21. Vilas Felicidade Rocha / 22. Levada Nova da Calheta

*

21. Vilas Felicidade Rocha

V oblasti Ponta do Pargo jsou hluboké lesy, široké pastviny a zemědělská půda. Protéká tudy několik potoků a levad. Po většinu roku je zde božský, mnohdy až otravně jednotvárný klid. Nemnoho zdejších obyvatel ožívá jen při náboženských slavnostech, během populárního festivalu hrušek, a když do těchto končin nedopatřením zabloudí turista.

O pěkný rozruch, srovnatelný s vinobraním nebo s dožínkami, se postaral náš příjezd. Osamocený dvojdomek patrových vilek, ve kterém máme bydlet, sice už z dálky vidíme, protože stojí na kopci za osadou, ale jak se k němu dostat, neví ani šofér Decio, a to nás zneklidňuje. Naštěstí ze všech okolních usedlostí, přesněji z obou, vybíhají obyvatelé ozbrojení vidlemi a loučemi, protože už se šeří, náruživě brebentí překotnou portugalštinou o něčem, co zní jako dramatická událost s tragickým koncem, jež se přihodí někomu, koho všichni známe, Decio se snaží hovor částečně tlumočit do angličtiny, abychom se přestali klepat strachy, ale z tónu hlasu vesničanů a z divého máchání vidlemi tím či oním směrem i tak tušíme, že jestli se vydáme támhletou polní pěšinou, můžeme se i zabít, ale když pojedeme támhletím lesním průsekem, tak se zabijeme docela určitě, kdybychom se však rozhodli pro střední cestu, že je sice nejkratší, ale příkře strmá, zákeřně úzká, nevídaně klikatá a bez manuální asistence pasažérů nesjízdná, proto nám ji rozhodně nedoporučují. Decio se chvíli škrábe ve strništi vousů a s povzneseným úsměvem vyjíždí směrem, který sousedé rozhodně nedoporučovali.

Když v potu tváře dotláčíme dodávku k zahradní bráně, pro tmu už skoro není vidět. Nezbývá než zapřít zadní kola velkými kameny, protože spojka a ruční brzda už v půli srázu přestaly fungovat, pobrat kufry a seznámit se s novým domovem na další čtyři dny. V každé ze dvou sousedících vil nacházíme společenskou místnost s Wi-Fi routerem, plně vybavenou kuchyní, krbem, grilem, pračkou a žehlicím prknem. Dále jsou zde dvě koupelny s ručníky a tři dvoulůžkové ložnice s postelemi. Pokoje jsou zařízeny spartánsky zdrženlivě a nájemníky nepodněcují k lenošení. V každém je skříň, do které můžeme uložit šaty, velkou plochu stěny zabírá velkoplošná televize, na níž je možno báječně sušit ponožky, a funkci okna supluje prosklená stěna s výhledem na zahrádku s osvětleným bazénem.

Ráno bazén ještě svítí. Na stéblech trávy čerstvě rozmrzlá jinovatka tvoří zářivé krůpěje, v trávníku se bosýma nohama brouzdá Maruška a tvrdí, že se nezbláznila, naopak že ji to nabíjí novou energií, pak se svléká do plavek a vstupuje do bazénu. První plavecká tempa doprovází jemný chrastivý zvuk, jak se na hladině prolamuje tenká ledová krusta. Já pochybuji, že by mě zápal plic dokázal nabít nějakou energií, proto se raději vracím do kuchyně, popíjím kávičku, cpu se medovým dortíkem a tlachám s děvčaty o dnešním programu. Shodujeme se na tom, že dnešek bude především oddechový. Nanejvýš se pokocháme přírodou v sousedství, zajdeme si na oběd do nejbližší restaurace, navštívíme nějakou tu lokální pamětihodnost, odpoledne posedíme u krbu, popijeme něco vína a večer si ugrilujeme všechny ty mořské potvory, které jsme včera nakoupili v Santaně. Prostě skvělý odpočinkový den.

