Nebát se a nenechat se okrádat

    Vzpomínám na Woodstock.
    Ten festival politické písně v Americe.
    V dětství jsem ho poslouchal z trojalba, které přinesl domů můj bratr.    
    Úžasná muzika, a jelikož tam byl i takovej sešit s fotkama, tak jsem viděl ty lidi, jak tam leželi na louce, a zpěváci byli zarostlý.
    No to se mi líbilo.
    Těžko mě opravdu mohla tankovat ABBA.
    Když jsem se naučil pár akordů, tak jsem začal přemejšlet o tom, jak něco takovýho udělat v našem Dělnickém domě.
    Bylo bezvadný žít v naivitě.

       Nedávno jsem poslouchal v rádiu přednášku křesťanského duchovního o vývoji dětí.
         Mluvil o tom, že je špatné, když se člověk neoprostí od dětství v dospělém věku a stane se infantilním.
         No když sem tam vidím, že se děti chovají jako dospělci, tak mě to taky moc nebere.

    Je to jak roztočená vrtule dvojplošníku, který se řítí do bitvy a nikdo neví jestli se vrátí.
    Adieu Exupéry. 
    Zavřel jsem oči a nechal plynout myšlenky, tak jak přicházely.
    To mám ze všeho nejraději.
    A taky mám rád kaňky na papíře.
    Ale kdo dneska už ví o kaňkách?

PS.
    Na zdi mezi střepinami lahví a ostnatým drátem se špatně sedí.
    I když...
    ...jako dítě jsem to zase tak nevnímal.