Rozumová analýza citu - Marie

Byla to přibližně polovina července roku 2012, kdy mi teta Běla nabídla, jestli bych se nechtěl přijet podívat na představení, které nacvičila s dalšími obyvateli Chvalčova. Na Chvalčov jsem v té době jezdil poměrně často a velice rád. Každá chvilka strávená ve vesnické prostotě, v náruči všeobjímající přírody a klidu, mi dopřávala uvolnění. Přijížděl jsem si sem odpočinout a dočasně se odpoutat od problémů spojených s městem. Jenže navzdory všem dřívějším zkušenostem se mělo právě z přívětivého prostředí tradiční moravské vesnice už brzy stát krvavé bojiště – a němý svědek přísně jednostranného boje.

Dorazil jsem na Chvalčov někdy v odpoledních hodinách a zamířil rovnou na místo konání. Šlo o malý venkovní prostor, jehož nejrozlehlejší část určená k sezení byla zastřešena průsvitnou plachtou. Uprostřed byla betonová plocha sloužící jako taneční parket a v její blízkosti se nacházelo malé pódium. Marie stála opřená o otevřené dveře do budovy, kde měli vystupující aktéři šatnu. Psala zrovna na mobilu sms zprávu, takže si mě mohla jen stěží všimnout. Patrně však zaslechla můj hlas směřovaný k tetě, která se právě vyřítila ven a začala se se mnou vítat. Protože byla všechna místa k sezení již obsazena, teta mi nabídla, abych do začátku představení počkal v šatně.

Prošel jsem kolem Marie a ohlédl se. Byla celá zahalená stínem, za ní oslepující horký den. Vypadala odtud, z druhé strany potemnělé chodby, jako nadpozemské stvoření čekající na konci poutníkovy životní cesty. Ovšem já jsem ke svému cíli neputoval, ba právě naopak – s hlavou vytočenou do strany a očima šilhajícíma po zvolna zanikajících konturách bezchybně vymodelovaného těla jsem se mu každým dalším krokem o kousek vzdálil. Snažil jsem se loudavost své chůze co nejvíce přizpůsobit dychtivosti zraku, ale uběhlo sotva několik krátkých okamžiků a došel jsem až ke schodům vedoucím do šatny.

Mariina tvář na mě zapůsobila okamžitě, přitom její oči, soustředěně hledící na mobilní displej, mi prozatím zůstávaly skryté. Oči, které jsou bránou ke kráse každé ženy.

Můj první dojem patřil dívce mimo prostor a čas. Stoupal jsem po schodech a myslel pouze na ni. Uvidím ji ještě někdy? Je zdejší, a pokud ano, jak je možné, že jsem ji doposud na Chvalčově nepotkal? Straní se snad společnosti? Nemá přátele?

Navzdory tomu, že ve chvíli, kdy jsem ji spatřil poprvé, se věnovala činnosti dalece odporující představě společensky izolované dívky, vším ostatním připomínala osobu nepatřičně vklíněnou do koloběhu banálních událostí a dějů. Její napnuté vysoké tělo, vážný obličej, nepoddajná soustředěnost patřily nespokojené ženě. Rád bych na tomto místě poprvé hlasitě zdůraznil, že nic ze své domýšlivosti ani trochu nezveličuji – byl jsem opravdu hluboce přesvědčen o každém ze svých rozumových předpokladů, a to pouze na základě těch několika málo sekund, během kterých jsem stačil Marii sotva zahlédnout, natož abych měl možnost ji soustředěně pozorovat nebo s ní dokonce mluvit.

