Je to tam trochu jiné

Cestopisná reportáž

 

Vždycky jsem si říkal, že procestuju celý svět. Ale léta ubývala a stále nic, už jsem pomalu přestával věřit. Nakonec se však stalo něco, co zapříčinilo, že jsem názor změnil. Přišel jsem na to, že rčení „když nemůže Mohamed k hoře, přijde hora k Mohamedovi“ platí. Někdy to štěstí zkrátka nečeká, až se uráčíte, a najde si vás samo.

Přesně to se stalo nám. Mezitím co jiní cestovali, my jsme si s manželkou po roce 1989 dopřávali rekreace jen ve své krásné vlasti.

A náhle se na obzoru ukázala vietnamská svatba.

Kdo by to řekl? Dýchlo na mě teplo z té tropické krajiny.

Něco takového by nás ani ve snu nenapadlo… Příliš daleko na naše dosud zažité chápání vzdáleností.

Náš syn si vzal jistou Khanh Thi? Vu?.

Úřední obřad si již odbyli v Houstonu 29. března 2022 ve 14:00 místního času.

Khanh bydlela v podnájmu u jedněch moc hodných lidí, kteří jim byli za svědky. Ale ta pravá svatba, oproštěná od oficiálních eventualit, má teprve přijít.

Její termín si dle vietnamské tradice neurčují snoubenci sami, nýbrž jakási tamní kněžka. Podle místních zvyklostí ho vypočítává podle postavení hvězd a ze starých knih.

Abych upřesnil:

Ženich i nevěsta studují v Dallasu a Houstonu v USA. Nevěsta se po svatbě bude jmenovat Khanh Vu? Kalecká. Ženich se na rozdíl od ní jmenuje přesně jako já :).

Za hodinu ale přijedou vlakem k nám domů do Žďáru nad Orlicí.

Pro nás, abychom se po cestě neztratili…

 

-

 

Až v pondělí jsme spolu s nimi odletěli do Turecka a dál do Vietnamu. Byli jsme z toho samozřejmě celí nesví, ale věřili jsme, že to nakonec dobře dopadne.

Vlastní vietnamský obřad se odehrál v neděli desátého dubna. Předcházel mu příjezd hostů a končil odpočinkem po svatbě. Celé to dění trvá tři dny. Přivezli jsme křehké a opojné svatební dary. Barevnou skleněnou mísu z dílny Bořivoje Šípka s exotickým názvem Shu Umura II. Navíc jsme vezli dvě vinné křišťálové sklenky na přípitek s vyrytými jmény. Druhý syn přidal zlatou pamětní medaili a dcera sérii zvláštních vzácných kamenů. Dále jsme vezli dva litry Becherovky; v ozdobných plechových dózách; pětilitrový soudek Budvaru a další soudek Bernarda. K tomu několik půllitrovek Fernetu. To, aby ve Vietnamu poznali, co se u nás pije. Plzeň bohužel neměli, ale tu asi znají i tam.

Naštěstí nám to do letadla vzali.

Do Prahy na letiště jsme jeli autem nabitým zavazadly až ke střeše. Čekaly nás zmatky na mrtvici. Nebudu se o nich rozepisovat. Z letu jsme měli s manželkou strach. Já jsem letěl prvně. Ona, pokud se nepočítá svazarmovské letadlo a četné seskoky padákem, rovněž. Fotit nebudu. Už jsem s tím přestal, a telefonem nechci zase začínat. Od té doby jsem se snažil vše uchovávat v paměti a eventuálně poté přepisovat. Fotit za mě určitě budou nejspíš všichni ostatní.

Překvapilo nás, jaké to bylo v letadle všechno klidné. Já jsem očekával něco jako „plavba lodí na rozbouřeném moři“. Místo toho nás čekalo ticho, komfort a obsluha. Dostali jsme i jídlo s pitím a já byl v šoku z toho, že se sklenička s pitím ani nepohnula.

V Istanbulu jsme měli přestup a čas. Na letišti mají výborné cukrovinky. V tom jsou Turci mistři. Chtěl jsem si je blíž prohlédnout, ale hned se mě ptali, které chci. Když jsem dal najevo, že se jen dívám, podezírali mě, že chci něco ukrást. Raději jsem toho nechal.

Z Istanbulu jsme letěli přímo do Ho Či Minova Města.

 

Ho Či Minovo Město, vietnamsky Tha?nh ph? H? Chi? Minh, se dřív nazývalo krásně Saigon. Škoda, neumím si představit, že bychom u nás místo Prahy měli Město Václava Havla…

Je to největší město celého Vietnamu a hlavní město jižního Vietnamu.

