Jak těžké je zabít

Vykloněn z okna, vdechoval jsem pouliční vzduch, který jsem v danou chvíli považoval za čerstvý. Dokonce příjemný a lahodně chutný. Ačkoliv ulicí proudily davy lidí, hromadným hlukem devastujíc fasády domů, neslyšel jsem víc, než ticho tajně se líhnoucí v hlubině mořské. Zvedal se mi žaludek. S nadějí, že jej větším množstvím vzduchu zatlačím zpátky, činil jsem dlouhé nádechy a se zavřenými víčky si přál ušetřit lidské hlavy pode mnou natráveného oběda. Trochu jsem se uklidnil. S hlavou venku, přišlo mi, že s tím, co se před chvílí odehrálo v mém bytě, nemám nic společného. Dlaně se mi zasychající krví lepily na parapet. Trochu krve jsem měl i na obličeji a na šatech.

Tak jsem to přece udělal. Těžko uvěřit, že se můj čin již na dobro zahryzl do proudu času jako tetování, které nejde smýt. I když bylo jen otázkou času, kdy k tomu dojde - po tolika letech odříkání. Už nechci žít na okraji společnosti. Přátelé na mě pro mou neschopnost hledí skrz prsty. Chci už konečně být jako oni - vykřikl jsem do svého nitra. Otevřel jsem oči a otočil se čelem do bytu. Chtěl jsem si důkladně projít co a jak se vlastně stalo. Teď, když nad tím přemýšlím, říkám si, že je to vlastně docela dobrý pocit.

Samotný akt vraždy byl nevyhnutelný. Taky jsem se mu za to omluvil. Je zajímavé, že ačkoliv jsem to dělal poprvé, neměl jsem s tím takový problém, jaký bych ze začátku čekal. Nenápadně, aby to neviděl - sám jsem měl zavřené oči - jsem ho vší silou praštil palicí do hlavy - ze zadu. Samozřejmě upadl na zem. Jak jsem ho zvedal, pořád sebou cukal. To mě vyděsilo asi nejvíc. Položil jsem ho na stůl - na zemi pracuji nerad - vzal jsem ten největší nůž, který jsem doma našel  - takovou menší mačetu - a začal jsem řezat. Nebylo to jako krájet chleba. Hned jak jsem ho nařízl, objevila ze první krev. Ta mi znemožnila dodržet čistý řez. Cukal sebou stále víc, tak jsem se o nůž opřel oběma rukama a celkem bez nesnází oddělil hlavu od těla. Když jsem ostřím narazil na dřevo, odskočila a skutálela se  na zem. Celý stůl byl od krve, podlaha taky, bál jsem se podívat na strop. Z místa, kde byla ještě před chvílí hlava, zely kusy masa a kosti. V momentě se mi zamlžil výhled; svět se otočil kolem dokola. Byl div že jsem našel cestu k oknu.

Nyní jsem již v pohodě. To nejhorší mám za sebou, i když mě čeká ještě hodně práce. Tělo musím naporcovat, obalit a řízky osmažit ve friťáku. Hlavu odnesu sousedce, která z ní udělá polívku.