Teta mě přivedla do šatny, kde se někteří vystupující již převlékali. Vládl tam chaos. Všichni po sobě pokřikovali, co chvíli někdo někam odběhl a vzápětí se vrátil s nějakým důležitým sdělením o tom, kolik je venku lidí, nebo jestli se náhodou neschyluje k dešti. Sedl jsem si na stůl, z poloviny zasázený rekvizitami a různým oblečením, a snažil se uniknout strnulosti, jíž jsem nedokázal čelit vestoje. Pak jsem se zeptal tety, kdy vystoupení začne. Ale dříve než mi stihla odpovědět, vtrhla do místnosti Marie. Následovaly dva stěží postřehnutelné pohyby – zvedla ruku, druhou obratně přetáhla přes hlavu tričko – a stanula přede mnou v podprsence. Sotva jsem si uvědomil, co se děje, odpověděla teta na moji otázku („Asi za půl hodiny.“) a Marie se začala shánět po jakémsi oděvu. Protože jsem jí nechtěl překážet, vstal jsem a zcela instinktivně se podíval na tetu. Byla jejím svérázným příchodem rovněž překvapena, z čehož jsem vyvodil, že ji podobně jako mě zaskočila nikoli Mariina spontánnost (určitou míru spontaneity přece vyžadují už základní principy představení, potažmo divadla jako takového), ale její drzý chlad vůči přítomnosti někoho cizího. Nejspíš si mě zprvu ani nevšimla a potom už jí připadalo příliš trapné přiznat stud a zahalit si rukama hrudník, případně si vyžádat přímo můj odchod.

Něčeho takového však nebylo vůbec zapotřebí. Bez vyzvání jsem vyšel na chodbu, kde byla před velikým zrcadlem židle. Sedl jsem si na ni a dlouho pozoroval v zrcadle svůj odraz. Výrazně jsem tehdy trpěl na projevy postpubertálního akné, které se mi toho dne, snad pod vlivem horkého letního počasí, znovu rozlezlo po celé tváři. Ačkoli jsem se tím v té době hodně trápil, podvědomě jsem vnímal, že akné je jen dočasnou nepříjemností. Ale když jsem si teď prohlížel svoji tvář v zrcadle, docházelo mi, že Marie neuvidí obličej, který nějaký bude a nějaký byl, uvidí naopak obličej natolik nesmlouvavě současný, až se mi z toho rozbušilo srdce.

Dělila nás stěna, přesto jsem mohl otevřenými dveřmi sledovat, jak se Marie převléká. Pohled na její protáhlé bílé paže, ploché břicho a obrysy pevných prsou mě namísto očekávaného vzrušení rozrušil. Byl jsem podivně znepokojen paradoxním zpřeházením událostí: zatímco ona doposud pořádně neviděla ani můj obličej, já jsem již znal tvar a velikost jejích prsou; zatímco ona mě vůbec nevzala na vědomí, já jsem dávno spřádal velice konkrétní představy o celém jejím životě. Jednotlivé fáze našeho seznámení – dá-li se tak moje epizoda s Marií nazvat – byly od první chvíle v podezřelé neshodě s časem a jeho přirozenou způsobilostí řadit životní okamžiky do logické chronologické posloupnosti.

Uplynula nějaká doba, deset, možná patnáct minut, a ze šatny vyšla teta s obličejem zamazaným kombinací černé a bílé barvy. Oznámila mi, že by bylo přece jen lepší, kdybych počkal dole. Představení za chvíli začne a už tak je tady příliš zmatku. Vydal jsem se tedy ke schodům, a když jsem scházel dolů, naposledy jsem se otočil. Ale v dalším pohledu na převlékající se Marii mi zabránilo příliš vysoké zábradlí, stírající útroby šatny z mého zorného pole.

Lidí venku přibylo. Někteří postávali v blízkosti betonové plochy, jiní se prodírali kolem dřevěných lavic ve snaze nalézt poslední volná místa k sezení. Sám jsem si stoupl kousek od dveří, u kterých před tím stála Marie, a opřel se o zeď. Přibližně za dalších deset minut představení začalo.

Šlo o humornou imitaci známých zpěváků, zpěvaček a hudebních formací. Na betonové ploše se postupně vystřídalo několik skupin účinkujících v převlecích. Jako čtvrtí nebo pátí v pořadí vystoupily teta, její kamarádka a právě Marie. Představovaly známou rockovou skupinu Kiss, v jejíž sestavě ovšem chyběl imitátor sólového kytaristy Tommyho Thayera.

