklidnil, ale musel se vrátit. Klepal hůlkou o vydlážděný chodník z posledních sil. Míjel další okázalý dům a marně se pokoušel si vzpomenout, komu patřil? Majitel musel být bohatý a s citem pro krásu, když investoval tolik do jeho fasády! Jak nevzhledně proti tomu působí vedlejší budova České pošty! Tpioval ji na sedmdesátá léta.
A pak už stál před vlastním domem. Dědečkovi ho zkonfiskovali pětačtyřicátém. V roce 1994 Wurst přijel poprvé od války a za pár měsíců koupil rodinný majetek zpátky. To ještě kvůli tomu musel založit s.r.o.! Co jen se sem za těch pětadvacet let najezdil! Kolik peněz ho to stálo a teď má všechno přijít vniveč? Krov a střecha úplně nové. Krytina břidlice. Rozvody a instalace taky nové. Dvě patra po třech bytech pronajatá, v přízemí obchod, vzadu zahrada a čtyři plně nové garáže, ale výstavní, s pultovou střechou. Ve sklepě vinárna. Dům je rohový na náměstí a v prvním patře na nároží je plastika chlapce s rohem hojnosti. Kdoví proč si Wurst při pohledu na tu plastiku už od raného dětství vždycky vybaví jméno „Glotz von Berlichingen“, i když básnickou sbírku „Des Knabens Wunderhorn“ napsali Clemens Brentano a Achim von Arnim. A ani ta sbírka s rohem hojnosti nijak nesouvisí?!
Wurst vystoupá až do třetího parta. Tam mají rodinné apartmány. Na každém mezipatře si musí chvíli vydechnout.
Julia i Arnold ho už čekají. Wurst ví, že Juliin milenec Zdeněk nebude daleko, i když ho nikde nevidí. A v tom Wurst pocítí, že na něho „něco leze“? Měla Julie s tím nachlazením pravdu?
„Tati, už ti není padesát!“
Arnold stojí opřený o stůl. Klidně, ale rozhodně se nadechne:
„Tati, víš stejně dobře jako já, že když se ten dům má provozovat, musí sem majitel přijet alespoň jednou za měsíc, jinak mu z toho nezbude nic, a já do téhle špinavé země, kde mě tolikrát podrazili, jezdit nebudu!“
Wurst se podívá směrem k Julii. Není to pohled plný naděje, spíše bezradný.
Arnold mu čte myšlenky a bezohledně poznamená:
„Julie je hloupá! Když to dáš jí, Zdeněk všechno rozhází nebo profetuje. Říkám ti, musíme to prodat!“
Wurst si ve zlomku vteřiny vzpomněl na jednoho štýrského sedláka. I ten měl problém s tím, kdo přebere jeho statek. Přitom to bylo v jedné zemi! Arnold by sem musel jezdit až z Heidelbergu. Ten sedlák říkal:
„Je to chůze na hraně. Musíš udržet rovnováhu! Na jedné straně chceš něco uchovat, ale na druhé straně tím nechceš svým dětem zničit život a učinit je jen kvůli tobě nešťastnými, aby museli dělat něco, co je nebaví!“
Najednou se mu ztížilo dýchání:
„Julie, dej mi trochu piva!“
Dala by mu raději čaj, ale nechtěla ho ještě více rozčílit.
Usrkl. Mlčel.
Pak praštil nezvykle silně poloprázdným půllitrem piva o stůl a žuchnul celou vahou na židli. Oba k němu přiskočili.
Měl hlavu položenou na stole a ruce svěšené podél těla. Půllitr byl převrácený a pivo se rozlilo po té vzácné dubové desce starého rodinného stolu, který se s takovou námahou podařilo vykoupit od jednoho místního.
Starý Wurst zemřel.
34 názorů
Majaksi, k mým knihám se už nedá dostat. Povinné výtisky jsou v knihovnách, ale moje knihy (už vyšly čtyři) vycházejí vždy jen v takovém nákladu, aby se během roku prodaly. Sám mám poslední dva archívní výtisky.
To víš, jsem ekonom, vím, že dotisk nemá smysl, protože už neprodám víc než 200-300 kusů.
Já nevím, kde pracuješ, Kamamuro, ale kdyby nebylo statisíců Slováků, Ukrajinců a Balkánců u nás, už dávno bychom se zhroutili. Přesun levné pracovní síly mezi trhy podle výše mzdy je odprdávna součástí lidských dějin.
