DRUHÉ střípky ze stacíku

Pracovní den ve stacionáři se blíží ke konci. Většina klientů už odjela domů. 

Píšu si ve své místnosti záznamy z celého dne do E-quipu, což je takový pomocník pro pracovníky sociálních služeb. Vše se do něj zapíše, zhodnotí, spočítá atd. 

Na chodbě ještě čeká na svůj mikrobus Lenka s kolegyní Evou. 

Přes zavřené dveře z chodby stacionáře, který už po celém dni utichl, ke mně doléhá jen nepatrný útržkovitý rozhovor kolegyně Evy s Lenkou. Jako vždy, velmi jednostraný. 

Hovor dvou žen, obě ve věku kolem čtyřicítky. Eva žije normální život, má svou rodinu, práci, všední i nevšední starosti, s kterými se umí vyrovnávat, jak ji život naučil.  

Na druhé straně je Lenka. 

Klidná, tichá, nenápadná, autistická a přesto velmi svá. Verbální projev je velmi omezený, její gesta nejsou příliš výrazná. Ale my, co s ní trávíme spoustu let spoustu času, umíme i tato méně výrazná gesta docela dobře přečíst. 

Kolegyně Eva zaťuká na dveře a vejde.

,,Jiři, hele Lenka pláče. Sahá si na hlavu.... Tak myslíš, že by ji mohla hlava bolet?".

Vstanu a jdu za nimi na chodbu. Sednu si vedle Lenky a začnu se jí, úplně zbytečně, ptát. Vím dopředu, že mi neodpoví, ale stejně se ptám. Asi aby řeč nestála a aby se něco dělo....

,,Tak co Leni, co pak se ti stalo? Pojedeš za chvilku domů. Boty máš zapnué, bundu také, tašku máš, tak je asi všechno v pořádku...?.."

- mluvím na ni.

Zrakem vše kontroluji a vidím, že si opravdu sahá na hlavu. Ale jen takový jemný poťuk. Jako kdyby si chtěla zkontrolovat prsty účes.

,, Leni, a kdepak máš čepici?"

- koukla se na mě. Možná v tom pohledu byla jiskra naděje, že konečně někdo pochopil...

Pokračovala jsem ve svém monologu směrem k ní i ke kolegyni Evě a začala jsem prohledávat tašku. 

,, Že by tě máma ráno poslala bez čepice se mi nezdá dost pravděpodobné."

- nahmatala jsem oblíbeného slušivého kulicha.

Á, tady je" - zvolala jsem a dala Lence čepici na hlavu. 

Spokojeně se zavrtěla na židli, prsty si čepici osahala a poťukala na ni.

Přijel mikrobus a deset minut právě prožitého stresu zůstává na chodbě stacionáře. Do příštího dne se vyvětrá a ráno začneme zase s čistým štítem.