Moc jsme z něho neviděli. Je obrovské. Má sedm miliónů obyvatel a pět milionů různých motorek a mopedů. Na kole se tu dávno nejezdí. A auta by se zkrátka nevešla. S nimi jezdí jen ti bohatší a nerozumní. Zato motorek jsou tu všude tisíce. Jsou všudypřítomné. Působí jak zjevení obrovských rojů sršňů. Nedá se kvůli nim přejít přes ulici, troubí si o sto šest, pro nic za nic, a chodci nemají šanci ani na přechodech. Tady se totiž nechodí, tady se jezdí. Chodit se tu Vietnamci dávno odnaučili. Jdou-li pěšky, tak pouze na nezbytně nutnou dobu, například na druhou stranu ulice nebo k sousedovi. Všiml jsem si, že to začíná být znát i na jejich chůzi, tolik typické u lidí z kanceláří, kteří odvykli manuální práci. Způsobuje to ochablé svalstvo. Na druhou stranu, mašiny jako by patřily k jejím tělům. Naskočí červená a v mžiku jich máte kolem sebe sto. Proplétají se mezi auty, předjíždí se zleva i zprava a jezdí se tu běžně v protisměru. Já byl na první křižovatce přesvědčen, že se tu jedná o motocyklový závod a my jsme zrovna u startovní čáry...

Z letiště k hotelu nás odvezl Khă?c Vu?, Khanhnin bratr. Byl nám ve Vietnamu „taxikářem“. Litoval jsem ho, kolik času musí kvůli nám strávit v tom vedru za volantem. Musel být „po ruce“, kdyby bylo potřeba...

My jsme byli ubytovaní ve čtvrti mrakodrapů, protože nás rodiče Khanh neměli kde ubytovat. Náš měl padesát pater a my jsme měli pokoj ve třicátém devátém. Nikdy jsem tak vysoko nespal. Pohled shora je impozantní. Chudé obytné domky všude kolem jsou tu podivně směstnané jeden na druhém. Odtud jsou podobné, se svými většinou plochými plechovými střechami, různě sestaveným malým čtverečkům a obdélníčkům, se spoustou titěrných uliček.

A mezi nimi se tyčí mrakodrapy. Čtvrti vévodí vysoká štíhlá věž s názvem Landmark 81. Je to nejvyšší stavba celého Vietnamu. Byla pár metrů od našeho hotelu. Je 461,2 m vysoká věž a má osmdesát jedna podlaží. Byla dokončená v roce 2018. Tou dobou byla nejvyšší dokončenou stavbou v jihovýchodní Asii a čtrnáctou nejvyšší stavbou na světě. Vypíná se majestátně nad ostatními mrakodrapy jako dáma mezi pěšci, zpola ozářena různobarevnými světly.

Městem protékají i řeky s četnými ostrůvky, na nichž jsou různé primitivní přístřešky a lodě drobných rybářů, jimž slouží k obživě. Některá obydlí jsou přímo v řece na kůlech.

V pronajatém bytě ve stylu AirBnB byla zvláštní klimatizace s ventilátorem, ale žádná skříň... Přitom byl pokoj dost veliký. Nebyl tu ani noční stolek a sprcha se nacházela nezvykle vedle toaletní mísy...

Ve městě se moc na čistotu nedbá. Všude po ulicích bylo plno odpadků. Fascinující byly bandáže kabelů zavěšené na stromech či primitivních tyčích. Sloupy elektrického vedení známé od nás tu neexistují. Mohutné svazky prohnuté pod svojí vahou jsou mnohdy tak obrovské, že by je dospělý chlap nedokázal obejmout. Nechápu, jak se mohou v těch změtích třeba padesáti kabelů při případné poruše vedení elektrikáři vyznat...

Veliký problém v celém Vietnamu je pitná voda. Všude je kontaminovaná. Možná i následkem minulých válečných konfliktů. Nemalou měrou k tomu jistě přispěly plošné postřiky smrtícího koktejlu herbicidu a defoliantu s názvem Agent Orange, jež prováděli Američané v době válečného konfliktu mezi léty 1961- 1971 v Jižním Vietnamu. Vím například, že američtí vojáci sypali granule jedu do řek a studní…

Musí se kupovat. Právě proto jsme s ní šetřili, aby s námi neměli zbytečné výdaje. Doma bych jí vypil mnohem víc.

Večer jsme byli na pize. Zklamala mě. U nás vedle v Týništi nad Orlicí je daleko lepší.

Ochutnal jsem tepelně upravenou škebli. Nijak mi nechutnala. Byla pochopitelně cítit rybinou.

 

6.4.2022

Khă?c nás odvezl ke krejčové, která brala manželce míry na šaty. Mohla si zvolit mezi dvěma tradičními barvami, rudou nebo zelenou. Zvolila zelenou. Nakonec je obdržela jakožto dar od rodičů Khanh.

 

Poprvé jsem tu v rukou držel tradiční vietnamské hůlky na jídlo. Jsou z jemně opracovaného tvrdého dřeva.

Ve Vietnamu bylo celou dobu krásně teplo, jako u nás v nejparnějším létě, a vysoká vzdušná vlhkost. Cokoliv na hlavu jsem odmítal. Všichni měli obavu, že dostanu úžeh. Ale to je právě to, co mám rád a nevadí mi to. Naopak jsem se ve slunci přímo koupal.

