Báseň o ženách

„Možná jednou napíšu skvělou báseň o ženách,“ řekl muž bez úsměvu, takový ten chlápek, u kterého nikdy nevíte, jestli vás přišel zabít, vyznat vám lásku, či zda je pouze misionářem nějaké sekty.

Na chvíli se odmlčel a když se z příšeří nikdo neozýval, pokračoval: „Když jsem byl mladý, chtěl jsem takových napsat stovky a skutečně jich stovky napsal, ale nedalo se to číst. Pak jsem zmoudřel, napsal o tom skvělou báseň, takové podobenství o malíři, který celý život maloval jeden obraz a nebyl s to jej dokončit.“

„A co to bylo za obraz, nějaká nahotinka?“ zeptal se kdosi z hloučku nezúčastněných pozorovatelů života popíjejících krabicové víno. Doufal totiž, že se dočká vaginální pointy.

Muž odpověděl: „Přístav a lodě, které vyplouvají daleko, daleko, ale ten malíř nikdy neopustil svůj ateliér a nikdy žádnou loď neviděl.“

„To byla smutná báseň,“ řekla bývalá prostitutka, která se bála, že potká nějakého zákazníka.

Muž bez úsměvu marně čekal na potlesk, ale panic, který šel kolem do bordelu, mu roztržitě vrazil do ruky nějaké drobné.