Chvalčovské hody, jak byla celá událost pojmenována, měla završit večerní zábava. Po skončení vystoupení se někteří účinkující shromáždili před budovou, aby se domluvili, kdy na zábavu dorazí. Připojil jsem se k nim a teta se mě zeptala, jak se mi líbilo představení. Velice jsem je chválil – masky všech tří žen byly na poměry, které nelze nazvat jinak než amatérskými, výjimečně povedené a věrné svým reálným předobrazům. Potom jsem si šel pro pití. Malá budka, kde se občerstvení podávalo, sestávala ze dvou výdejních pultů, jež se k sobě měly ve vztahu pětačtyřicetistupňového úhlu, takže od jednoho bylo vidět k druhému. Zatímco jsem čekal na pivo, objevil se v druhém okně výsek Mariiny postavy a vzápětí také její tvář. Vůbec poprvé si mě prokazatelně všimla. Nebýt jejího pohledu trvajícího snad tři nebo čtyři sekundy (přerušil jsem ho ostýchavým sklopením hlavy), se vší pravděpodobností bych na ni ještě toho dne zapomněl, a pokud úplně nezapomněl, neměl bych mnoho důvodů o ní tak neudržitelně přemýšlet.

Napadlo mě, že teprve ve chvíli, kdy si mě mohla prohlédnout v klidu, nezatížena stresem z blížícího se vystoupení, nalezla ve mně svého spojence. Zjevil jsem se tak náhle, přišel jsem odnikud, neznala mě a zajisté jsem vypadal zvláštně – tak komicky vklíněn do nezaměnitelné vesnické atmosféry. Právě jako ona! Během těch krátkých (ze zpětného pohledu nekonečných) třech sekund jsem stačil podlehnout dojmu, že jsme si velice podobní a to můj zájem o ni ještě znásobilo.

Tento zájem jsem byl připraven skálopevně střežit a tajit před světem – dokonce i před tetou.  Když jsme se něco málo po páté hodině vrátili do domu, který společně s mým otcem zdědila po svých rodičích, chvíli jsme si povídali o představení. Potom se mě zeptala, s kým se budu večer na zábavě bavit. Odpověděl jsem, že nevím a popisoval jí, jak na mě zapůsobily její kamarádky.

„Chtělo by to někoho ve tvém věku,“ řekla teta.

„Hm. O nikom nevím.“

„Třeba Marie,“ vyslovila její jméno se zvláštním důrazem, natolik způsobným, že z něj mohla snadno vyrůst představa distancované zainteresovanosti vesnických dohazovaček.

„Kdo to je?“

„Ta holka, co s náma dělala Kisáky.“

„Aha.“

Potom jsme na chvíli změnili téma, to se ovšem velmi záhy stočilo zpět k Marii. „Ona je to hodná a chytrá holka,“ vysvětlovala teta. „Studovala ve Zlíně nějakou vysokou školu. V její rodině jsou všichni věřící. Z toho kluka, co si našla, jsou úplně vykolejení.“

Zmínka o jejím „klukovi“ mnou zevnitř silně zacloumala a pochopitelně podlomila základy všeho, co jsem si až doposud o Marii tak poctivě domýšlel. Přesto jsem dokázal zachovat klid a svoji následnou otázku vynesl s věrohodným ztvárněním nezájmu: „Co je zač?“

„Hulič,“ řekla teta. „Pořád jenom hulí a chlastá. Navíc je strašně žárlivej. Pořád jí vyvolává a kontroluje ji. Ono se není čemu divit, musí mu být jasný, že je Marie vysoko nad ním a tak si ji hlídá.“

Do kuchyně se přiřítila Markétka, mladší ze dvou tetiných dcer, a začala se čehosi dožadovat. Teta ji odbyla, a když se nám kvůli její vehemenci nedařilo pokračovat v rozhovoru, okřikla ji a zaúkolovala úklidem pokoje. Markétka neochotně odešla, k tématu Marie a vztahu s jejím přítelem už jsme se ovšem nevrátili.

Kolem sedmé hodiny jsme s tetou vyrazili na zábavu. Ačkoli jsem se dozvěděl o Mariině příteli, nevzdával jsem se ani nadále předpokladu, že naplňuje charakteristiku ženy, za kterou jsem ji od první chvíle považoval. Dokonce jsem byl odhodlán tento předpoklad podepřít tím, že Marii lépe poznám.