 

Dnes jsme zažili výlet do zachovalé části džungle, asi 50 km od Ho Či Minova Města. V džungli všude visí ze stromů liány a k nebi se tyčí ohromné bambusy s deseti centimetrovými kmeny. Bambus je pro mě něco jako zázrak. Pro Vietnamce rostlina číslo jedna. Dokážou z něho pro různé účely vytěžit 100 %.

Celá, dnes chráněná oblast je podkopaná množstvím důmyslných chodeb a úkrytů. V období bojů s Francouzi a následně Američany se tu ukrývali stateční vietnamští bojovníci.

 

Ve čtvrtek večer jsme se přesunuli z hlavního města do dalšího místa našeho ubytování. Již poblíž bydliště rodičů. Jejich dům sám o sobě nebyl pro naše ubytování dost veliký, a proto jsme se ubytovali v malém vesnickém hotelu vzdáleném odtud asi dvacet minut jízdy autem. Jeho podivná provozovatelka nebudila moc dobrý dojem. Byla malé až trpasličí postavy a neustále nás nápadně okukovala. Nebyla příjemná. Kdykoliv jsme vyšli z pokoje, zametala chodbu kousek od našich dveří. Měli jsme obavy, aby se nám v naší nepřítomnosti nepřehrabovala v zavazadlech. Naštěstí jsme si nevšimli, že by se nám něco ztratilo. Přesto se nám tam nelíbilo. Sprcha byla namontovaná opět hned u toaletní mísy a všude kolem hotelu se povalovalo množství odpadků. Na pokoji byla sice podobná klimatizace s ventilátorem jako v mrakodrapu, avšak opět chyběla skříň a noční stolky. Přitom byl pokoj i zde dost veliký.

Impozantní je příroda. Hned tady u hotelu je malý strom s hrozny světle fialových květů. Vsadil bych se, že je to šeřík. Z dálky byl od něho k nerozeznání, ovšem šeřík to nebyl. Listy měl podobné třešním. Mám dojem, že u nás bývá v okrasných zahradách. Květy jsou řídké hrozny s jednotlivými většími kvítky. Všude mezi plevelem u plotů kvetou ibišky. Když jsem viděl, jak tu krásně rostou, rozhodl jsem se, že doma v květináči je už dál trápit nebudu.

Po okrajích chodníků hojně rostou i naše známé Tlustice a Bilbergie.

Na ulicích rostou četné ledvinovníky. To jsou až 12 m vysoké stromy. V nepravém plodu, tzv. „jablku“, se vytvářejí nažky všeobecně známé oříšky kešu. Válí se tu všude po zemi. Ve skutečnosti se nejedná o pravé ořechy.

Vietnam je největším vývozcem kešu na světě a druhým největším výrobcem kávy a rýže. Kávu tu prodávali ochucenou. Chvíli mi trvalo, než jsem si na příchuť zvykl, ale brzy mi zachutnala.

 

Dnes, v pátek, jsme absolvovali „exkurzi“ do sadu manga rodičů. Od hotelu je to asi půl hodiny jízdy autem po úzkých silnicích. Čím víc jsme se k nim blížili, tím byly silničky užší, až se nakonec změnily v polní cestu.

Jejich oblast bydliště se jmenuje Thanh S?n. Je to spíš samota, jednotlivá stavení při cestě. Patří do většího celku Đ?nh Quán v provincii Đ?ng Nai.

Asi dvacetihektarový sad je jejich obživou. Stromy z dálky vzdáleně připomínají naše stromy třešní. Byly podobně tvarované. I jejich listy mají podlouhlý tvar a rovněž tak zvláštně visí…

Sad je ve stráni a obhospodařovat ho rozhodně nemůže být lehká práce. V tom svahu musí být sklizeň, doprava, přihnojování i sečení nežádoucí buřiny velmi náročné. No zkrátka není co závidět. Přihnojuje se tu divným způsobem. Pod stromem je perforovaný pytel umělého hnojiva, ze kterého se živiny samy postupně uvolňují do půdy. Mě hned napadly ty zmíněné problémy s pitnou vodou…

Celý ten sad musí být pěkná dřina. Je na nich znát, ale jsou to opravdoví sadaři, srdcaři. Nic nemají zadarmo a všechno si musí vydolovat těžkou prací. Přesto jsem si všiml v jejich obličejích známky hrdosti, který značily k sadu silný vztah.

Zajímavé je tu vlastnické právo. Půda sadu je majetkem státu. Nikoliv však stromy a právo je obhospodařovat; ty patří jim. Vládne tu komunistická partaj a mě to v myšlenkách samozřejmě vrátilo do našeho hospodaření před rokem 1989.

Za sadem je stále stoupání, které postupně vytvářejí veliký kopec porostlý vysokými hustými stromy.

