Kolednice

Mít tak dětské srdce. To je to. 

Venku už je jaro. Spousta ptáků vítá ráno z různých koutů zahrady. Jedna ptačí rodinka bydlí v keři před domem, tam na ni kočky nemůžou, a to je moc dobře. Zase ji zkontroluju, až půjdu ven. Ale potichoučku, abych ji nevyplašila. Možná, že tam je kos a uklízí, možná už ho kosice vyhodila, protože chce, aby donesl něco k jídlu. Kos se mi líbí. Má takový žlutý zobáček a černá lesklá peříčka. Ten by byl hebký na dotek. A třeba by se i nechal pochovat. Když půjdu úplně potichoučku.... 

“Katko, kde pořád vězíš? Kluci už sedí u snídaně!” 

Maminka. Asi se zlobí. Anebo ne? Kolik je vlastně hodin?  

“Jasně, už běžím!” Teda vlastně jen pospíchám. Ale ještě si najdu tu puntíkatou sukni. Je to vtipná sukně, protože jsou pod ní legíny, taky růžové. A gumičku. Třeba zelenou, ne, žlutá bude lepší. 

Holčička stále nerozhodně stojí před malým kosmetickým stolečkem, už příliš nízkým na její věk. Na něm se v nepřehledné směsici povalují gumičky na vlasy, sponky s pérkem i bez něj, korálky různých barev a tvarů. Sklo zaobleného zrcadla je upatlané od umaštěných prstíků, ale stejně se v něm odráží malá kulatá dětská tvář s vlnitými vlásky – sotva po ramena. Tmavě hnědé oči rozpustile bloudí po předmětech v pokoji. Zarazí se u fotky z loňského léta a roztáhnou se v úsměvu. Kačka si prstíkem zkontroluje horní řadu zubů a pak si jazykem přejede po dvou dírách uprostřed. Pod kůží cítí něco tvrdého.  

“Hody, hody, " vtrhne do místnosti kluk, vysoký a nemotorný. Velkou pomlázkou zavadí o postel. Dívenka vypískne překvapením. Úplně zapomněla, že jsou Velikonoce! 

A už se do místnosti hrne další. Je tomu prvnímu dost podobný, až na to, že je o dost menší a mrštnější. Oba hoši mají vlasy střižené těsně u hlavy a tmavou pleť i oči. Když se zastaví u Katky, tak je na první pohled patrné, že všichni tři mají úplně stejnou barvu vlasů. 

“Počkejte ještě,” upravuje si Kačka sukýnku. “Vašku!” Ale menší z kluků už nechce ztrácet čas a plácá sestřičku po zadečku. Starší se ledabyle přidá a do toho všeho pokřikování a skákání zaskřípají dveře od pokoje a maminka beze slov holčičce podá malý košíček s malovanými vajíčky. 

“Díky, ale asi si je nebudeme brát ven, doneseme další,” zamyslí se starší. “A kam jdete, Járo?” ptá se malá divoška, která rozpustile poskakuje po pokojíčku. “No koledovat přece.” 

“Já chci jít s váma!” vydechne Kačenka a rozhrne žaluzie od pokojíčku. Venku není vidět žádného koledníka, zato sluníčko se snaží ze všech sil. “Nebudu tady sedět. A taky chci sladkosti!” 

Holčička se nadšeně hrne do kuchyně. Rychle si usrkne čaje a zakousne se do perníku. Nechce kluky zdržovat. Ti už se v chodbě soukají do bot, hledají čepice a bundy.  

“Máš ještě čas,” uklidňuje dceru maminka. “V klidu se najez.” 

“No a já tě vyšlehám a pak ti předám pomlázku,” vynoří se z obýváku tatínek. Holčička si prozpěvuje, zatímco táta odříkává básničku o malovaném vejci. “Víš, že já umím delší?” chlubí se.  

“No, to mě vůbec nepřekvapuje.” Tatínek bere Kačku na klín a na chvíli ji k sobě přitiskne. Jen tak opatrně, protože holčička sebou mele a kope nožkama. Kluci na ni z chodby pokřikují, tak mu rychle políbí tvář a seskočí mu na pravé chodidlo. Muž sykne a schová nohu pod židli. 

“Tak jdi, ty kolednice.” Za chvíli na chodbě klapnou dveře a děti mizí venku. 

Kačka zdržuje u keře. Nechápu, na co tam zas kouká. Ptáci. Koho to zajímá. Jára mačká v ruce papír s předkresleným plánkem vesnice. Jsou na něm označené domy a také jména lidí, kteří v nich bydlí. Nervózně přešlapuje na místě. “Tak už pojďte!” Chytne se za hlavu, když spatří Vaška, který šplhá na nejnižší větev pokroucené staré vrby. No jo, určitě zapomněl, proč je vlastně venku. Košík leží ledabyle pohozený v trávě, pomlázku opřel o strom.  