Kamamuro,
- syn se evidentně narodil po válce, vyrostl ve francouzsko-německém příhraničí a Česko mu bylo cizí,
- při pohledu z Francie a západního Německa splývá Česko s Balkánem a Ukrajinou,
- jsou, pravda, plná německá města Rusů - Spätaussiedler a muslimů, ale jinak je Německo na příchod statisíců cizinců od šedesátých let zvyklé. Koneckonců by dnes ekonomika bez nich už nemohla fungovat. Podobně jako ta naše zadrhává, protože nemá dostatek mladých pracovních sil.
Majaksi, máš pravdu. "Špinavá" a "podrazili" by se muselo při publikování tiskem čtenáři vysvětlit. Tak:
Při pohledu z Německa je naše země ještě často opravdu zanedbaná, ačkoli od roku 1989 jsme učinili obrovský skok. Jejich pohledem ale ejště pořád, zejména v chduších oblastech, jsou neopravené omítky, staré střešní krytiny, rozbité chodníky, neutěšené, až balkánské úpravy obchodů ..., neposekaná tráva v příkopě, rozházené krámy po vesnickém dvoře - stačí, abych se díval očima své babičky,
podrazili ... (bylo by ode mě asi troufalé tě vybízet, aby sis přečetl mou novelu "Pomoc pro Erlictál". Ona už stejně není k sehnání.)
- když sem po roce 1989 přicházeli, stávali se často obětí místních yvčuránků, protože nemohli kupovat nemotivosti přímo a byli závislí i na místních prostřednících vůči právníkům, úřadům i řemeslníkům ... zaplatili zálohu a už chlapa nikdy neviděli, šli s tlumočníkme na úřad. Tlumočník nebyl úřední, vzal si peníze na ruku a přeložil to lajdácky. Finančák po letech přišel a viděl jsem případy, kdy zavírali cizince, kteří v první chvíli vůbec netušili, o co jde ... neplacení DPH, špatné odvody na sociálku, díry ve smlouvách ... ... ... nechci tě unavovat
Syna podle mě podrazili nacisté, protože prohráli válku, následkem čehož se untermenschen rozlezli nejen po světě, ale i po samotném Německu a čistokrevný Árijec z DDR dneska musí třít bídu s nouzí, himmel herr Gott, krucinálfagot!
Majaksi,
píšu to rovnou v češtině ale tak, jako by to říkali tihle Němci. (Jsou z Porýní).
Ano, mluví jinak i proto, že pocházejí z takové té klasické měšťanské střední třídy. Jako bychom se vrátili na počátek 20. století. Třeba nikdy v žiovtě by nepoužili sprosté slovo. Na druhou stranu používají takovou tu germánskou otevřenost v hodnocení situace a lidí. Nám (ale třeba i Číňanům) to připadá jako arogance a nevychovanost. Je mnoho věcí, které zažiješ jenom jako dítě z dvojjazyčného prostředí, které dítěti z jednojazyčného předáváš jen obtížně.
Rád zodpovím další otázky.
Majaksi, doporučuji ti pohádku nebo stupidní telenovelu, protože to jsou nejdostupnější zdroje mluveného slova z němčiny přeložené do češtiny.
Ono je to těžké, posoudit to. Kdoví jak bychom se zachovali sami. Je to přesvědčivě napsané.
Prosecký, myslím, že víc ne. Ale mluvíme-li o touze po hierarchické posloupnosti, kdy člověk ochotně rozhodne za druhé a zároveň sám o sobě nechá s ulehčením rozhodnout někoho jiného, pak je jich dost. Kritické myšlení a zodpovědnost holt bolí... Není divu: přenáší se to geny i výchovou.
Svatá pravda, Annnie! Už se nejmenuje bolševik, ale je tu pořád s námi. Dokonce bych řekl, že v mladé generaci (pod 25) více než v té předchozí (25-50).
ad Kamamura: Že tu není??? Já ho potkávám velmi často. Asi každej koukáme jinýma očima...
Děkuji vám všem za náštěvu. Napsal jsem to z jedné vody a opravil pár chyb díky Goře. ještě jich tam pár je.