*

22. Levada Nova da Calheta

Zamykáme branku a plni elánu sestupujeme dolů mezi zahrady. Cesta je tak prudká, že se musíme přidržovat plotu. Nechápu, jak jsme to večer mohli vyjet autem. Věnujeme tichou vzpomínku Deciovi, který dnešní volno nejspíš stráví obíháním autoservisů, necháváme za zády řídké domky s políčky a odbočujeme na pohodlnou pěšinu podél zurčící levady. Dorážíme k vodnímu domu s velkým kamenným stolem, který stojí vysoko nad údolím na mýtině a přímo zve k odpočinku, ale kdo by odpočíval, když cestu lemují ibišky, strelície, hortenzie, bouganvilie, orchideje, kalokvěty, hromady všeho co známe jenom z botanické zahrady, ještě větší hromady něčeho, o čem jsme ani nevěděli, že to existuje, a pokud věděli, netušili jsme, že to může vyrůst do tak obludných rozměrů. Průvodkyně Irena všechny zasvěceně informuje, jak rostliny, které návštěvníci ostrova tolik obdivují v parcích, zahradách a na rumištích, sem byly v minulosti dovezeny z jiných částí světa, především z Jižní Afriky, Japonska, Jižní Ameriky, a do té míry se jim podnebí ostrova zamlouvá, že se zběsile šíří a vytlačují původní flóru. Mně se podnebí taky zamlouvá, protože peče slunce, obloha je bez mráčku a dokonce lze mluvit o náznacích tepla, což je v téhle oblasti zcela nevídané, tak si sundávám tričko a přemýšlím, čím to asi je, že na jižní straně ostrova prší pouze tehdy, když výjimečně nastane jihozápadní proudění, nebo když jsem tam já, stejně tak na severním pobřeží, jež proslulo prakticky trvalým nečasem, se po mém příjezdu jako z udělání udělá hezky, jestli moje cestovatelská vášeň nějak nesouvisí s jevem El Niño, jestli bych kvůli tomu neměl více navštěvovat pouštní oblasti, kde by mi za to byli vděční a jestli mi někdo ze spolucestovatelů půjčí opalovací krém.

Ale krému nakonec netřeba, protože levada nečekaně zatáčí do vysokého lesa. Hvozd je tvořen téměř výhradně eukalyptovými velikány, z nichž nejztepilejší dorůstají až stometrových výšek. Dlouhé cáry oloupané kůry a tvrdé plody s typickým křížkem, obsahující drobná semena, se povalují všude kolem. Jakmile zafoukne větřík a pohne listovím, vzduch je okamžitě prosycen mocným odérem kafru. Když člověk zavře oči, tak má pocit, že není v lese, ale v domově důchodců. Možná proto je ostrov tolik oblíbený u německých penzistů. Irena opět vysvětluje, že porosty nepůvodních, z Austrálie dovezených blahovičníků, původně měly zabránit erozi a zpevnit svahy po vykácených vavřínech a cedrech. Ovšem ukázalo se, že to nebyla správná volba, jelikož v takovém lese nic jiného neroste. Teď se zde s eukalypty bojuje jako u nás s borovicí vejmutovkou. Jenom čas ukáže, jestli po letech nebudou astmatičtí výletníci na Madeiře marně a bezútěšně hledat léčivé eukalyptové háje, zatímco mrzutí Madeiřané se budou tlouct do hlav a nešťastně hořekovat: „Kdybychom to byli bývali věděli, tak bychom ty zpropadené blahovičníky nevykáceli.“

Pak se levada rozbíhá směrem k údolí, které elegantně po vrstevnici obkrouží, aby se v ohbí potkala s malým vodopádem, nežádoucímu mísení vod však stavitelé vtipně zabránili mimoúrovňovou vodní křižovatkou, tok klokotá osluněnou strání a bublá mezi žlutými keři janovců, aby na chvíli zmizel v krátkém tunelu, uhýbaje štěrkové cestě. Tady dáváme levadě sbohem a sbíháme prudce z kopce, míjíme opuštěné domy a staré kravíny, pěšinky se klikatí, rozbíhají a sbíhají, ale vždy se najde něco, u čeho lze zastavit a zahýkat nadšením, zavrtět hlavou v obdivu či uklonit se s úctou, protože tento kraj uvízl v čase, na zdejších cestách to nevypadá jako na lázeňských promenádách, krávy se pasou bez dozoru, úroda roste bez plotů, kamenné podezdívky stodol obrůstají robustními filodendrony plnými šiškovitých plodů, které, jak už víme, chutnají jako kombinace banánu, ananasu a skelné vaty, skládky a rumiště milosrdně maskují zářivě žlutooranžové koberce jihoamerické lichořeřišnice větší, která chutná jako ředkvička s křenem, ploty zdobí křoviny vavřínu vznešeného čili bobkového listu, který chutná jako bobkový list, daleko od zahrad se šplhají mohutné keře japonské hortenzie velkolisté, která je z kulinářského hlediska zcela bezvýznamná, míjíme i několik typických madeirských domků, poněkud jinak typických než jsou k vidění v Santaně, vlastně jen sedlová střecha sedící na zemi, štíty vyskládané z kamenů, namísto došků vlnitý plech, žádné barvičky, žádná sláva, prostě přístřešky k uskladnění motyčky a rýče, na konci ulice Caminho do Pedregal štěrk střídá udusaná hlína vylepšená kravinci, pak už mezi fotogenicky pózujícím skotem kličkujeme rozkvetlou lučinou z kopce k okraji útesu a fascinujícímu vodopádu Garganta Funda (hluboké hrdlo) který si jistě zaslouží chvilku rozjímání, stejně jako Atlantický oceán běsnící pod hranou vysokého převisu, který celou tu úchvatnou scenérii dotváří. Vlevo už je vidět členité pobřeží a maják Ponta do Pargo – nejzápadnější výspa Madeiry. Než se tam však dostaneme, čekají nás ještě dva kilometry chůze. Prostě skvělý odpočinkový den.