Vietnamský venkov se liší od našeho především úplně jinak poskládanou přírodou. Prim tu hrají kokosové palmy a banánovníky, jak je známe například z Buriánových ilustrací Robinsona Crusoa. Kokosovníky s dlouhými holými kmeny jsou nahoře pod korunami obalené trsy kokosových zralých i nezralých ořechů. A banánovníky s obrovskými listy a trsy nezralých banánů. Jsou tu i četné plantáže kaučukovníků. U každého stromu je připevněná miska, která zachycuje odtékající kaučuk. A všude přítomný bambus. Dorůstá tu do neuvěřitelné výšky.

Večer je ve znamení cikád. Přestože v tropech dorůstají až 15 cm, nejsou nikde vidět. Ale zato jsou všude slyšet. Hlavně večer a v noci. Jsou velmi hlučné, až 120 decibelů. Hrají jenom samečci. Ti mají na zadečku zařízení podobné miniaturním bubínkům. Malou membránu. Dokážou s ní kmitat až neuvěřitelnou rychlostí 500 kmitů za vteřinu. Nesmírně rád jsem poslouchal jejich bzučivý „zpěv,“ který zněl hlavně z toho vrchu za sadem. Připomínal mi tichou hru kostelních varhan. A naráz měnili tóny. Náhlým trhavým způsobem kolísali od vysokých až po ty hluboké. Připomínali mi tím obrovské letící hejno špačků měnící naráz směr letu. Hlas cikád může jít až na nervy. Ne však mně. Pro mě byl veliký zážitek je poslouchat. Poslouchal bych je klidně celou noc a při tom tiše popíjel kvalitní vietnamský čaj.

Kousek od domu je jezero. Na jeho okrajích jsou tůňky plné kvetoucích lotosů. Bohužel se nám nepodařilo vidět jejich květy z bezprostřední blízkosti, takže ani nevíme, zda vůbec voní.

Zblízka jsme neviděli ani rostoucí rýži, ani kávovníky, natož čaj. Na jihu si je místní pěstují na svých pozemcích hlavně pro svoji spotřebu. Ve velkém se obě tyto plodiny pěstují především na severu.

 

Domácí nás zahrnuli vším možným jídlem. Ve Vietnamu se jídlo připravuje v kuchyni na zemi. Nesmí chybět tekoucí voda. Zaujala nás celá jedna stěna vybavená malými šuplíky. Bylo jich tam snad sto. Na můj dotaz nám domácí prozradili, že jsou určené pro hady. Pěstují je na prodej i pro svou potřebu. Jsou nezbytní při přípravě různých jídel.

Vietnamská kuchyně je jedna z nejzdravějších. Mně nejvíc chutnala rýže. Tu zde připravují různými způsoby, pro které jsou určené její různé odrůdy. Bývá buď mazlavé nebo sypké konzistence. S rýží se podávají většinou mořské plody. Různé ryby, chobotničky, ústřice, škeble a další mořští živočichové. Ale i vepřové a hovězí maso. V severním Vietnamu se občas pojídají i psi. Tady na jihu ne.

Bylo přichystáno dvacet pět velkých kulatých stolů. Kolem každého deset sedaček pro deset hostů.

Stolování je obřad. Nesmí chybět polévka. Měl jsem dojem, že je tu rovnocenná, ne-li důležitější než ostatní jídlo. Bývá výživná, plná masa. Zajímavé je, že maso bývá tužší, jako málo dovařené. Je to zvyk. Jsou rádi, mohou-li ho žvýkat. Je to zdravé na zuby.

Dostali jsme pět druhů jídel v pěti samostatných mísách. První si nabírá do své misky nejstarší u stolu. Ostatní musí to samé jídlo ze slušnosti alespoň ochutnat. Teprve poté si mohou všichni nabírat dle libosti z dalších jídel.

 

V sobotu se odehrávalo uvítání přijíždějících příbuzných a dalších pozvaných hostů. Já s manželkou, nevěstou, jejími rodiči a ženichem jsme vytvořili vítací špalír, kterým všichni hosté procházeli. S každým jsme si podali ruce a českými slovy „vítáme vás“ jsme je pozvali. Nerozuměli nám, ale usmáli se a kývli hlavou.

Večer se jedlo a pilo. Když jsem požádal o pivo, přinesli mi láhev a sklenici napůl naplněnou ledem. Z piva se tím pádem stal studený pivní střik. Led jsem nadále vehementně odmítal. Radši teplé, ale pivo.

Postupně jsme přecházeli od stolu ke stolu a s každým jsme si museli zvlášť ťuknout a připít. Pili jsme tak, a to bylo pravidlo, abychom se nemohli opít, to znamená jenom jsme přičichli a smočili ret. Zatímco se všichni hosté brzy uvedli do nálady… Chvíli trvalo, než jsme je obešli.

 

Neděle byla nabitá událostmi.

