Žena, moře a Mary - Paříž II.

Paříž

(květen 2004)

II.

Před osmou je taxík vyklopil v osmém pařížském obvodu Champs Élysées na Avenue Montaigne. Hotel Plaza Athénée působil luxusním dojmem, který ještě umocnil interiér. Po vstupu pochopila, že v obvyklém oblečení by působila jako treska mezi barevnou útesovou drobotinou. Ichtyl podal recepčnímu papírek z obálky, kterou dostal v Pasteurově ústavu. Vážně se tvářící muž za honosným pultem prostudoval pečlivě obsah a přejel příchozí zkoumavým pohledem.

„Seigneur Lemoine, vítám vás v Plaza Athénée,“ oslovil Ichtyla a upřel pohled na ženu, „a madame?“

„Mademoiselle, doprovod,“ vyhrkla.

„Okamžik strpení, ohlásím vás,“ požádal je recepční.

Odešel na druhou stranu pultu, kde chvíli cosi drmolil do telefonu. Po návratu kývl na livrejovaného mládence, kterému nařídil, aby hosty doprovodil do apartmá Superior. Tím zřejmě považoval záležitost za vyřízenou, ale Ichtyl nikoliv.

„Chci mluvit s provozním,“ oznámil recepčnímu tónem, který naznačoval, že budou problémy.

„Hned ho zavolám,“ kývl muž za pultem a mírně pobledl, neboť pochopil, že přestřelil. „Máte nějakou stížnost?“

„Na vaše chování, když jste šel ověřit, jestli je slečna pozvaná.“

„Moment,“ zarazila recepčního. Pokračovala k Ichtylovi: „Tolik se nestalo, dělá jen svou práci.“

„Na takové jednání nejsem zvyklý,“ mračil se vědec.

„Prosím, promiňte, bylo to nevhodné, ale mám nařízeno každou návštěvu prověřit,“ omlouval se muž roztřeseným hlasem a na Prcka vrhl vděčný pohled.

„Zapomenu na to,“ mávl Ichtyl rukou, ale rýpnutí si neodpustil, „v hotelu na úrovni bych takové jednání nečekal.“

V pátém patře je liftboy uvedl do místnosti, na jejímž prahu zůstala v údivu stát. Moc nechybělo, aby hned na začátku způsobila faux pas v podobě sochy s otevřenými ústy. Spala v různých hotelech, od nejubožejších po vícehvězdičkové, ale nic takového ještě neviděla.

Měla pocit, že se ocitla v osmnáctém století. Obývací pokoj měl minimálně čtyřicet metrů čtverečních a zařízení odhadla na rokoko. Z místnosti vedly kromě vstupních další troje dveře zřejmě do ložnic a koupelny. Stěny pokrývaly rámy vyplněné tapisériemi s přírodními motivy. Nebyly barevné, jako jsou například gobelíny, ale vytkávané stříbrnou nití. Jen garderoby lidí k atmosféře neladily. Ženy, většinou ve střízlivých šatech jakžtakž ušly, ale pánská společnost vypadala jako hejno tučňáků císařských. Mezi hosty se proplétalo několik hostesek s podnosy různých pochutin nebo alkoholu. 

„Probuď se,“ šťouchl do ní Ichtyl, když si všiml vysoké hubené ženy středního věku, která k nim zamířila.

„Pierre,“ objala ho dáma, políbila na obě tváře a láskyplně dodala, „už je to hezkých pár let, co jsme se neviděli, a jsou na tobě vidět.“

„Taky tě rád vidím a zkusím být galantnější, proto se k tvému vzhledu radši vyjadřovat nebudu,“ vrátil ženě rýpnutí.

„Navrhuju se shodnout, že nemládneme, ale jak koukám, tak sis pořídil alespoň něco na koukání,“ přeskočila pohledem na Ichtylův doprovod, „nebo máš ještě na víc?“

V Ichtylovi se opět ozvala galantnost: „Hele, slečna měla dost problémů s tím, že jsem ji sem vytáh, buď tak hodná a nech si nevhodný komentáře od cesty.“

„Na čí adresu, když nemáš dost slušnosti, abys nás představil,“ kontrovala dáma.

