TD Panenka

Petra dostala k sedmým narozeninám krásnou chodící panenku. Byla nadšená.

„Budu jí říkat Jitka,“ řekla radostně.

A hned o ni začala maminkovsky pečovat. U snídaně ji jako krmila lžičkou, doma panence všecko ukazovala, na noc jí svlékala šatičky a ukládala do postýlky z papundeklové krabice. Maminka dokonce pro Jitušku ušila sukýnku a šortky, aby ji mohla převlékat.

Jednou v neděli ráno se Petra vzbudila brzo. Rodiče ještě spali. Petra se hned šla podívat na svou Jitku.

„Ty už taky nespinkáš?“ promlouvala k ní. „Pojď se zahřát ke mně do postýlky.“

Vzala si ji k sobě do postele a hladila její hnědé umělé vlásky.

„Víš co?“ udělám ti čaj,“ napadlo ji.

Uvařila v kuchyni vodu v rychlovarné konvici a zalila jí pytlík ovocného čaje v hrnku. Ten potom nesla do svého pokojíčku Jitce, aby se jako napila.

Ale jaké bylo její překvapení, když tam místo panenky našla opravdovou živou holčičku! Holčička se na ni usmívala, stála v nočním tílku u její postele a najednou dokonce promluvila:

„Ahoj maminko!“

Petra nevěřila vlastním očím a uším. To je úžasné! Chtěla honem vzbudit svou maminku a ukázat jí ten zázrak, ale pak si to rozmyslela. Zatím to bude její tajemství.

„Ahoj Jituško,“ odpověděla živé panence. „Ty jsi opravdická holčička? A mluvíš?“ Jitka jen kývala.

„Tak pojď, vyčistíme si zuby a potom ti udělám kaši. Určitě máš hlad.“

Teprve teď si uvědomila, že ještě pořád drží v ruce hrnek s horkým čajem. Vrátila se s ním tedy do kuchyně. Nasypala do misek instantní ovesnou kaši a zalila ještě stále horkou vodou, jak to odkoukala od maminky.

Když si obě vyčistily zuby, šly snídat. Petra zamíchala kaši v obou miskách. Jitka vylezla na jednu židli.

„Já chci na kaši čokoládu,“ prohlásila najednou.

Jak to Jitka ví, že si občas dáváme na kaši čokoládu? Že by měla v hlavě čip, kterým všechno sledovala i předtím? Jako dostávají čipy pejskové, aby se neztratili? přemýšlela Petra. Od tatínka se už dověděla spoustu věcí.

„Čokoláda není pro malé děti zdravá, budeš hezky papat rozinky,“ pokárala ji Petra, která si vzpomněla na další tatínkovu poučku. A nasypala Jitce do kaše rozinky.

Jitka snědla pár lžiček, ale pak slezla ze židle a poznamenala:

„Já už nemám hlad.“

„Jakto? Vždyť jsi skoro nic nesnědla,“ divila se Petra a pustila se sama i do Jitčiny snídaně.

Po snídani šla za Jitkou do svého pokojíčku.

„Pojď, oblečeš si sukýnku, ano?“

„Ne, já sukýnku nechci, já chci šortky,“ protestovala Jitka.

„Ty jsi ale neposlušná holčička,“ začínala se už trochu zlobit maminka Petra. Sukýnku jí nakonec oblékla skoro násilím.

„Vidíš, jak ti to sluší?“ dovedla ji k velkému zrcadlu v předsíni.

„Mně se to nelíbí,“ řekla holčičí panenka a zamračila se na sebe.

„Tak, teď se budeme spolu učit,“ naplánovala Petra další program. Měla už na sobě taky dlouhou domácí sukni.

„Ale dnes je neděle,“ oponovala opět Jitka.“Já chci jít na procházku.“

„Ano, je neděle,“ připustila Petra. „Ale hodné holčičky se připravují do školy i v neděli. A hned dovedla Jitku ke svému školnímu stolu, vytočila kolečkovou židli výš, aby na něj Jitka dosáhla, a položila před ni sešit s matematikou.

„Budeme počítat,“ řekla rezolutně. „Kolik je pět a sedm?“

„Když já bych se radši učila vlastivědu. O zvířátkách,“ namítla Jitka už kňouravě.

„Ty jsi ale protivná!“ vykřikla Petra podrážděně. „Kolik je pět a sedm?“ trvala na svém.

„Nevím,“ řekla Jitka a na další příklady už neodpovídala.

„S kým si to povídáš, Péťulko, s Jituškou?“ ozval se maminčin hlas ložnice. Potom se objevila ve dveřích do pokojíčku.

Petra chtěla na maminku zavolat:

„Podívej, mami, Jituška je živá!“, ale když se otočila ke stolku, Jitka už tam seděla ztuhle a dívala se na sešit s matematikou nevidoucíma očima. Zase z ní byla panenka.

„Ty si s Jituškou opakuješ matematiku? No to je dobře, tak se hezky uč,“ pochválila ji matka.

Ale Petra se překvapením nemohla ani pohnout. Jako by se sama proměnila v jakousi nehybnou pannu. Nebyla schopná ani nic říct. Potom posadila panenku do její krabicové postýlky. Třeba zas ožije!

Ale už se to nikdy nestalo. Častokrát na ni promlouvala těmi nejsladšími slůvky,hladila ji po hlavě. Asi jsem na ni měla být trochu hodnější, uvědomila si.  Slíbit jí čokoládu nebo matematiku střídat s vlastivědou. Ale už bylo pozdě. Jitka už nikdy neobživla.