Když jsme s tetou vešli do prostoru, kde ještě před několika hodinami probíhalo imitační vystoupení, Marie už seděla u stolu s několika dalšími lidmi – někteří mohli být zhruba v jejím věku, jiní spíše ve věku tety. Ta pohotově navrhla, abychom šli za nimi. Sotva jsme dosedli ke stolu, došlo mi, že seznámení, jehož jsem chtěl s Marií dosáhnout, nemůže nalézt žádný opěrný bod v mé vlastní přičinlivosti. Vlastně ani nevím, jak na můj příchod zareagovala, byl jsem totiž nadmíru zatížen úsilím vyhnout se očnímu kontaktu. A protože jsem nedokázal ani nic říct, trochu jsem se odklonil stranou a pozoroval tři postarší muzikanty, kteří zrovna loudili ze svých nástrojů melodie písní z osmdesátých let.

Marie po chvíli odešla ke stolu, kde seděli jiní její přátelé. Přestože se momentálně vzdálila, pociťoval jsem upřímnou radost z její přítomnosti. Pouhá skutečnost, že tady je, že sdílíme stejné místo, stejnou událost, že si chceme oba užívat večera a bavit se, mě naplňovala vzrušujícím optimismem. Pozitivní představy, jež nedokážu vysvětlit jinak než silnou vnitřní zarputilostí odčinit své předešlé komunikační selhání, mi navíc dodávaly naději, že bude mít v průběhu večera naše sbližování další pokračování.

Když si však Marie přisedla zpátky k našemu stolu, začalo se mé dobré rozpoložení rychle měnit. Nejenže byla vůči mně pasivní, ale dokonce se zdálo, že mě snad přehlíží úmyslně. Zatímco byla pryč, stačil jsem již plně proniknout do společné debaty (týkala se, myslím, hudby a různých specifických žánrů, které mohou rozdělovat její posluchače), to však Mariin nezájem nijak neotupilo, naopak teď působil ještě nápadněji.

Dále od okamžiku, kdy nezareagovala ani na poslední z několika mých konverzačních vsuvek, navíc záměrně vyslovenou dost hlasitě, aby ji nemohla přeslechnout, se vše jen zhoršovalo. Marie neustále někam odbíhala, každou chvíli se bavila s někým jiným a už ani zdánlivě nepřipomínala onu společensky distancovanou a nezávislou ženu, která čeká, až do jejího života vstoupí někdo podobně distancovaný a nezávislý.

Večer postupoval, z oblohy zmizel i poslední mrak a na onom nadpozemském plátně se rozestřela černá. Mezitím jsem o Marii úplně ztratil přehled. Byla pořád někde jinde, byla v neustálém pohybu a mně tak pozvolna unikala i její nejpřístupnější podoba. A přidala se další nepříjemnost: na obličeji jsem začal pociťovat nejprve nepříjemné svědění a krátce na to prudkou bolest, která mi rvala tváře a nos. Těmito příznaky dávalo tělo zpravidla na srozuměnou, že růst vředů pokračuje. Přejel jsem si prsty kolem nosu a ucítil, že hnis se dere na povrch. Tma sice poskytovala dočasnou imunitu vůči cizím pohledům, ovšem nevyhnutelnému příchodu dalšího dne, kdy bude můj obličej znovu plně odhalen před světem, zabránit nemohla.

Vyhledal jsem tetu. Stála stranou od ostatních a kouřila cigaretu. Krátce jsem s ní pohovořil o tom, jak se mi zatím na Chvalčovských hodech líbí, když vtom jsem postřehl, že kousek od nás stojí v početné skupince Marie. Byla otočená tak, že jsme na sebe mohli vidět. Poprvé za celý večer jsem se na ni díval déle, než se mi zdálo přirozené a patřičné. Toto sebepřemáhání překvapivě nezůstalo bez odezvy: po chvíli pohnula nepatrně hlavou, ale sotva se naše pohledy stačily setkat, opět ji odvrátila. Když se na mě podívala podruhé, tentokrát to trvalo trochu déle a z tohoto pohledu už jsem mohl něco vyčíst. Především bylo zřejmé, že moji náklonnost ani v nejmenším neopětuje. Nedívala se však způsobem naznačujícím cokoli zlého, nepodléhala pocitu pohoršení dotčené slečinky, která se cítí být šmírována, snažila se mě pouze usměrnit a varovat – zaujal jsi mě, ale jenom tím, že tě tady vidím poprvé, nic jiného v tom ve svém vlastním zájmu nehledej.