„Ty na tu svou prostořekost jednou dojedeš,“ ušklíbl se vědec a nedostatek v představení napravil.

„Enchanté madame Annie,“ zareagovala mladá žena frází ve významu těší mě.

„Děvenko,“ zasmála se Annie, „sice bych asi mohla být tvou matkou, ale dohodneme se na tykání a žádná madame. Platí?“

„Děkuji, a platí,“ odsouhlasila nabídku.

Annie mrkla na hodinky a omluvila se: „Neutečte mi, ještě si vás chci vyzpovídat. Teď musím trochu popohnat starouše.“

Zmizela za dveřmi vedoucími do vedlejší místnosti a Ichtyl se obrátil ke kolegyni: „Co jí říkáš?“

„Na svůj věk vypadá dobře a chováte se k sobě dost osekle.“

„To je takovej kolorit našich setkání. Známe se skoro třicet let,“ odmlčel se na okamžik, než dodal, „kdysi jsme si byli blízký.“

„Máš dobrej vkus, ale konečně mi řekni, proč tu jsme. Určitě nebudu s nikým o ničem mluvit a nechci způsobit trapas.“

„Říká ti něco jméno Charles Aznavour?“ Po zavrtění hlavou pokračoval: „Máš velký nedostatky v hudebním vzdělání. Je zpěvák, textař, písničkář, herec, diplomat a podnikatel v hudební branži. Zná ho skoro celej svět a pokud vím, koncertoval i u vás. Dvaadvacátýho mu bude osmdesát a pořádá soukromou sešlost jen pro přátele.“

„Jak si k němu přišel?“ 

Ichtyl vypadal, že se mu do výkladu nechce, ale nakonec přátelství s celebritou vysvětlil: „Francouzi rádi demonstrujou. Jakmile se k tomu naskytne příležitost, vyjdou do ulic a bejvá i zle. Odskáče to každej, kdo se jim připlete do cesty. Aby nebyla mezinárodní ostuda, vláda a média všechno svedou na krajní pravicí nebo levicí. Jednou se k tomu připlet i Charles a trochu jsem mu pomoh.“

„On není Francouz?“

„Je syn armenskejch emigrantů a je na to náležitě hrdej. Jen jméno si kvůli byznysu zkrátil z původního Aznavurjan…“

Výklad přerušil příchod Aznavoura. Pokud čekala shrbeného starce, byla překvapená dobře vypadajícím bělovlasým mužem. Čiperně napochodoval do místnosti, kde ho přivítal potlesk.

Ženě v té chvíli zatrnulo a šťouchla do kolegy: „Nemáme dárek!“

„O všechno jsem se postaral,“ uklidnil ji.

Poklepal na balíček o něco větší než krabice od bot. Všimla si jí již před hotelem, ale to byla příliš napružená ze zušlechťovací procedury, kterou podstoupila. Také zcela neodezněl pocit naštvanosti, že se ocitla proti své vůli někde, kam nechtěla.

Oslavenec obcházel hosty, až dorazil ke dvojici z Mary. S Ichtylem se přivítal stejně srdečně jako před chvílí s Annie. Teprve z takové blízkosti Prckovi došlo, že je o pouhých pár centimetrů vyšší než ona.

„Vážím si toho, že sis našel čas a přijal pozvání. Annie říkala, že pracujete někde v Indickém oceánu, tak jsem si nebyl jistý, jestli ti to bude stát za dlouhé cestování.“

„Charlesi, jsou příležitosti, které se neodmítají, i kdyby byl člověk u protinožců,“ přidal Ichtyl také kompliment, „kromě toho, kdysi jsem ti něco slíbil a narozeniny mi přišly jako vhodná příležitost ke splnění slibu. Zabiju tři mouchy jednou ranou. Přestaneš mi konečně vyčítat, že na tebe kašlu, splním slib, a ještě nemusím shánět dárek.“

„Je to to, co si myslím?“ vyhrkl Aznavour, když uviděl krabici, kterou Ichtyl držel za zády od doby, kdy k nim oslavenec zamířil.

„Podívej se sám,“ navrhl vědec a podal mu dárek.

- pokračování -