Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJAK JSEM DNES POTKAL HOULU
Autor
Dan TM
JAK JSEM DNES POTKAL HOULU
Stojím ve Zdicích na nástupišti. Čekám na rychlík.
Takové tu bývalo hezké nádraží… Pořád vidím kamaráda Houlu, jak stojí opřený o sloup na perónu a žvýká stéblo trávy. Kyne mi a trochu se usmívá…
Jenže Houla už je třicet let po smrti a z nádraží s bufetem a hospodou, kde měli čepovanou pomerančovou limonádu neskutečně lahodné chuti, je dnes betonová zběsilost, propojená s okolním světem páchnoucím podchodem. Všimli jste si, že všechny tunely, průjezdy a podchody se v Čechách během krátké doby stanou veřejnými záchodky?
Tak stojím na panelech nástupiště. Prší. Rychlík má zpoždění. Je nejchladnější květen za posledních dvacet let.
Najednou vidím na opačné straně panelové plochy malý černý bod. Jdu blíž. Je to tělíčko mrtvého vrabce. Prší na něj… Uvažuji, že bych ho měl něčím nějak nabrat a odnést do trávy. Proč má chudák ležet na zaplivaném a zaprášeném nástupišti? Jenže se ozývá umělohmotný hlas z ampliónu. Rychlík už se blíží, za chvíli je tady.
Tak se obracím a nastupuji, stojím u okýnka v chodbičce vagónu. Venku zůstává vzdalující se bod vrabčího tělíčka. Odmítám myšlenku, že jsem zase něco prošvihl.
Déšť zhoustl. Nechci si k nikomu přisednout do kupé. Zůstanu v chodbičce.
Začala neděle.
Ještě jednou vykouknu z okýnka. Vidím Houlu, jak nabírá opatrně mrtvolku do rukou. A pak už mi obraz zmizí z očí…
Stanislav Zárybnický - Houla (19. 02. 1952 - 11. 12. 1989)
11 názorů
Květoň Zahájský
13. 12. 2021Vzpoměl jsem si při tom na Kainarův text:
O červnových třešeních snad se mu zdálo,když jsem nad ním stál, právě poprchalo,a on tam ležel na nároží starý a mrtvý vrabec.
mně to přijde dobrý. na malým prostoru hodně. mrtvej vrabčák a mrtvej kamarád... plus uvěřitelná atmosféra.
při podrobnějším pitvání (rozuměj - při druhým, třetím čtení a v jiné náladě, dejme tomu) bych asi měla ještě pár nepodstatných poznámek, ale kašlu na to. ráda jsem četla, opravdu.
ale přece jen - tu trojtečku na úplném konci bych změnila v tečku. protože obraz zmizel - a je prostě pryč. tečka.
Líbí, moc. Přijde mi to psané tak jednoduše, jako by o nic nešlo ... a ono taky o nic vlastně nejde ... když se nebojíš :) Svět je perfektně složená skládačka, která se stále perfektně přeskládává, vteřinu ti přijde, že je tenhle dílek mimo, v té chvíli ale už zapadá na správné místo, jako by tam byl odvždycky ... i Houla :)
Podle mě v příběhu neprší jen tak pro nic za nic. Existuje takový černý žánr - noir. Viděli jste Blade Runnera? Kultovní film a pořád tam prší. Harriston Ford/Decard chutná s vlastní krví smíšenou s deštěm strach ze smrti, Roy Batty/Rutger Hauer stojí v dešti a pronáší svůj kultovní monolog. Prší na hlavu i Philu Marlowovi, když snad po tisícáté padne obličejem do kaluže, protože peníze a moc, pokud spolupracují, jsou prostě na jednoho vyhořelého soukromého detektiva přiliš silní nepřátelé. Pršívá i v ulicích starého města, v Nerudovce, drobnými kapami, otravnými a neodbytnými jako ženské výčitky, a prší i na igelit pařníku přičinlivého vesnického pěstitele, který má největší okurky v celém okolí.
Bez deště zkrátka není melancholie.
Člověk holt nemůže stihnout všechno... Ale vrabec i Houla jsou už spokojení... A já s tímhle tvým něžným textem víc než to. Tip a.
aleš-novák
12. 12. 2021Na Goru nedej, je to dobré.
Dane, nebýt mrtvého vrabčáka, příliš obecného povzdechu nad údělem českých temných zákoutí, opakovaného důrazu na to, že prší - snad by mini měla něco do sebe...