Po letech "doma"

Rem,

pokud se ti o nějakém místě opakovaně zdá, nelze vyloučit, že se na tom místě zjevuješ a citliví lidé tě tam mohou uvidět. Přemístí se tam tvé astrální tělo. Astrální tělo je jakási optická "idea osobnosti". Nestárne. Vypadá stále zhruba na třicet let. Ten hřbitovní anděl v mé básničce ale nemá s astrálním tělem nic společného.

S tím přízrakem je to úplně jinak, Rem. Kdo se trošku zabývá okultismem, určitě četl o případech, kdy se člověk zjevuje v bytech, o kterých se mu zdá, nebo o kterých sní, nebo na které vzpomíná.  Přízrak je tedy stejná postava, která figuruje v první básničce dole pod okny na chodníku. 

blackie,

vzpomínám si na jednu dávnou televizní povídku, ve které rodina tajně přestavovala dům, zatímco dědeček byl v nemocnici. Když se děda z nemocnice vrátil a viděl, co mu provedli s domem, šel raději do domova seniorů.

hanko,

bohatší lidé, nebo taky ti, co se hodně zadlužili, chtějí většinou vlastní dům podle svých představ. V "našem" satelitu se střídají montované domečky jenom tak za dva miliony s pseudofunkcionalistickými vilami, které jako by chtěly trumfnout prvorepublikové továrníky. Ne každý je schopný takovou megavilu dostavět, jedna asi pět let trčela, protože to trvalo dost dlouho než někdo koupil rozestavěný dům za 20 miloionů.

Sledovala jsem dost dlouho a podrobně prezidentskou volbu a tak už mám aspoň jakous takous představu, kdy bydí Babiš. Bydlí v Průhonicích, v dost podobném satelitu jako je ten náš. U nás ale nedominuje zámek a světoznámá sbírka rododendronů.

nostalgické...já to tak mám s chaloupkou babičky...ale už je přestavěná na "mastňácké" sídlo:-(

máme to podobné...bývam v tehlovom byte zo šesťdesiatych rokov na brehu Váhu, tu sa prakticky nič nemení a tam, kde som vyrastala, pribúdajú vily, menia sa ulice, polia, záhrady...nič už nie je ako predtým...niet sa ku komu/čomu vrátiť...

hanko,

já mám to štěstí, že pořád bydlím v rodinné chalupě, v bývalém statečku z roku 1883. Okolí už ale vypadá úplně jinak a tam, kde dřív byla rozlehlá pole bez plotů, částečně naše, částečně sousedova, vyrůstá satelitní městečko. Je paradoxní, že cihlák ze šedesátých let na okraji panelového sídliště ve velkém městě,v němž jsme bydleli, je teď ve čtvrti, která se už nemění, zatímco okolí naší rodinné usedlosti se mění rok za rokem a na bývalých polích, následně pak zahradách pro zahrádkáře, teď vyrůstají stavby, které opravdu dokážou překvapit. Nevěřila bych, že se zakonzervovaná šedesátá léta stanou "retroostrůvkem" v měnícím se světě, zatímco bývalý venkov vykročí v sedmimílových botách do 21. století.

srozumeni,

bývám nostalgická a snažím se to spíš tlumit. Těší mě ale, že má někdo podobné pocity a že je můžeme sdílet.

mám veľmi rada  "odžité" príbehy v básňach, aj tento je mi veľmi blízky i keď to mám naopak...bývam v byte na prvom poschodí, rodičovský dom nám už dávno nepatrí a keď idem na cintorín, bojujem sama so sebou, či ísť aj na "našu" ulicu, dom sa už na ten náš vôbec nepodobá, potiahnutý do výšky o jedno poschodie, zmizli schody, predzáhradka, orech na dvore, stromy v záhrade, nič blízke domovu...často sa mi však vracia v snoch...a ráno s privretými očami nechávam doznieť...jediné, čo zostalo spoločné je bývanie neďaleko Váhu, dnes ho mám ešte o pár krokov bližšie...

"

I motýlům se stýská

po kukle, ze které vylétli?"

To je krásné...Tyhle pocity také znám, jen bych je neuměla dát takhle na papír...***

Jam,

člověk jede do velkého města něco vyřídit a pak se zastaví tam, kde se původně ani zastavit nechtěl. "Pachatel se vrací na místo činu".

reko,

v mém případě jsou asi nejúspěšnější vázané verše, vlastně nezhudebněné písňové texty, které vůbec nejsou osobní. V tomto měsíci byla zatím nejúspěšnější  "Silueta", básnička o stařence, na kterou všichni zapomněli. Napsala jsem to, ačkoli já ještě stařenka nejsem a opuštěná taky ne.

Mnohdy se mi stalo, že něco doopravdy autentického úplně propadlo. Nejspíš v tom byly pocity, které čtenáři nemohli sdílet. Příliš "zvláštní" pocity.

Čudlo,

jsem ráda, že tě bavilo ty básničky číst.

Zajíci,

já v podstatě žiju na jednom místě prakticky od narození. Byly ale doby, kdy jsem žila vlastně na třech místech současně a na každém z těch míst jsem byla trochu jiným člověkem. Bylo to docela obohacující.

Něco asi hledáme, když někam chodíme nebo si něco představujeme.

Alenakare, ta inspirace skutečností je v té básni právě vidět, působí prožitě, to je na ní dobré.

Hezké počtení. /*

Tak to chodí... Málokdo žije v dnešní době celý život na jednom místě, v jediném domě jako moje matka.

kadeřavá,

možná nejvíc bolí, když už nemáš klíč od domovních dveří.

Někdy ty návraty bolí

Luzz,

jsem ráda, že mě čteš a díky za názor.

Tyhle kousky jsou poměrně osobní a proto jsem si při psaní trošku "pustila pusu na špacír". Když píšu velmi úsporně, což se mi taky občas stane, mívám obavu, že čtenáři vůbec nepochopí, co jsem chtěla říct.

hezký slova, ale je jich moc; příliš rozmělněné na můj vkus. možná spíš základ pro prozaickou miniaturu.

líbí se mi závěrečný dvojverší, i když ta analogie domova, příp. prodaného bytu a kukly není moc přesná... ale nejspíš jen můj problém.

reko,

ta básnička je inspirovaná skutečností.

Už před nějakou dobou jsme prodali  byt po rodičích. Do té doby jsem byla zvyklá pobývat ve dvou světech, ve velkém městě a na venkově. Dnes jsem uvízla na venkově a připadá mi, že je mně jen půl.

Melancholické verše, povedené.

Kočkodane,

a proč by ne?  Člověk jen musí rozumět motýlí řeči.

Od babičky jsme se mohli dozvědět mnohé, ale například taková babočka nám otázku stran kukly nezodpoví asi nikdy.