Okurčičko okurčičko (upraveno)

Malé globální kulinářské úspěchy naší gastronomie jsou možná zakotveny  už v samotném českém jazyce a v názvech našich jídel. Nevěříte? Psal o tom již guru češtiny Pavel Eisner ve své knížce Čeština poklepem a poslechem. Já bych zde chtěl na mistra navázat a rozvinout jeho úvahu.

Slova jako strava či potraviny nezní ani trochu, Babica odpustí, šmakózně. Drhnou na poslech i v krku.  Ve slově "potraviny" lze zaslechnout “otrávit” a “vina”. To není moc slibný začátek. Hřích obžerství již v názvu. Jakoby nestačilla vinná klobása. Vina se nenápadně skrývá i ve slově lihovina.  V lepším případě  je v potravinách k zaslechnutí  travina. Podobně je na tom  trávení  znamenající ambivalentně jak spokojené zažívání, tak úkladnou vraždu jedem. Jak příznačné pro Maryši v našich závodních kuchyních. Apropo závodní kuchyně je kuchyně patřící firmě, ale možná podprahově je na nás vyvíjen nátlak, abychom se zde najedli závodní rychlostí.  Podobně je na tom i bistro, které vzniklo z ruského slova “rychle”. A co slova pokrm, výkrm, chutná krm. Brrr!

Pak tu máme kuchaře či kuchařku – osobu, která kuchá či vykuchává. Vegetariáni by v podstatě neměli mít kuchaře, pokud nebude dotyčný vydlabávat dýni.  Snídaně – s ní daně? V lepší případě - sní o Daně. Oběd – o´běda? Možná jenom večeře se jazykově povedla a zní aspoň neutrálně.  A restaurace? Je to zároveň místo, kde se najíte nebo obnova zašlé fasády. To aby si personál mohl vybrat, kterou variantu potřebujete víc.

Pak tu máme polívku. Polívka je vlastně malá poleva. A poleva je něco politého. Omáčka nám pak velmi explicitně říká, že maso bylo omáčeno a všemu kraluje ohyzda moučník. Při slově moučník si žádný z mých chuťových pohárků nevzpomíná na nic úžasného. Ty vaše ano?   Něco omoučeného. Ale jíme s nadšením taky utopence, prdelačku, kyselo nebo držky a nakládačku.  A co třeba tlačenku? Těšíte se na škubánky? A co bublanina? Bubuli bubli? Dali byste si zavařeninu? Vždyť to zní jako průmyslový výrobek. “Rád konzumuji zavařeniny…” Samostatnou kapitolou jsou Olomoucké tvarůžky, kde zdrobnělina ve jméně mírní celkové utrpení strávníka. Ale musíte umět česky. Na mé zahraniční kolegy tohle kouzlo nefunguje.

Jediným úspěšným českým exportem v této oblasti je překvapivě vepřo-knedlo-zelo, protože český astronom Miloš Tichý 14. ledna 2000 na hvězdárně Kleť objevil  planetku s pořadovým číslem 350509 a pojmenoval ji právě Vepřoknedlozelo, čímž učinil českou gastronomii nesmrtelnou. Jen se teda o tom nesmí dozvědět chudáci Vepřoknedlozelani. “Podle čeho nám to říkají? A zelí taky?” Ale je možné, že na druhé straně galaxie nás protějšek astronoma Tichého nazval Nakládaným hermelínem nebo Plesnivou bramborou podle bělavého zbarvení na pólech. To si jeden nevybere. Až přiletí Vepřoknedlozelani, tak si to doufám půjdou vyřídit nejdřív s Milošem.

Pak tu máme falešné geografické názvy. Vždycky mě mate, když kamarádka říká, že má chuť na turka. Nevím, jestli mysli kafe s lógrem (hle, jaký krásný výraz) či vzpomíná na romantické letní setkání s animátorem na turecké rivièře. Španělé jsou hodně rozpačití ze španělských ptáčků, protože nejde ani o ptáčky ani o španělský výrobek. Moravský vrabec je možná moravský, ale ne vrabec. O francouzských bramborách ve Francii nikdo neslyšel.  A jen bych chěl připomenout, že jíme taky tatarky a marokánky. 

Samostatnou kapitolou jsou rybí prsty, které zcela určitě nejsou prsty a bylo by fajn, kdyby aspoň to první byla pravda. Jo, abych nezapomněl: ve svíčkové nejsou svíčky!

U jídel a nápojů (slovo nápoj!), které nám tradičně jdou,  máme tendenci vytvářet jakési gastro zdrobněliny, příznačné pro nižší cenové skupiny. I poměrně velký chlap si bez uzardění objedná  řízeček, páreček, salámek, sýreček, pívíčko, vínečko a kafíčko. Nesmím zapomenout ani na květáček, zelíčko, rajčátko a dokonce k zulíbání báječnou okurčičku, evokující Hrubínovu mistrovskou gastro báseň

Okurčičko, okurčičko, nechoď sama na políčko. 

Myška tam má domeček, ukousne ti koneček. 

Ukousli byste okurčičce koneček? Vsadím se, že mnohem raději než moučníku. Vždyť po zdrobnění jsou Češi schopni pozřít (hle,  kolik odporu k jídlu v tom slově) i rakev, věnec nebo bombu.