Od osmi hodin se ještě začali sjíždět sousedé. Hlavně různými malými motocykly. Načež všude kolem postávaly skupinky strojů jako hejna osiřelých děti.

Ve Vietnamu je zvykem, že se zvou navzájem nejen všichni příbuzní, ale i sousedé a známí z širokého okolí. A jestliže se někdo žení či vdává od nich, jsou na oplátku zvaní oni tam… Z toho jsem usoudil, že se ve Vietnamu dost pije.

Stoly byly pod obrovskými stanovými přístřešky. Přicházejícím hostům bylo ihned podávané občerstvení a posléze celý oběd.

Měli jsme přiděleného profesionálního tlumočníka. Byl to mladý Čech. Vzal si Vietnamku a zůstal s ní ve Vietnamu. Konverzace s námi byla potom jednodušší. Předtím musel Kája od nás přeložit Khanh do angličtiny, která překládala dál do vietnamštiny a naopak.

Po obědě se novomanželé museli vrátit do vstupní brány a tentokrát se pro změnu s odjíždějícími loučili.

Celou dobu hrála velmi hlasitě živá kapela vietnamský střední proud.

No, ten den se to dalo vydržet :).

Vlastní slavnostní obřad s obědem pro nejbližší příbuzné a členy rodiny začal ve 14.00.

Většina lidí tu vyznává budhismus. V každé domácnosti, kterou jsme měli možnost navštívit, je nejdůležitější část největší místnost. Nachází se v čele domu. Je v ní jakýsi malý „oltář“ v budhistickém stylu se soškou Buddhy. Kolem je vyzdobený fotografiemi a připomínkami nejvýznačnějších předků z obou rodů. Při různých rodinných slavnostech s nimi v duchu rozmlouvají a vzpomínají na ně.

Trochu mi to připomnělo naše dušičky.

 

Poté se představují svatební dary.

Nevěsta dostala dle tradice od ženicha zlatý řetěz a od rodičů ohromný zlatý prsten. Od nás zmíněnou skleněnou misku Shu umura 2. Od nejbližších příbuzných dostávala další a další zlaté prsteny. V jejím držení nezůstanou dlouho. Při dalším svatebním obřadu mezi příbuznými prsteny poputují pro změnu k jiné nevěstě a tak dál putují po své dráze a mě napadlo, že se mohou za jistých okolností vrátit původnímu majiteli :).

 

Nejemotivnější bylo závěrečné focení nejužšího rodinného kruhu.

Nejdřív nevěsta se ženichem. Poté s nevěstinou matkou a otcem a s námi.

Podle vietnamské tradice rodiče sňatkem nevěsty dceru navždy ztrácejí a už k nim nepatří.

Proto když se fotili s nevěstou, všiml jsem si, jak je tvář nevěsty napnutá. Přemáhala se dlouho a pak to přišlo. Propukla v pláč. Hned potom začala plakat její maminka. Nejdéle odolával tatínek, ale nakonec plakal i on. Posléze se neovládl nikdo. Nakonec plakali všichni přítomní, včetně nás a ženicha. Nikdy jsem nic dojemnějšího nezažil.

Posléze se pokračovalo v jídle a pití.

Po určité době nevěsta a ženich vytvořili opět pomyslnou bránu a s postupně odjíždějícími hosty se loučili. Zprvu nejvzdálenější ze severu do Ho Či Minova Města na letiště.

 

Další den byl volnější. Probíhaly návštěvy u nejbližších příbuzných. Jedni měli honosné sídlo a velikou zahradu. Živil je vzdálený obří mandarinkový sad. Když mě nebavilo sedět, vypravil jsem se prohlídnout jejich zahradu za domem. Byla veliká, možná víc než deset arů. Měli v ní převážně mangovníky. Jak jsem jí procházel, zahlédl jsem zvláštního ptáka. Velikostí byl podobný našemu bažantovi a měl krásnou světle modrou barvu. Zblízka jsem ho ale neviděl, vždycky ladně odletěl o kus dál a nenechal se zblízka prohlédnout. Nakonec zmizel docela. Nikdo z místních tu ovšem takového ptáka nikdy neviděl... Dokonce se mi zdálo, jestli si nemysleli, že jsem si ho vymyslel. V tu chvíli mě napadlo, že je snad posvátný a nemůže ho vidět každý…

 

Měl jsem jedno přání. Navštívit původní džungli. To se mi splnilo poslední den. Ostatním se moc nechtělo. Byli unaveni. Mohli zůstat doma, ale nakonec jsme jeli všichni. Autem to trvalo asi hodinu. Museli jsme najít průvodce a potom jsme vyrazili po cestě. Trvalo dost dlouho, než jsme se do opravdové džungle dostali. Všude byly bambusy všech možných velikostí, od nejmenších po obří s širokými kmeny. Rostly tak hustě, že by se dovnitř mimo cestu bez mačety nikdo nedostal. Bambus je zázračná rostlina. Není to ani strom, ani keř. Patří mezi lipnicovité traviny a stejně jako trávy tvoří podzemní stonky. Jeho stébla dorůstají až do závratné výšky 40 metrů. Zdřevnatělá stébla přitom nejsou dřevo. Jsou to nejrychleji rostoucí rostliny na světě. Některé z nich dokážou za den vyrůst až neuvěřitelných 91 centimetrů. Dokonale mě okouzlily a fascinovaly. Bylo jich dosud popsáno sto rodů a tisíc druhů. V Číně a Japonsku tvoří bambus spolu se slivoní a borovicí symbolickou společnost „Tří zimních přátel“. Motiv je hojně využívaný v poezii a výtvarném umění.