Bixley: Opava to není. To je možná vidět i z toho, že tam je Opavská ulice a byla tam Opavská brána, obé směrem z tohoto města na Opavu. Řeka Opava protéká vícero městy.
Majaksi: Když se podíváš třeba na německou pohádku nebo i nějaký stupidní romantický film, tak si všimni, jak je to přeloženo, to jest, že ta mluva je úplně jiná svou slovní zásobou a použitou slovní konstrukcí, i když je to česky. právě tak je jiná mluva těchto Němců. My už jsme si odvykli na různost mluvy různých tříd, protože i naše nejvyšší elity často mluví otřesně.
Revírníku, speciálně pro tebe to bude snadné si mnohé ověřit. V tom městě jsi byl v nemocnici, dům s rohem hojnosti opravdu stojí. A situace, kdy člověk zde narozený a "odsunutý" si koupil zpátky rodný dům, ale nedokázal přesvědčit své děti, aby si ho nechaly má také reálný předobraz.
Nedávno jsem si vyměnil pár vět s Karin Lednickou (Šikmý kostel) v tom duchu, že v této části pohraničí není možné takový kontinální román, jako napsala ona pro karvinsko, napsat. Toto mělo být důkazem.
Zbora - když se podaří napsat dílo, které dojde opravdu všem, tak je možné si úlevně říci s oním Bosňákem, co kdysi seděl s Josefem Švejkem ve vazební věznici na Pankráci: "Dobro došli!"
Ten prokletý bolševik, kam jen to zmizel po té naší Sametové revoluci? Všude tu byl, týral nás, deptal, zabíjel a mučil, a najednou tu není. Záhada.
Kde jsou ty doby, kdy jsme lpěli na kořenech??? Mý generaci to lpění bolševik vypálil už v dětství, zatímco jsme poslouchali vzpomínky babiček a dědečků (pokud nám zbyli)... Konečně zas další tvůj silnej příběh. Tip a.
Pro něj to bylo vysvobození a co s tím udělají ti dva trotlové, to je ve hvězdách.
Připadá mi, že je tam od začátku možná až moc velký tah na bránu. A popisy na dnešní dobu možná až moc dlouhé a nezáživné. Ale vzásadě jsem povídku přečetl rád. Výmluvná je ta pasáž se sedlákem
V Opavě jsem nikdy nebyla, ale je to napsané tak sugestivně, že si s hlavním hrdinou prohlížím město jako jeho etitý obyvatel. Život v pohraničí je dodnes složitý a většina běžné populace si to asi neuvědomuje, přiblížil jsi problémy sudetských Němců opravdu realisticky.
Prolog je geniální :-)
Povídka moc pěkná, bylo mi, jako bych se s tím starým pánem procházela i já...
Hm, milosrdně rychlé úmrtí. Tvé vypravování chytne čtenáře od začátku, píšeš stručně, jasně, ale se silným příběhem mezi řádky. Byla bych četla dál, jak potomci dostáli "rodinným závazkům" - osudy sudetských Němců líčíš zajímavě, je to tvá parketa, znalost problematiky se kladně odráží v textu... díky.
Další dva domy zbourani - zbourané/zbourali?
Hezky vykreslené osobní vztahy i obecné poměry v Sudetech, ani po několika převratech a peripetiích dodnes úplně nevyřízené. Jak je vidět, i současnou generaci ještě zatěžují.
Snažil jsem se tě v duchu doprovázet a potom, příležitostně, si něco z toho pokusím v reále ověřit.
Květoň Zahájský
30. 11. 2021Jak to popisuješ, připadá mi, že se procházím Krnovem. Pletu se?
Ten prolog bych publikoval zvlášť jako miniaturu ("Uko Ješita se s obrem jen mazlí"), a kasíroval bych za něj zvlášť, protože je geniální.
Setup je dlouhý, opulentní a brilantní, něco jako poslední scénka v Tarrantinových čtyřech pokojích - žvaní se, žvaní, dlouze se to připravuje, dohadují se podmínky, sázka, napětí, půl hodina filmu v tahu, pak ve vteřině - fik, bum, prásk, prst v tahu, peníze v kapse, divák zírá, titulku. (Ooops - spoilers!)
Brilantní, já tleskám jako opice s mísou popkornu.
Jestli bude ještě, přijdu si rozhodně pro přídavek!