Bylo toho na mě najednou moc. Oznámil jsem tetě, že se půjdu projít a zamířil k východu. Jediné, alespoň dočasné východisko jsem mohl nalézt v hudbě. Vytáhl jsem z kapsy bundy malý přehrávač a nějakou chvíli rozplétal zasukovaná sluchátka. Pak jsem vykročil do tmy, příjemné a mírumilovné. V uších se rozezněl notoricky známý úvodní čtyřtakt Beethovenovy Páté symfonie. Přestože nemá základ v milostném námětu, prožíval jsem její poslech s myšlenkami na Marii.

Vydal jsem se směrem k lesu a úvodní dramatická věta mezitím přešla do uklidňujícího andante. Poslech to byl na jedné straně mimořádně silný, na druhé straně prostoupený roztěkaností a nesoustředěností. Když byla symfonie přibližně v polovině, otočil jsem se a krokem impulsivním a energickým vyšel zpátky do vesnice. Pocítil jsem naštvanost – poprvé během toho dne ve spojitosti s Marií. Co bylo důvodem jejího tak okamžitého odmítnutí? Moje tvář pokrytá vředy? Byl můj vzhled tím, co ji ode mě oddálilo? Je docela dobře možné, že stejně jako někomu stačí jediný pohled k tomu, aby se zamiloval, dokáže někdo jiný využít stejného pohledu k odmítnutí. Ano, rozumově se tato situace jevila jako zcela jasná, moje pocity se však podobaly stavu hořké ublíženosti. Zatvrzele jsem odmítal přijmout předpoklad, že tak málo může dvěma lidem zabránit v hledání vzájemných sympatií.

Vyburcován odhodláním, že za Marií přijdu a všechno jí narovinu povím, jsem stále zrychloval. Chtěl jsem pojednou všechny ty skrytě motivované pohledy a představy, které od počátku byly tím jediným, co mě s ní spojovalo, vyplnit konkrétním slovním obsahem. Jedině tak jsem přece mohl uniknout své bezbřehé a v sebetrýznivé pohodlnosti zapletené domýšlivosti.

První známky vesnického života, jimiž byla vystřídána temná přívětivost lesa, však moji rozhodnost, ještě před chvílí až dojemně přirozenou, podbarvily novými pochybnostmi. Světla pouličních lamp, křiklavé fasády domů, štěkot psů, to všechno mi najednou znovu připomínalo, jak se věci mají ve skutečnosti. Jako bych sám sebe neznal dost dobře a nevěděl, že to neudělám a nic jí neřeknu. Nakonec budu jen nevzrušeně přihlížet, jak zeď, kterou mezi mě a Marii kromě jí samotné vytyčila řada praktických okolností, s každou další chvílí strávenou v její blízkosti mohutní. Má přítele, zázemí, dělí nás bezmála třicetikilometrová vzdálenost, nemluvíme spolu, neznáme se, nepohybujeme se v totožném prostředí, je krásná, kdežto mně vyrůstají z obličeje další a další hnisavé boláky. Navíc je tady ještě její odmítavý pohled a ten, když se to vezme kolem a kolem, sdělil vše podstatné.

Neměl jsem už na nic sílu. Poté, co symfonie dozněla, obklopilo mě ticho, které bylo tak ochromující, že jsem si krátce připadal jako náměsíčný. Postrádal jsem náhle kontakt s čímkoli nefyzickým. V tu chvíli jsem dokázal vnímat pouze své nohy, jak se pohybují v pravidelném rytmu a jak se chodidla posouvají v botách, až to bolí; cítil jsem vlasy přilepené na krku, cítil jsem zpocené čelo poseté pupínky a tváře svírané večerním dusnem. Blížil jsem se a ostych z Marie se zatím měnil v netečnost. Vše, o čem jsem mohl přemýšlet, mi bylo lhostejné. Uvědomoval jsem si pouze tělo a jeho absurdní zákonitosti – pohyby, potřeby, jeho podivuhodnou promyšlenost –, které mě nesly zpět k místu, kde to celé začalo.