V džungli to nikoho moc nebavilo, jenom mě, kterého už coby malého kluka přitahovaly dobrodružné příběhy o Tarzanovi a Mauglím. Chtěl jsem vidět opice a ostatní zvířata ve volné přírodě. A chtěl jsem alespoň pohledem lovit orchideje jako František Flos nebo Alberto Vojtěch Frič, kterých tam mělo růst nepřeberné množství. Neviděl jsem nic.

Když jsme byli dost hluboko, průvodce odbočil po úzké vysekané stezce směrem do nitra opravdové nefalšované džungle. Žijí v ní divocí sloni. Ale to bychom museli jít s průvodcem sami. Došli jsme sice až na sloní shromaždiště. Všichni se bavili tak nahlas, že před námi vše živé utíkalo a nic jsme neviděli. Slovy T. S. Eliota: „Džungle se tiše přikrčila, nahrbila...“ a odmítla nezbedným neuctivým dětem vidět její tvář v nejkrásnější podobě.

Nakonec nám bylo dopřáno vidět jen opravdové sloní stopy; ojedinělé veliké stromy s odřenou kůrou a ohromné hroudy sloního trusu.

Za odměnu jsem viděl přeletět velikého krásného barevného ptáka s předlouhým ocasem zakončeným velikou „bambulí“. Nikdo jiný si ho samozřejmě nevšiml.

Nakonec jsme obešli veliký okruh a vrátili se odkud jsme přišli. Přesto, že jsme neviděli moc divokých obyvatel, byl to jeden z nejhezčích dnů ve Vietnamu.

 

Před odjezdem jsme naposledy navštívili vietnamské rodiče Khanh. Obdarovali nás neuvěřitelným množstvím balíků originálního zeleného čaje, „oříšků“ kešu a rozličného jižního ovoce. Čerstvého i sušeného kiwi, chlebovníku, liči a jiného.

 

Dalších několik dní jsme strávili na ostrově Phú Qu?c. Pozval nás sem a v soukromém hotýlku zajistil ubytování Khă?c. Bylo to nejlepší ubytování, kterého se nám ve Vietnamu dostalo. Útulný, vkusně vybavený skříní, nočními stolky a samostatnou koupelnou.

Ostrov Vietnamci lidově nazývají Đ?o Ng?c – Nefritový ostrov. A proslavila ho speciální rybí omáčka se zvláštním šmakem.

Je to největší ostrov ve Vietnamu. Má rozlohu 574 km² a patří k němu dalších 21 menších ostrovů. Celé souostroví leží v Siamském zálivu.

Phú Qu?c United Center se nachází v oblasti Ga?nh D?u v provincii Kiên Giang.

Leží 20 km od centra D??ng Đông a 30 km od letiště.

Je tu zábavní park a je hlavním centrem turismu, obchodů a zábavy. Jezdit se tu může pouze na elektrický pohon.

Ulice zdobí honosné vysoké „historické“ budovy a hotely a je tu vůbec na první pohled zajímavá výstavba. Čím víc jsem si ji však prohlížel, tím dřív jsem dospěl k docela odlišnému pohledu. Historické budovy mi připadaly podobné, jedna jako druhá, a vůbec ne vietnamské. Měly charakter evropské architektury. Nakonec jsem dospěl k názoru, že to je značně neobratně stavěné na oko turistům. Vznikla jakási veliká Potěmkinova vesnice. Menší obchody byly v pořádku, ale veliké budovy rozhodně ne. Poblíž místa, kde jsme byli ubytovaní, je dokonce zkopírovaná celá čtvrť Benátek i s mořskou lagunou a s ozdobnými klenutými mosty pro pěší. Navečer lagunou projíždějí kopie nefalšovaných benátských jol a jiných loděk i se svými lodníky s bidly na odpichování, které byly ve skutečnosti na nic, neboť ty romantické lodičky byly poháněné motorem. Každý večer zněla tradiční benátská hudba a všechno bylo osvícené různými barevnými světly a připadalo mi to zase jen naaranžované. Ocenit to mohli obyvatelé Vietnamu, kteří nikdy nebyli v Evropě, nikoli však Evropané. I svým laickým okem jsem to hned prohlédl a byl jsem zklamaný.