“Tak já jdu sám,” vyrazí ze sebe naštvaně Jára a bez ohlédnutí vykročí na chodník. Oba sourozenci ho neochotně následují, ale jakmile si všimnou plánku v jeho ruce, znovu ožijí. “Dej to sem!” sápe se Vašek po zmačkaném papíru. “Co bys s tím dělal? Stejně to nepřečteš. Mamka to naškrábala,” vymlouvá se starší bratr a nedá poklad z ruky. “No jo, zas důležitej” utrousí mladší a udrží si zakaboněný výraz až k prvním dveřím. Otevře paní Kramná. Usměje se na kluky a překvapeně mrkne na Katku. “Co ty tady?” Holčička neodpovídá, a tak začne Jarda s koledou. Teta má vzadu spoustu sladkostí, proto trochu drmolí. Vašek se místy zadrhává, ale Kačka ochotně napovídá. Chce se přidat i k mrskání, ale teta ji rázně zadrží. “Kdo to kdy viděl, aby holka mrskala holku?!” Kačka se zamyslí a pak to uzná. Ručičku ale taky natahuje. “Tak tady máte, vy šikulky,” chválí je sousedka. Děti si nadšeně strkají výslužku do košíčků a vyrazí ze dveří. Sotva se rozloučily. 

Vesnice není velká, ale to neustálé popocházení z kopce dolů a nahoru děti zmáhá. Katka je navíc tvrdohlavá a Vašek nepozorný. Nejstarší toho má plnou hlavu. Občas jim úsečně odsekne, když se hloupě ptají. Třeba proč to sluníčko dneska tolik svítí nebo kolik má králík zubů. Takhle hloupej teda nikdy nebyl. 

“A kam ty, holčičko, s bráškama?” vyprovází je pohledem paní Pokorná. Pracuje v obchodě, ale dneska je sváteční den, a tak je pozoruje z okna. Jára neslyší, Vašek neposlouchá, ale Kačenka se zastaví pod oknem a podívá se nahoru. “Jdeme s pomlázkou,” zazubí se. “A ty nečekáš na koledníky?” “Nebaví mě to, “ vysvětluje malá kolednice. “Stejně žádní nechoděj.” 

“Ale choděj, choděj. A budou smutní, když tě doma nenajdou,” protahuje slova žena.  Jako by to zpívala, napadne Katku. Podívá se za klukama, poskočí a vyběhne za nimi. Zpívat si bude až za chvilku.  

Cácorka jedna, pomyslí si paní Pokorná. Ti ji teda vychovali.  

Kluci čekají na konci ulice. Zbývá jim už jen poslední zastávka. Přejdou silnici a vydají se po chodníku z kopce. Sem tam potkají koledníky – partičku starších kluků, ty mladší s tatínky. Jenom holka venku žádná. “Jdi domů,” utrousí jeden z kluků. Má pěknou pomlázku a načesané vlasy. “Jdu k babičce,” Kačka na to. Hoch něco zamumlá, ale netroufne si nahlas. Jára je větší o hlavu.  

Přes koleje Kačenka přidá. Není to ani tak krok, jako spíš úprk. “Ta je praštěná,” spiklenecky utrousí Vašek. “Jo,” Jára na to. Nechápe, čeho se tak bojí. Ale alespoň popoběhla.  

“Já jen kdyby náhodou,” vysvětluje dívenka omluvně a snaží se utrhnout z jívy plstnaté posly jara. Jsou moc vysoko. Jarek jednu z větviček utrhne. “Tu máš. A už pojď, nebo tam nikdy nedojdem.” 

To bude mít babička radost.  

Když zazvoní zvonek u dveří, Kačenka se běží schovat pod svah u silnice. Těší se, jak prarodiče překvapí. Babička otevře a kluci odříkávají text. Dědu není nikde vidět, tak děvčátko vyskočí. “Baf!” Babička se nelekne jako, ale doopravdy. Dneska ji tu nečekala. 

“Co tady děláš?” tón jejího hlasu vnučku překvapí. “Neslíbila jsi mi něco?!” 

“Co myslíš, babi?” 

“No nedělej. Když jsi u nás byla naposledy, tak jsme si o tom povídaly,” zvyšuje babička hlas. Kluci přešlapují na místě. Dědu hluk přilákal ven. 

“Holka nemá venku co pohledávat,” přidá se káravě. V ruce třímá jediný proutek vrby. 

“Ale já taky koleduju. Mám i pomlázku. A básničku umím. Hody, hody...".Kluci se prosmýknou kolem dědy do kuchyně. Cítí perníčky. 

“No, takhle si žádnou odměnu nezasloužíš. Koledovat přece můžou jen kluci! Jsi vlastně kluk nebo holka?” zlobí se babička. Děda vezme proutek a švihá holku po sukni. “Tohle jsou Velikonoce. Slav je pořádně anebo vůbec!” 

Kačenka nic nechápe. Děda ji švihá tak, že to štípe. Kluci narychlo shrábnou balíčky se sladkostmi.  

Nejlepší bude vydat se zpátky. 

Kačenka celou cestu domů neřekne ani slovo. Les voní po jarním dešti, kaluže se lesknou na slunci. Ptáci zpívají o tom, že se prodlužují dny. Tráva se zelená, a to je dobře. Doma dá větvičku mamince. Ta bude mít radost.