Nejblíže jsme byli jeden druhému, když jsme seděli u společného stolu. Do té doby ji žádná situace nenutila bezprostředně zohledňovat moji přítomnost. Pouze krátce po mém příchodu na zábavu mohla vidět zblízka moji tvář, slyšet můj hlas, vnímat můj projev. Ovšem nic z toho nebylo opravdové. Tvář byla podpírána prsty, ukrývána, odvracena, tajena, hlas se lámal a projev mě snad chtěl celého schovat za maskou někoho úplně jiného. Tentokrát už jsem nad ničím nepřemýšlel. Existovalo jen tělo, jež přicházelo bez očekávání, bez ostychu, bez sebezapření, kráčelo a postupovalo jako nezadržitelný kolos, jako plně funkční systém orgánů, svalů a kostí. A potom – potom už se nestalo nic. Mezitímco jsem byl pryč, Marie totiž někam odešla a žádný viditelný podnět nenaznačoval, že by se měla vrátit. Chvíli jsem ji vyhlížel a doufal, jestli ji někde nezahlédnu, ale ještě před půlnocí jsem to vzdal.

Od toho večera jsem na ni myslel každý den po několik dalších měsíců. Ráno jsem se probouzel a viděl její bledý obličej s tmavýma očima, vlasy rozhozené na zádech, protáhlou postavu, přibližující se mé vlastní výšce. Snažil jsem se tehdy jezdit na Chvalčov pokud možno co nejčastěji a při každé návštěvě jsem věřil, že tam Marii potkám. Postupně jsem ji mohl pozorovat v různých situacích: viděl jsem ji s jejím přítelem, vedle kterého někdy působila spokojeně, jindy se ale hádali a zdálo se, že k sobě vůbec nepasují, viděl jsem ji šťastnou i naštvanou, viděl jsem, jak někdy plně odpovídá mým počátečním představám, zatímco jindy tyto převrací naruby, a nakonec jsem s ní i sám mluvil.

Navzdory četnosti mých příjezdů mezi nimi byly stále až příliš dlouhé intervaly, takže jsem nemohl Marii poznat dříve, než mi stačily po psychické stránce ublížit vlastní představy. Vídal (a to je možná příliš silné slovo) jsem ji velmi málo, tudíž hrám mé představivosti nic nebránilo v překračování veškerých pravidel reality. Nakonec až několik osobních rozhovorů, k nimž mezi námi došlo souhrou nejrůznějších náhod, odkryly její pravou povahu, od mých představ tak kardinálně vzdálenou, že nemohlo dojít k ničemu jinému než téměř okamžitému vystřízlivění. Nebyla to dívka nezávislá a výjimečná, ale její osobnost byla ovládána konvencemi a krajně tuctovým pohledem na život. Když jsem si to uvědomil poprvé, nebyl jsem vlastně vůbec zklamaný, dokonce jsem ani nelitoval času investovaného do něčeho, co neexistovalo. Naopak – připadal jsem si jako propuštěný vězeň, před kterým se najednou otevřely všechny netušené možnosti svobodného života.

Poté, co se mi s vypětím všech sil, zároveň však se značným přispěním toho, že se moje neskromně fantastické vidiny zčistajasna rozpadly, podařilo překonat svoji zamilovanost do Marie, začal jsem být vůči ženám obezřetnější. Jestliže se mi nějaká líbila, nebránil jsem se tomu, současně jsem se však snažil nepodléhat příliš zkresleným představám – naučil jsem se přijímat svoji náklonnost jako pouhopouhý střípek reality, nikoli jako hlavní stavební kámen milostného ideálu. Vlastně jsem na poměrně dlouhou dobu na představu něčeho, co by se dalo považovat za milostný ideál, zcela rezignoval a čekání na skutečnou lásku svého života jsem nahradil čekáním na ženu, od níž nebudu mít naprosto žádná očekávání a přesto (nebo právě proto) mi s ní bude dobře.