Prý se tu mohou používat pouze elektromotory. Žádná nafta a benzín. To by byl na druhou stranu nevídaný pokrok. Ale nestačí silnice. Motocykly kličkují mezi lidmi i po chodnících a po pěších zónách.

Na okraji čtvrti byl park a v něm unikátní ukázky zábavné architektury. Bylo tady toho ale na malém prostoru tolik, že trávník mezi tím ztratil okrasnou funkci. Množství utopických staveb nestačilo v člověku vyvolat moment překvapení, protože z něj zkrátka přecházel zrak. Pro zajímavost uvedu některé z nich, které mě nejvíc zaujaly, a které kdyby byly vkusněji zařazené, tak by byly ojedinělé v kterémkoliv parku u nás:

 

Dva sedmimetrové obří obličeje na povrchu obložené barevnými mozaikami z malých čtverečků.

Ze zakloněných hlav vytékala pěnivá voda po kaskádě tak, že tvořila účesy bílých vlasů.

 

Podobizna muže – busta, složená z kovových trubiček posvařovaných do čtverečků 10x10 cm.

 

Tři obří listy tvořící střechu nad dvěma lavičkami.

 

Obří třímetrová ruka, na níž sedí barevný obří motýl, vysoký asi 150 cm.

 

Sousoší z tří soch mimozemšťanů; dva pětimetroví dospělí a třímetrové dítě.

 

Pod obřím deštníkem sousoší tří dětských 1,5 m vysokých soch, nápadně připomínajících notoricky známou kresbu od Josefa Čapka.

 

Dvě obří ruce držící ohromný puget složený ze sedmdesáti barevných květů.

 

Obří sousoší matky s dítětem.

 

Obří barevná kytice z větrníků a hvězdic.

 

Dětská prolézačka s obřími květy, zakončená dvanácti mosty vyúsťujícími z obou stran tobogánem...

 

Celé to budilo dojem futurologického parku z jiné planety… Každý z těch výtvorů by byl jistě ozdobou všude na světě. Tady jako by se sešli nejlepší výtvarníci, designéři a sochaři z celého světa na jakémsi sochařském sympóziu.

 

-

 

Přibližně dvacet metrů od toho parku byl postavený jiný div. Dvoupatrový dům celý z bambusu. Pro mě div světa. Byl vysoký přibližně 15 metrů, dlouhý odhadem 40 m a široký 30 m.

 

Pár desítek metrů od toho domu, byl stylový Buddhistický chrám. Na velikém svahu na prostranství bylo vybudované hlediště a před ním na ploše se hrála divadla z buddhistické mytologie a historie Vietnamu. Vše pro turisty…

Jednou jsme se vyšli na procházku dál od toho turistického centra a došli jsme až k jinému podlouhlému parku. Procházeli jsme jím, až jsme přišli k závoře. V pozadí byly vidět budovy zdálky připomínající lázeňskou výstavbu. Domy byly pravděpodobně určené pro honoraci.

Závoru jsme obešli, jak jsme byli zvyklí z domova, a šli dál. Najednou u nás byla ozbrojená žena v uniformě s placatou čepicí a rudou hvězdou a z toho místa nás vykázala. Nedivím se, proč žije v Evropě tolik vietnamských obyvatel.

 

Jeden den nám dala Khanh vybrat ze dvou možností. Autobusem navštívit zoo, nebo zavítat někam hlouběji do ostrova. Je tam zachovalá původní džungle a bylo by to na celý den. Údajně v ní někde žijí vietnamští domorodci podlé dávných tradic bez zásahu civilizace. To mě moc lákalo. Jenže ostatní už toho měli dost. Bylo pořád nejméně 35 °C. Hlavně Khanh a manželku jsem nechtěl víc unavovat, tak jsem se podřídil a navštívili jsme zoo. Moc radosti mi nepřinesla. Aby mohli vybudovat zoo, museli vykácet spousty hektarů džungle a to se mi příčilo. Nebylo by lepší pozorovat zvěř v jejím původním prostředí?

Nakonec jsem přece jen viděl jedno divoké zvíře. Malou opičku, která přeběhla po střeše výběhu do džungle. Byla navštívit svoje uvězněné druhy...?

Další den na ostrově jsme strávili na tržnici v Ga?nh D?u. Nachází se pár kilometrů za městem. Jeli jsme autobusem. Pozoroval jsem další zástavbu města blíž k jeho okraji. Byla tu opět vysoká obytná zástavba. Domy tu byly ještě ošklivější než v centru. Uniformní. Jeden jako druhý. Fasády se leskly, jako by byly z moduritu. Za nimi, až na okraji města, se zástavba změnila o 90 °. Najednou tu byly příšerné bungalovy. Nahuštěné jeden za druhým, očíslované a všechny stejné a stejně ošklivě uniformní. Uličky mezi nimi byly v pravém úhlu a těch bungalovů byly stovky. Nejspíš byly určené pro nejchudší turisty…

 

