Asparagus

pěkně uzavřené do sebe..

Máš tip. Musela jsem si to přečíst dvakrát, abych pochopila. :⁠-⁠)

Líbí se mi ty linky v příběhu, které se spojují, ale celek na mě nepůsobí moc přesvědčivě - jak to říct... je to pro mě asi moc "návodné". 

Moc hezký a dojemný. Super závěr!

Zrovna přemýšlím co s ním. Moc roste, je pichlavý, nestačí mu květináč. Tak trochu velké klouby, zakřivené prsty. Udělám to jak radíš. Hodím ho ven, vytrhám celé větve, proberu hlízky a on se zmladí. Škoda že to tak nejde s námi.

Pojetí tvé básně si mi líbí.

Kiežby mal každý svoj "igelit". Pekne si to*

Igelit ne, mamka ho měla všude tam, kde nebyly letáky z Lídlu. Někdy i přes. Miluji látkové ubrusy a dokonce i když maluji, mám jeden starý pod nohy :-)))

Janina - já bych chtěla místo nepoužitých prostěradel a ručníků předat spíš svoje texty. Písničky a tak :) V těch budu živá.

Jo... Taky jsme užili dost "igelitů" díky mamince... aby se něco nerozbilo, neušpinilo, tak se to raději nepoužívalo... ;) hrozně mě to štvalo. To mě naučilo se igelitu vyhýbat. No a dneska... ano, všechno jsem používala, spotřebovala, opotřebovala, rozbila... ale teď  - co předám, že? 

Theo,

já stěhuji každé jaro na dvůr durmany( = brugmansie) a velkokvěté ibišky. Do podzimu tam vytvoří malou džungli.

Kočkodane já tu občas koukám, né že bych tu nebyla :) Ale je fakt že s novým designem a funkčností se jaksi nemohu smířit. 

alena - u nás to bávalo podobně. Kytky se stěhovaly na letní a zimní pobyt. Tak jako ovečky.

aleši je to nostalgie... Babička byla opravdu jako ten igelit na stole, který chránil krásný vyšívaný ubrus. Ale někdy mi to přišlo škoda... že přes ten igelit nění ubrus vidět :) 

Ale něco jsi také nebyla – dlouho na Písmáku. Což je škoda…

Moje prababička kdysi zjara vynášela na cihlové zídky u schodiště na dvoře muškáty a asparágus... Tehdejší pokojovky tam byly až do podzimu, kdy se vrátily do chalupy.

Z básně proto na mne dýchlo cosi starostvětského, nostalgie a taky smrt.      

konec působí smutně...někdy se bez igelitu neobejdeme.