Tržnice je skvělá. Pravá vietnamská. Pro mě to nejlepší a nejzajímavější na ostrově. Představte si nekonečně dlouhou ulici z obou stran lemovanou stánky se vším možným. Dala se tu sehnat nejlevnější rybí omáčka ve větším balení. To samé lze říct o sójové omáčce, o čaji, o rýži a jižním ovoci. A všude mořské produkty různých barev. Škeble, ústřice, chobotničky a pro mě další neznámá „havěť“, živá, případně v podobě polotovarů. Různé druhy ryb ve velikých nádobách s vodou. Protékají tu potůčky čerstvé vody a bezpočet jezírek, kde je to živé. Kdybych to měl vše popsat, napsal bych další list. Maso se tu suší přímo u silnice, nevadí to. Rovněž se suší krájené banány na chipsy. Zdálo se, že v tom vedru schnou přímo před očima.

Ve vzduchu se vznáší intenzivní rybí odér, který mně ovšem vůbec nevadí. Musím upozornit, že přes to všechno jsem si nevšiml, že by někde bylo něco zkažené. Asi proto, že jde veškeré zboží dobře na odbyt a každé ráno jsou ryby a jiné produkty čerstvé, přímo z moře.

K tomu jsme se právě teď vypravili. Nevím, čí to byl nápad. Chtěli jsme k moři již dřív, a tak nám Khanh to přání chtěla splnit. Docela jsem se těšil. Viděl jsem před očima pláž v Rumunsku. Nakonec jsem byl ale rozčarovaný. Zřejmě jsme se netrefili do pravého místa. V jednom místě byl kus vody ohraničený bójemi. Naproti na pláži byl stánek a v něm ozbrojený „plavčík“ v uniformě. To mě odrovnalo. Ačkoliv bylo krásně, byla pláž opuštěná. Když nepočítám nás, bylo tam asi patnáct lidí… Navíc pár set metrů odtud byla po celé délce pláže řada vysokých spojených budov, které nápadně připomínaly naše kasárny. Šel jsem znechuceně jinam, že se vykoupu na vlastní nebezpečí ve volném moři. Hned vyběhl z boudy policista a začal na mě vztekle pískat na píšťalku. Lehl jsem si tedy na písek. Měl jsem po koupání. Trpělivě jsem čekal, až se vykoupou ostatní. Manželka se synem byli spokojení.

 

Poslední den na ostrově a v celém Vietnamu jsme navštívili obchod Khă?ca a jeho manželky. Patřil k těm vkusným malým obchodům, které vhodně doplňovaly nevkusnou architekturu velkých budov. Mohli jsme si tu každý vybrat, co jsme pro sebe a své blízké chtěli. Já jsem si vybral dózu na čaj, vytvořenou z jednoho v průměru dvanácticentimetrového dutého stébla bambusu.

Poté jsme nasedli do Khă?cova auta a zamířili na letiště, odkud jsme letěli zpátky do Ho Či Minova Města. Tam jsme měli poslední sraz s rodiči a některými příbuznými. Syn jim chtěl udělat radost, tak je pozval do české restaurace. To byl pro nás docela šok. Měli v ní české speciality. Mohli jsme si vybrat dle uvážení. Aby je to nestálo moc peněz a aby ochutnali naše houskové knedlíky, objednal jsem si klasický hovězí guláš s knedlíkem. Kdo nechtěl, objednal si smažený sýr. Natož nám obsluha přinesla vepřové s nakrájenou bagetou. Nemohl jsem to nechat být, to byl podvod. Zakroutil jsem rukou: „No, no, knedlík“ a stočil prsty do tvaru kulatého plátku. Přišel vrchní a kroutil zas odmítavě rukou i hlavou. Když jsem znovu ukázal prsty knedlík, uraženě odešli. To mě docela pobouřilo. Obsluze jsem se nakonec pomstil tím, že jsem si odnesl na památku lžíci... Není ani velká, ani malá, ale roztomile střední :).

Odtud jsme druhý den odletěli do Istanbulu, kde jsme se rozdělili. Khanh s Kájou letěli zpět do USA a my, v tričkách a kraťasech, do Prahy, ve které nás uvítalo strašně sychravé počasí.

 

-

 

Každý příběh mívá své pokračování. Stejně tak příběh Khanh a našeho syna. Než jsem tohle stačil sepsat a dát tomu trochu tvar, stal se zázrak zrození.

Co jiného se dá nazvat skutečným zázrakem? Dne 18.1.2023 se narodil kozoroh Karel Thanh-S?n Kalecký.

 

 

 

 

Ukolébavka pro Káju

 

Spinkej a neplakej

chlapečku malinkej

v dalekém Vietnamu

hrají ti na housle

cikády na stromech

bubnují o sto šest

babička s dědečkem popíjí čaj

 

spinkej a neplakej

chlapečku malinkej

čeká tě krásný sen

rozkvetlé jabloně

jehličí na stromech

na nebi sluníčko

skřivánek zpívá

be forever young.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---